Díl 2. Den první

27. ledna 2012 v 13:42 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Tři sladké týdny plné užívání si uběhly jak voda a bylo tady poslední odpoledne. Poslední odpoledne v civilu. A pak nejspíš dlouho, dlouho, dlouho nic. Teda něco následovat mělo, jenže to jsem si vůbec nedokázal představit.
Na pivo jsem ten den nešel, posledních pár dní stačilo. Skočil jsem ještě za klukama na zkušebnu, tedy do garáže pronajaté za městem, která byla jen odhlučněna proložkami z vajec přibitými na stěnách a na stropě byly různě uchyceny a rozvěšeny staré deky tak, aby z nově připravovaných hitů, jenž měly bourat hitparády po celém světě, neunikla ven z garáže ani notička. To víte, špioni nespí a přece si nenecháme krást nápady, že jo. ...samozřejmě souvislý, nesrozumitelný hukot vycházející odněkud z aleje garáží byl slyšet na půl kilometru... Tak jsem si naposledy bouchnul do škopků, jen tak, bez doprovodu. Kdybych věděl, že za bicíma sedím naposled v životě, asi bych tam zůstal až do ranního odjezdu vlaku směr jih...

Blížil se večer a já měl ještě sraz se svojí Ivankou. Láska to sice nebyla veliká, byli jsme spíš výborní kamarádi, moc jsme si ve všem rozumněli, ale jak říkám, spíš jako přátelé, než životní partneři. Byla to velice temperamentní, milá holčina, která měla ráda společnost, takže už tehdy mi bylo jasné, že roční odloučení náš milenecký vztah nemůže přežít. Dobrými kamarády jsme však dodnes! Poslední pusa a hybaj domů, ráno vlak směr neznámo.
Před barákem jsem ještě potkal Lennona, Vynikající kamarád, mrzí mě, že už se nestýkáme. Opravdu fajn kluk, dobračisko. Skočili jsme ještě na dvě, nebo vlastně na pět k Matesovi a šlo se domů. Při loučení mi ještě Lennon slíbil, že mě ráno doprovodí na vlak.
Nikdo, ani rodiče, ani bráchové, ani Ivanka, nikdo mě nevyprovodil, jen Lennon. Asi nikdo netušil, jak moc to potřebuju, jak moc toužím po tom si ještě s někým popovídat na poslední cestě. Stačilo i mlčet, ale hlavně mít někoho u sebe.

Je 4. dubna 1995 šest ráno. Lennon stál před barákem snad už půl hodiny, byl to fakt kámoš! A šlo se na vlak. Dušička ve mě byla malinká, Lennon mě chlácholil a mi bylo do breku. Rok budu někde v prdeli - bez kámošů, bez bráchů, bez fotbalu, bez Ivanky, bez vlasů a bez naděje.

Na nádraží, jak už to v té době každého čtvrt roku bylo běžné, zmateně pobíhalo, nebo jen zamyšleně postávalo pár kluků, kteří ten den nastupovali na vojnu. Poslední cigáro, rozloučení s Jiříkem, tak se Lennon doopravdy jmenoval, zatlačit slzu, posbírat odvahu a jedem.

Hlavu přitisknu spánkem na ledové sklo, za nímž peláší krajina a moje myšlenky jsou tak zmatené, že nejdou popsat a některé nejdou ani publikovat, protože ve vlaku byly i študačky mířící za vzděláním. Projedem první zastávku a pak se vlak zastaví mezi poli ve stanici jen z betonových panelů a plechové cedule a u ní Laco. ´Ty vole, Laco! A vlezl si do mého vagónu, no to je úlet!´ Už z dálky na něj volám: "Zdááár, voleee, kam jedeš?" "Kam asi?" a mávnul na mě povolávákem, který zároveň sloužil jako bezplatná jízdenka. Ten den bychom si ovšem radši ten vlak všichni zaplatili, jen abychom nemuseli tam... "No já taky!" a mávám na něho totožným papírem. "A kam?", ptám se. "Mikulov." odfrkne Laco. "No to si děláš prdel!" říkám nadšeně! "Ukaž!" čumím mu na povolávák a tam opravdu - Mikulov.. Jen jiné číslo útvaru. "Asi tam ty kasína mají dvě." konstatoval Laco. No co, alespoň nám uteče cesta a nebude nám smutno.

Přesedáme ve Studénce na vlak směr Břeclav, kouříme a vzpomínáme na školu, na maturu. Zkoušeli nás ve stejný den a oba za jedenáct - jedna dvojka, tři trojky. Pak jsme to spolu i slavili. Laco byl jeden z mých nejlepších kamarádů ze školy a kamarádství nám vydrželo doteď. U cigára si všímám opodál stojícího kluka. Stál opřený o zábradlí, oči upřené do prázdna a byl evidentně zkleslý. Vždyť já ho znám! Znal jsem ho ze školy. Měl jsem ale pocit, že je o rok mladší. Jak se později ukázalo, byl stejný ročník, jen narozený na podzim, proto chodil do školy o ročník níž. "Čau, tak kam?" ptám se ho přátelským tónem. "Mikulov". "To je super", říkám. "Já jsem Dan" a podávám mu ruku na seznámení. "Staňa", odpovídá ten kluk. "Pojď k nám, my do Mikulova jedeme taky!" povídám a nabízím mu cigaretu. A v tom okamžiku vzniklo silné přátelství na dlouhé roky, o tom jsme ovšem ještě neměli ani páru. Ani já, ani Kocour, jak jsme mu pak přezdívali. Kocour byl spolužákem mojí Ivany a tak bylo téma na pokec dané předem. Zjistili jsme, že máme i společný zájem - auta.

Cesta vlakem utíkala víc, než bychom chtěli a ve vagónu vznikal čím dál větší chumel nás Mikulovčáků. Každý z nově příchozích přispěl svojí troškou pití do mlýna, takže někde u Hulína už byl obraz lehce rozostřen, někteří už dokonce spali. Alkohol a napětí ze stresu udělaly své.
Najednou je tady Břeclav a my vystupujeme. Máme něco přes hodinu čas, tak trajdáme kolem nádraží a já odmítám další přísuny alkoholu. Už stačilo, do kasína se chci dostat při smyslech.
Zajímavé potom bylo, když jsme došli na nástupiště, kde už čekal vlak směr Mikulov. Čekal tam na nás totiž vlak, jaký jsem viděl snad jen ve filmu Anděl na horách! Říkám si, že si buď dělají prdel, nebo vytáhli provětrat nějaký kus z muzea, nebo jedeme do středověku. Na začátku musí určitě stát parní lokomotiva s umouněným frajerem s lopatou v ruce! Kontrolovat to ale nejdu. Po vstupu do vagónu na mě dýchla příjemná historická atmosféra a nechal jsem se ji naplno unést. Vše obloženo dřevem, lavice z lakovaných latěk jako někde v parku, moc se mi to líbilo! Ze snění do reality mě ale vrátil ryk spoluodvedenců podroušených více, či méně a padla na mě depka.

V Mikulově na nádraží na nás čekaly "osmsetpatnáctky", takové veliké, osmikolky. Už tam po nás začali chlapíci v uniformách řvát, dělit nás podle čísel útvarů a nakládat na korby Tater. Vítejte v realitě! Zbytky alkoholového opojení vyprchyly tak rychle, že u brány kasáren bych nenadýchal asi vůbec nic. Hned po vystoupení z roztřesené korby jsme nejistými kroky po pevné půdě zamířili kamsi do útrob kasáren, kde nás hned od prvního okamžiku udržovali ve stavu prvního stupně paniky. Měl jsem pocit, jako by hořelo, nebo jako by nás evakuovali. Zkrátka vše ve spěchu a vše za doprovodu nejrůznějších pokřiků již sloužících vojáků. To napětí, stres a křik ze strany těch v uniformách z nás, davu čerstvě nastoupivších do zbraně, udělalo naproosto snadno ovladatelné stádo. Byli jsme odvedeni před jakousi budovu, kde nás nechali postávat na dlažbě z žulových kostek a postupně si jednoho po druhém volali dovnitř. Bylo nás necelých dvěstě, takže to nějakou chvíli zabralo. Seděli jsme s Kocourem na obrubníku a kouřili. Laco už s náma nebyl, šel k jinému útvaru, ale byl ve stejných kasárnách. Bylo kolem nás i pár kluků, s kterýma jsme kecali a celou tu napjatou situaci se snažili co nejvíc zlehčit. V duchu jsem si říkal - fajn borci - třeba na sebe ještě narazíme. Chyba! Po ostříhání a převlečení do uniformních modrých teplákových souprav jsem ty kluky už nikdy neviděl, všichni jsme byli totiž stejní! Takže jsme si zůstali jen s Kocourem sobě navzájem. Nakonec se ukázalo, že udržování nás nováčků ve stresu nebylo vůbec od věci. Člověk totiž neměl vůbec čas na nějaké stesky, chmury, nebo depky.

Po absolvování všech těch poviných ceremonií, jako bylo fasování všeho možného, stříhání, sprchování, seřazení se a oběda, který si už ani nepamatuju, nás odvedli na rotu. Převzali si nás velitelé družstev, vše opět probíhalo ve vysokém kvaltu, takže pomalejší a méně chápavější jedinci neměli šanci a byli ušlapáni davem. Rota, to byl soubor šesti starých baráků. Byly to přízemní budovy se sedlovou střechou dlouhé asi 40 metrů s průchozí chodbou, kde po obou stranách chodby byly pokoje. Připadalo mi to jak koncentrák. Stav budouv zvenčí byl žalostný a zevniř jakbysmet. Jak jsem se později dozvěděl z jedné z nepotvrzených mikulovských bájí, měly tyto budovy za války sloužit jako sběrný tábor před transporty do koncentračních táborů. Jistě to ale nevím. Každopádně se tady tomu říkalo Fekál. Výstižnější pojmenování byste těžko vymysleli!

Rozdělili nás do pokojů, pakliže se ty cimry daly nazývat pokoji. Parketová podlaha, tři okna, několik patrových postelí, jedny kamínka na vytápění. Byl jsem přiřazen k posteli až úplně v rohu místnosti hned u skříněk. A taky u okna. Při ne moc bedlivém zkoumání se dalo zjistit, že v okně chybí skleněná výplň! Okna to byla dvojitá, jedna výplň scházela úplně, druhá chyběla asi z 40%. Velitel našeho družstva nám radil jak a co kam složit, jak si nachytsat postel a mezitím jsem mu oznámil ten drobný nedostatek - chybějící výplň v okně, u kterého jsem měl spát. Tou dobou bylo venku asi pět stupňů, rukoval jsem v zimní bundě, to vím přesně! Nejspíš tomu osud tak chtěl, každopádně pro moje další působení v armádě, jak se později ukázalo, se stalo to rozbité okno klíčovým! Abych nemusel spát v té kose, přeložili mě na pokoj o pouhých šesti postelích, kde byl jen jeden vojín, náš suprák. Jmenoval se Pavel a později se o něm šuškalo, že už je na vojně celkem třetí rok, prý si mezitím ještě stihl odskočit do civilní basy za nějaké podvody. Hned za mnou tam natlačili ještě další tři kluky a Kocoura a v této sestavě jsme prožili celý přijímač.

Vyskládali jsme si všchny věci znovu do skříněk, trošku se zabydleli a šlo se na večeři. Zase ten šrumec, pořád v poklusu. Po večeři nám velitelé družstev vysvětlovali další spoustu nezbytností, stejně jsme si pamatovali prd, a s blížící se nocí se blížily i rajóny. Dostal jsem na starost umýt všechna okna na jedné straně baráku. Říkám si: ´fajn, to bude v klidu.´ Okna byly ještě zacákané od malování cimer, jak je chystali pro nás nováčky. I začal jsem se pídit po nějakém hadru a okeně, ale tady jsem narazil. "Jsi na vojně, vole! Starej se!" Jako další dobré rady, jak omýt zasrané okna od bůhvíčeho bez čistících prostředků, se mi dostalo: "Mladý voják, hotový kouzelník!" Jednomu védéčku (veliteli družstva) se mě asi zžello, dal mi plechový kýbl plný ledové vody, jiná než ledová na baráku ani netekla a k tomu pár listů starých novin. Čuměl jsem na něho jak puk, ale co, jsi přece na vojně, ne?! Pak mi ještě říká: "Umyj ty okna jen z venku, zevnitř to udělá někdo jiný."

Vylezu před barák, obejdu ho z boku a vidím okna. Jenže spodní hrana okna metr padsát vysoko a nikde nic, na co by se mohl člověk menšího vzrůstu postavit a za pomocí ledové vody a zmuchlaných novin mohl v poklidu leštit. Dnes nevím, jak jsem to dokázal, ale okna byly v budově zapuštěné, takže měly zhruba deseticentimetrový výklenek. No a na něm jsem jaksi balancoval a myl okna ku spokojenosti velitelů družstev, mazáků, starých, říkejte jim jak chcete...

Už nevím, co přesně se ještě do večerky událo, byl to však velice hektický a stresující den, na který asi nezapomenu. Je to už řada let a já si ho naprosto věrně pamatuju. Pamatuju si dokonce i oblečení, v kterém jsem narukoval! Večer jsem padl na bidlo, jak se tady postelím přezdívalo a byl šťastný i za to nepohodlí, měl jsem všeho dost a první den na vojně za sebou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | 13. června 2012 v 11:43 | Reagovat

:) A taky jste si nesli na rotu všechny věci ve spacáku a měli pak VELKÝ BAZAR? :)

2 Asmo Asmo | 13. června 2012 v 11:51 | Reagovat

Pochopitelně! :-D Ten první den byl ale peklo! Úplně jiný svět!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama