I tohle se může stát

12. ledna 2012 v 12:21 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Už mě to všechno štvalo. Prostě jsem musel pryč. Pryč od všeho. Nejvyšší čas změnit vzduch. Utéct. Možná trošičku připomínám Forresta, ten taky vždycky, když měl problém, utíkal. Jenže já neutíkám, ujíždím na kole.
Aniž bych si v tom vzteku, zoufalství, dílem i strachu z dopadení, všimnul, minul jsem Maďarsko...

Všechno ale začalo naprosto nevinně. Lenost je potvora. Tato typicky česká vlastnost v kombinaci s vyčůraností donutí člověka tak intenzivně přemýšlet jak s problémem vykývat a neumazat si přitom ruce, že samotné přemýšlení stojí kolikrát víc úsilí, než kdyby dotyčný problém vyřešil manuálně... Ano, i já jsem Čech. Prostě se mi už nechtělo každý den v půl páté ráno poslouchat vřískající budík, naházet na sebe hadry, do sebe snídani a pelášit na autobus, který jsem třikrát týdně máváním zpožďoval třicet metrů nad zastávkou. Určitou alergii jsem měl už i na denodenně stejné spolucestující a vzduch nasycený špatně spálenou naftou v autobuse - z toho všeho se mi dělalo zle. Ne, tohle opravdu není pro mě. Chtěl jsem se mít líp. Líp v tom smylslu, že za mě měl makat někdo nebo něco a já jsem měl jen dohlížet a kontrolovat. Mercedes jsem již sice měl, ale z roku 1987, vysloužilý taxík, který s každým nastartováním varoval, že to startování je asi už opravdu poslední.

Přemýšlel jsem tak usilovně jak si ulehčit život, až jsem v práci poněkud zapomínal plnit normy a doma povinnosti Na obou těchto frontách jsem dostal podmínečné vyloučení. Jenže se vyplatilo! Jako sen nebo vnuknutí, kde se vzala, tu se vzala myšlenka - nápad za milion! Založil jsem anonymní internetové poradesntví. Známý mi vytvořil webovky, pro něj to nebyl žádný probém, makal v oboru. Začal jsem anonymně radit lidem s jejich problémy. Vystupoval jsem jako tým špičkových odborníků v odvětvích právních, zdravotnických (téměř ve všech oborech) a vůbec všech, kde lidé potřebovali pomoc, ale proto, že se z jakéhokoliv důvodu ostýchali, volili pomoc anonymní. Vytupoval jsem tedy jako dietolog, venerolog, právník, architekt... Pod každou radu jsem se podepisoval jiným jménem s jiným titulem. Přiznávám, s těmi lidmi jsem si trochu pohrával, veškeré odpovědi jsem vyhledával buď na netu, nebo si je jednoduše vymýšlel. Docela jsem se tím bavil a dokonce mi tato živnost začala i slušně vydělávat. Velice slušně! Jednomu poměrně movitému celebritovi jsem dle jednoduchého počítačového programu pod jménem ing.arch.Vladan Pilíř přestavěl jeho mezonetový byt. Přestavba spočívala v tom, že jsem mu téměř celé horní patro přestěhoval do spodního a naopak. Sociálky zůstaly.
Chyba ovšem nastala v tom, že sytý nejen, že hladovému nevěří, ale stává se i nedojezeným. Zkrátka jsem celé to prozatím prosperující podnikání, začal brát na lehkou váhu a s vydělaným kapitálem se stával čím dál víc arogantním, lačným po penězích a navíc méně opatrným.

Ozvala se mi totiž mladá žena s problémem, že se její milenec neustále škrábe... ..však víte kde... Prý to dělal téměř pořád a všude, prý se za něj už začínala stydět. Nastoupil PhDr. Jan Máčka. Jenže tehdy, ani nevím proč, možná jsem měl jen dobrou, nebo naopak blbou náladu, nebo jsem chtěl být jen rozežraně škodolibý, nevím. Mou odpovědí tehdy totiž bylo, že dotyčný trpí takzvaným efektem fantómové bolesti. Tento efekt zažívají zejména lidé po amputaci některé z končetin, kdy mají pocit, že jim amputovaná část těla stále náleží a že je bolí. Dotyčné ženě jsem to vysvětlil tak, že muži s málo vyvinutým přirozením trpí podobnými efekty již od narození, které se projevují drbáním se v místech, kde si dotyčný myslí, že má úd. Pravda je však o několik centimetrů výše... Byl to další z mých nejapných žertíků, jenže tento byl pro mě fatálním. Milenec oné tazatelky byl jedním z velmi vlivných lidí, pan D.C. a s mojí odpovědí teda moc spokojení nebyli ani jeden, ani druhý.


To, že jsem se prohnal Rumunskem, jsem poznal jen podle toho, že mi kolem hlavy proletělo pár šutrů a jen taktak jsem se vyhnul ceduli s přeškrtnutým nápisem BUCURESTI. Na Bulharské straně hranice jsem si všimnul, že mám defekt na předním kole. Ono už po přebrodění Dunaje v Bratislavě kvůli zametení stopy, se mi zdálo, že to nějak blbě jede...
Zbytek cesty jsem částečně únavou a částečně šíleným tempem, jakým jsem se pohyboval, ani nevnímal. Najednou jsem na písečné pláži, všude kolem nápisy psané Azbukou a já jen sedím, zírám poměrně neostře a lapu po dechu. Asi si budu muset nějakou chvilku vydechnout. Vůbec nemám představu o tom, jak dlouho jsem jel, kde jsem všude byl a co jsem viděl. Neviděl jsem nejspíš nic. Jen jsem zuřivě dupal do pedálů a ujížděl pryč. Pryč z místa, kde mi šlo o krk. Ono, kdybych se ale nedozvěděl od sousedky SMSkou, že u mě řádí zásahovka, že mi odvádějí nicnetušící manželku k podání vysvětlení, že mi odnášejí počítač a další zařízení a že mi na odtahovku nakládají vyvoněnou Acuru a kdyby ten děda to kolo u nás v ulici netlačil, ale jel na něm, možná už sedím v nějaké díře a čekám na svůj ortel.

Sedím v písku, čučím na moře a pomalu začíná nový den. Noční mírně zatažená obloha se rozplývá, první ranní paprsky mě začínají šimrat a po chvíli už krásně hřejí. Hřejí tak příjemně, moře v pravidelných rytmech lehounce šplouchá, až se mi začínají klížit oči. Po chvíli spím tak tvrdě, že vůbec nevnímám to, jak se pláž, ikdyž je teprve začátek června, plní. Spím, své kolo, ehmm... tedy kolo toho dědy, opřené o boudu půjčovny sportovního vybavení. Až mě probudí ostré pálení slunce a já zjišťuju, že bude něco kolem poledne. Taky jsem podvědomě dost silně cítil pohledy dvou malých harantů. Ony to ani nebyly pohledy, jako spíš klacky, kterýma do mě dlubali. Prudce otevřu oči a zařvu na ně: "uaaaaaááá!" Smradi prchají zpět k rodičům pod slunečník, kde jim matka každému vlepí pohlavek a do ruky jim cpe rohlíky s Májkou a k nim podává čerstvou zelenou papriku. Moment - Májka?? Doprdele, krajani! Vlastenectví mi velelo se k nim přihlásit, ale pud sebezáchovy napovídal opak, moc dobře jsem si uvědomoval, že jsem na útěku, tak není třeba zanechávat další stopy.

Pomalu vstávám z písku, snažím se ho vytřepat ze všech záhybů oblečení a v tom - heleme se - kreditka! Mám v kapse u kalhot kreditku!! Letím z pláže k prvnímu hotelu a tam hledám bankomat. Honem kartu zkouším. Funguje! Ještě mi asi nestihli odstavit všechny účty, když je víkend! Vybírám maximální možnou částku v Eurech a raduju se jak malý kluk.

.....

Je večer, sedím u hotelového baru v nově zakoupeném ohozu, staré hadry a kolo jsem ponechal napospas místním. Jen z dálky je slyšet šplouchající moře a tlumený křik nejspíš nějakých dorostenců, kteří se až teď, v deset večer, odvážili shodit svršky a jít se okoupat. Sedím, popíjím jakýsi koktejl, jehož jméno jsem si z Azbukou psaného nápojového lístku nedokázal přetlumočit a přemýšlím. Přemýšlím, co bude dál. Z rozjímání mě vytrhne jen barmanka, co vypadá jak nasraný indián, s dotazem, jestli si dám ještě. Alespoň tak jsem to pochopil. Kývu hlavou ze strany na stranu, jako že ne, což zde ovšem znamená přitakání. Je to zvláštní a jsem zvědav, jestli stejně duchapřítomně zareaguju po posledním tomto stěnolezu s paraplíčkem a plátkem jakéhosi ovoce, až budu odmítat další přísun alkoholu... Sedím, přemýšlím, tupě zírám na pomalu se plnící bar s malinkým parketem, přitom pozoruju skupinku mladých Němek a napadá mě, že to Hitler s tou čistou rasou nemohl myslet vážně... Nenapadá mě ale nic rozumného, co by řešilo moji situaci.

Vtom si k baru přisedne taková drobounká blondýnečka, moc hezká, a objednává si pití. Po očku na ni mrknu, ale dnes tady nejsem za lovce, jsem kořist a snažím se být co nejmíň nápadný. Nevím, jak se domákla toho, že jsem krajan, asi pro to, že jsem byl bílý jak Antarktida, ale pro jistotu to na mě zkoušela nejdříve Anglicky. "Do you speak English?", vyhrkla na mě. S krásným, naprosto čistým českým přízvukem odpovídám "nou". "Sprechen Sie Deutsch?" Z hluboka se nadechnu a pronesu: "Ja". Po několika frázích a seznamovacích otázkách oba vybuchneme smíchy - to co jsme oba tušili, byla pravda - krajani. Naše Němčina byla stejně dobrá jako ten drink, co jsem usrkával a vlastně ani nevěděl proč, když na baru měli i Heineken. Zapovídali jsme se a z Kateřiny vypadlo, že je zde s přítelem, který má velmi náročnou práci, jeho vypětí vygradovalo a přepínaná psychika si zkrátka důrazně řekla o oddych. Nic konkrétního jsme si na sebe ale vzájemně nepráskli. Jen to, že přítel leží na pokoji a odpočívá po podvečerní partičce tenisu a připojí se později. Naše konverzace se pomalu stupňovala od seznamovací, přes rozpustilou až k lechtivé. To všechno ty mixy čehosi v jakémkoli poměru vydatně zalévané čímsi čirým, což ovšem voda nebyla.

Po dalším drinku však Kateřina znervózní, je to přece jen už doba, co její partner nepřichází. Vytahuje mobil a volá. Celý hovor trvá několik minut, proto si objednávám další drink, tentokrát už ale opravdu pivo, ta jejich Mixela se fakt nedá! Najednou se Kateřina rozzáří, položí telefon a říká mi, že je přítel na vysedávání u baru unavený a že prý by mě rád poznal, že může večírek pokračovat u nich na pokoji, a že bude veliká zábava! Už jsem měl poměrně slušně nakoupíno, tak jsem kývnul. A vlastně taky proto, že Kateřina byla přesně můj typ - malinká prdelatá blondýna s moc pěkným dekoltem, to já můžu. Teda nepočítal jsem s tím, že by se z toho mohlo něco vyvrbit (raději jsem měl, to vím ovšem až teď), jenže společnost takového milého stvoření neomrzí. Dopíjíme, platím (prostředků mi naštěstí bankomat vyplivnul dost) a míříme k výtahu. Ještě než mi ztuhne úsměv na tváři, smějeme se tomu, že bydlíme ve stejném patře, jen každý v jiném křídle hotelu.

Výtah cinknul, dveře se rozevřely a my míříme k pokoji číslo 147. Kateřina tasí klíče, zašramotí v zámku a už od dveří volá: "Miláčku, už jsme tady!" Vejdeme do obývací části jejich apartmánu, na stole připraveno občerstvení objednané z hotelové kuchyně, láhev šampusu v ledem zaplněném kýblu, klimatizace pracuje naplno, protože i teď večer je venku na padnutí, tlumené osvětlení. Rozhlížím se kolem, v rohu u balkónových dveří hraje v obrovské televizi jakýsi kvartet nahých těl smíšenou čtyřhru. Dneska to vypadá asi opravdu na zvláštní večer, říkám si. Vtom se otevřou dveře od koupelny, částečně zahalen párou, částečně zahalen tam, co Adam nosil list, ručníkem, druhým ručníkem si obouruč utíral mokrou hlavu - přítel krásné Kateřiny. Dosušil prořídlý porost, stáhnul z hlavy ručník... ....a teď jsem nevěděl, jestli se začít hurónsky řehtat, nebo vyskočit oknem! V celé své parádě se přede mnou promenádoval pan D.C. natěšený na další pokračování tohoto přinejmenším zvláštního dne.


.....

Cítím, jak mě opéká slunce a v tom jakoby do mě vrazil nůž. Do obličeje mě zasáhl trysk ledové vody a pak jsem jen slyšel hlasitý smích malého smrada prchajícího s vodní puškou v ruce. Násilně probuzená mysl tápe a snaží se dát dohromady jakékoliv souvislosti. Úplně živě se vidím s Kateřinou u baru, jak platím a mířím s ní do chodby s výtahy. Vždyť to muselo být před chvílí! Jsem ještě chvilku zmatený a pak mi to dochází! ....ty vole, to byl ale debilní sen!

Sedím na pláži už zcela při smyslech, rozhlížím se kolem a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, co by vyřešilo moji situaci. Přemýšlím, ale nenapadá mě nic. Vůbec nic. Po malé chvíli se zvedám, ani trochu mi nedělají dobře posměšné pohledy spoluplážujících a chystám se odejít. Za nepřetržitého pozorování okolí se snažím vytřepat písek ze všech záhybů svého ošacení a náhodou sahám do zadní kapsy svých ještě nedávno exkluzivních kalhot. Kreditka.....!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Středa v 10:12 | Reagovat

Tak mě napadlo.... Ležel tam jak vyvrženej vorvaň :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama