Díl 3. Alenka v zelené říši

30. ledna 2012 v 13:59 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
První noc uběhla strašně rychle. Měl jsem pocit, že jsem jen zavřel oči a najednou: "BUDÍČEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEK!!" ´Fuj, to jsem se lekl!´ Jenže leknutím rozpumpované srdce se ještě nestačilo uklidnit a už: "Jedem, jedem!", "Jedu, jedu, nástup na rozcvičku!!", znělo ze všech stran. My nováčci jsme se začali motat po cimře a zmateně hledat tepláky, tenisky a snažili se, dle rozkazů védéček, co nejrychleji nastoupit před budouvu a odebrat se na rozcvičku. Vše se ovšem odehrálo v takovém fofru, že mozek začal jakžtakž fungovat až na buzeráku, což byl obrovský betonový plac hned vedle štábu a kuchyně, který sloužil nejen na rozcvičky, ale i na nástupy a slavnostní přísahy.
Na rozcvičku se běželo, bylo to asi třista metrů z kopce, pak se několikrát v poklusu obkroužil buzerák a pak se v rozestupech začalo cvičit. Dodnes děkuji za fyzičku, kterou jsem tehdy měl, pánům trenérům Datieĺovi a Navrátilovi. Tehdy jsem díky nim neměl s rozcvičkami pražádný problém a dokonce je nakonec bral jako to příjemnější, co vojna přinášela.
Po rozcvičce jsme se vraceli poklusem zpět na rotu a tady jsem opět děkoval za to, že mám tolik naběháno. Někteří kluci totiž z nedostatku sil zvraceli za lípama, které lemovaly cestu k Fekálu. Dobrá polovina naší Mechanizované roty se z rozcvičky sotva plazila a zbytek klusal jen tak že klusal.

Mysleli jsme si, že po doběhnutí, doplížení nebo přinesení na barák nás nechají chvíli vydechnout. Omyl! "Nástup na ranní hygienu!!" A tak zase všichni hledali ručníky, kartáčky na zuby, holení a úplně všichni se opět naprosto nekoordinovaně potáceli, vráželi do sebe a snažili se co nejrychleji splnit rozkaz. V umývárně, teda v katakombě, jakou se pokusím níže popsat, jakou si nikdo neumí představit, věřte mi, bylo málo místa, ale všichni se tak nějak zkulturnili a už zase: "Nástup na snídani". Pěnu na holení jsme utírali bez omytí obličeje do ručníku a mazali na pokoje, převléct se do maskáčů vzor 85, jak nám kázali velitelé družstev.

Vrátím se ale k té umývárně. Byla to nejponuřejší místnost, jakou jsem kdy viděl! Ideální na natáčení hororů. Pár umyvadel, dva sprchové kouty, na zdech u umyvadel jen zbytky zrcadel, které už celé zčernalé nedokázaly za desetiletí svých služeb zobrazit pomalu ani siluetu našich tváří, ne tak každý neoholený vous. Celá místnost byla až strašidelná, byla bez oken a v ní svítila jen jedna žárovka, to jen občas, a neměla víc jak 40 wattů, takže v místnosti byla nejen zašlá špína, hnusná sešlapaná betonová podlaha, omlácené kachle, ale navíc i tma, že jsme se vzájemně při mytí ani nepoznávali. A abychom byli po ránu svěží, tekla tam jen ledová voda. Ne studená, ale opravdu ledová! Nevěřím tomu, že bych v kterémkoli kriminále našel horší umývárnu, za to dám ruku do ohně!

Po seřazení se před rotou jsme vyrazili na snídani. Opět poklusem, opět za hlasitého pořvávání velitelů družstev, opět ve stresu. Před kuchyní jsme museli stát ve frontě a ani se nehnout, nepromluvit. Jen čekat. Když se naše rota konečně dostala do budovy na schodiště vedoucí do jídelny, bylo to lepší, nemuseli jsme stát vyšponovaní a dalo se semtam prohodit i nějaké to slůvko. Proto, že nás v přijímači bylo asi sto padesát, byli jsme rozděleni do čet a každá z čet se skládala ještě z družstev. Jak jsem později zjistil, nebylo příliš praktické býti členem posledního družstva druhé čety. Každá rota totiž měla stanovený čas na jídlo, tedy na bufet, jak se tady říkalo a tak když první četa byla po snídani a šla čekat ven před budovu, poslední družstva druhé čety teprve přicházela na řadu. Sotva jsme dosedli a zakousli se, "Poslední družstvo druhé čety, VZTYK! Nástup před budovou!" Takže jsme tácy i s neokusenou snídaní odnesli a mazali po schodech dolů na nástup. Sotva jsme se seřadili, opět jsme běželi na ubikace. Někdo s plným žaludkem, což bylo špatně, protože snídaně při hopsání v kanadách po kočičích hlavách měla tendenci opustit své teplé místo v žaludku, někdo běžel s prázdným žaludkem, hladový, což bylo taky špatně, do oběda nás toho totiž čekala ještě spousta.

Při poklusu na rotu jsem si připadal jak ve zlém snu. Pořád jsem si myslel, že doběhneme k barákům a tam nám védéčka řeknou: "Tak nic, kluci, sbalte si věci, byla to jen legrace, můžete jet domů. Chtěli vám dát jen za vyučenou, stalo se a teď už běžte. Můžete domů!" Prostě jsem nastálé situaci pořád nemohl uvěřit, neuměl jsem se s tím srovnat. Ještě včera jsem se probudil doma ve své posteli, kecal s mamkou, taťkou a teď tohle? Tohle fakt nemůže být pravda! Byla, bohužel.

Po návratu na rotu byl opět nástup a celé dopoledne probíhalo v duchu seznamování se s prostorem a systémem, ve kterém jsme se na dlouhý rok ocitli. Velitelé družstev nám vše vysvětlovali, ale jen zkratkovitě, nebo v heslech, kterým stejně nikdo nerozumněl. Pak byl oběd, opět poklus, čekání ve frontě, usednutí, dvě sousta, "VZTYK", nástup před kuchyní, poklus zpět. Odpoledne už probíhaly nějaké pořadové nácviky a další seznamování se vším, co pro nás bylo nové, leckdy i šokující. A to vše v tempu, se kterým se jen málokdo dokázal srovnat. Všichni jen poslušně se sklopenýma hlavama naslouchali dalším rozkazům a sami sobě vyčítali, proč nešli na civilku, která trvala sice o něco déle než rok, většinou se odpracovávala na méně atraktivních pozicích, ale v civilu!

A zase nástup na večeři, poklus, honička s jídlem, tentokrát už jsme věděli, že moc prostoru nedostaneme, tak jsme se snažili vše do sebe co nejrychleji naházet, aniž bychom vnímali, co jíme a zbytek nacpali do kapes s tím, že to dojíme později. Až do tmy jsme ještě měli pořadová cvičení, pak další seznamování, jenže to už vyčerpáním nevnímal snad nikdo. A pak přišla nejslastnější chvíle dne a to hodina před rajónama věnovaná očistě a úpravě osobní výstroje. Pro první den to znamenalo jen očištění a vyleštění kanad. Šlo hlavně o to že si člověk konečně v klidu sednul, byť na studený obrubník před ubikací, ale nemusel být ve tvaru, nemusel pochodovat a co hlavně, mohlo se u toho kouřit a povídat si s ostatními!

Po ošetření výstroje následovaly rajóny. Každý z vojáků dostal na starost nějaký úsek, který se po jeho zásahu musel tvářit minimálně jako nový. Dobře se řeklo, hůř se provádělo, protože napříklat záchody byly v podobném stavu jako umývárna, jen s tím rozdílem, že tam normálně svítilo světlo.
Dle posouzení velitelů družstev museli většinou všichni, aby se do večerky třeba nenudili, svoji činnost zopakovat z důvodu nespokojenosti s odvedenou prací. Pak už se jen zatopilo v kamnech na cimrách a ....... "Večerkaaaaaaaaaaaaaaaaaa!"

Sám pro sebe jsem si pořád říkal, že tohle nemůže být pravda, že si z nás fakt dělají jen srandu a že už nás hned zítra ráno pustí domů. Domů za kámošema, za našima, za bráchama, za Ivankou, na fotbal a třeba i zpátky do té posrané práce...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 12:09 | Reagovat

Jo jo, taky jsme blili a taky jsme nedávali ani rozcvičku, ani pořadovku, ani zrychlené přesuny... prostě nic. Zdechloni z civilu

2 Asmo Asmo | 13. června 2012 v 13:08 | Reagovat

Opět děkuju pánubohu a trenérům, měl jsem fyzičku jak maratonec, takže jsem zvládal. Dneska po třiceti kilech od té doby by to bylo horší.... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama