Díl 10. Jak jsem pekl kuře

24. února 2012 v 11:26 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
I probudil jsem se časně ráno a hlava po včerejším I.N.C., jak Hříbek s oblibou přezdíval svým putovním degustacím mikulovskými restauračními zařízeními, bolela jak střep. Rychle jsem mazal do skladu, abych stihnul pekaře. Kocůr byl doma na opušťáku a já sám samotinký měl makat s ještě asi osmi promile v krvi. Život je svině. Zelená svině.

Hned na rampě jsem od pekaře přebral rohlíky a chleba a vracel mu prázdné přepravky na výměnu. "Co je, mladý??", bez kouska slitování a se škodolibým pošklebkem na ksichtu se mě šofér omlácené pekařské Avie ptal. Z mé nestabilní chůze, opuchlého obličeje a nesouvislého drmolení bylo jasné, že je můj organismus ještě na I.N.C.. "Včera jsem byl poprvé venku", odpovídám a kopu před sebou vysoký stoh prázdných přepravek od pečiva. "No ty vole, tys musel vypadat!", směje se dál šofér. "Hmmmm. Dík....", nezmáhám se na soucvislejší větu, vracím mu bedny a mizím do skladu.

Snídani radši vynechávám a chystám se do práce. Je třeba vybalit včerejší zboží, zařadit ho do skladů a dopsat evidenční lístky s dobou trvanlivosti. ´Takové kraviny!´, říkám si v duchu. Mám celé dopoledne co dělat. Alespoň to uteče. Ivan se taky neukázal, takže buď spí po draku, nebo jel na černo domů, měl to kousek. Vtom se rozletí vrata od skladu a v nich Hříbek! ´Do prdele, na něho jsem úplně zapomněl!´, říkám si. ´To zas bude den...´ Bylo mi ještě hůř než ráno. Hříbek byl totiž proslulý tím, že za jeho přítomnosti ve skladu si člověk nemohl ani sednout nebo zakouřit. Pořád vymýšlel nějaké úkoly - splnitelé, některé míň, ale hlavně aby se Bohušek chvilinku nenudil. Sobota nesobota.

Co bylo velmi pozoruhodné, byla skutečnost, že včerejší pivně rumový mix nezanechal na Hříbkovi pražádné následky a jeho trénované tělo nemělo vůbec žádný problém hned po ránu absorbovat dva lahváče. "Bohumilku, dáš si se mnou?? Je sobota, dneska si tady jedno dát můžeš!" "Fuj!", procedím mezi zuby a radši běžím něco dělat. Hříbek byl plný energie a plánoval mi jeden úkol za druhým jak na běžícím páse. Do toho zazvoní telefon. "Sklad proviantu, vojín Káňa", zahlásím se dle předpisů. "Bohumilku, co je dneska k snídani?" Ivanka. Ivanka z kanceláře. Byla to ta zakrslá potměšilá potvora, co si od nás nechávala vařit kafe, nosit snídaně a ještě pak mýt hrníčky a talířky. Jako bychom té práce měli málo. ´Ježiši, co ta kráva tady dělá? Vždyť je sobota!´ myslím si a odpovídám, že je nějaká úplně hnusná pomazánka s rohlíkama. "Tak mi trošku dones. A čtyři rohlíčky." ´Vyser si oko, můro!´myslím si a letím do kuchyně pro pomazánku, rohlíky dodám po cestě zpátky ze skladu. Je zajímavé, že mě nikdy nenapadlo jí do toho alespoň plivnout! Ona Ivanka, jak byla vzrůstem malá, tak o to větší to byla mrcha a zneužívala nás jak se dalo!

Hodiny letěly, blížil se oběd, ale ani koutkem oka jsem nazahlídnul Hříbka. ´Žije?´Radši jsem se na něho šel mrknout do kanceláře. "Aaaaaaaaa, Bohušku, no jdeš jako na zavolanou!" Hřibek seděl v kanclu úplně sám, vedle sebe bednu domácího šumivého vína a dvě sedmičky z osmi byly už prázdné! ´To je hovado! To není možné...´, napadá mě. "Bohušku, odnes mi tu bednu do ledničky vychladit a přines mi oběd." "Náčelníku, oběd vám přinesu a pak si půjdu na rampu zakouřit, můžu?" Nečekal jsem na odpověď a letěl nahoru za panem Kánským pro jeho špičkový segedín. To bylo jídlo, které opravdu nemělo chybu. Snad se maminka neurazí, ale segedin pana Kánského byl světová extratřída a lepší jsem v životě nejedl. Tak přísahám!

Mylsel jsem, že po obědě se Hříbek sebere a pojede domů a já budu mít konečně chvíli klid alespoň na cigáro, práce bylo stejně jak na kostele. Jenže ouha! Hříbkovi se v kanceláři líbí a nechal si přinést další flašku vína. Teprve teď to bylo do správné I.N.C. - idividuální. Hříbek byl celý den zavřený v kanclu a chlastal sám se sebou. Jen vždy po nějaké době se ozvalo: "Bohušu, pocem!" do ruky mi vrazil poctivě vyprázdněnou flašku a ukázal směrem k ledničce, kde na něho čekaly další lahve.

Čas utíkal, já pořád makal vzadu ve skladu, občas vyřídil nějaký telefonát, občas vyměnil prázdnou flašku za plnou a byl tu večer. Nachystal jsem proviant na zítřek, předal ho v kuchyni a těšil se na rotu. Když jsem se ale vracel od výtahu z kuchyně s paleťákem a prázdnou bednou na proviant, stál Hříbek před kanceláří s nějakým kapitánem. "Bohušku, to je náčelník, pozdrav pěkně!" A já, jak bylo zvykem v kuchyni - mimo veškeré vojenské dění, místo toho, abych se jaksepatří zahlásil, hluboce jsem se uklonil a: "Dobrý den!" Kapitán Hodač na mě chvíli hleděl, jestli jsem na vojně první den nebo jestli jsem civil, nebo jestli si z něho dělám srandu, ale pak bez řečí zašel k Hříbkovi do kanceláře a než se stačily dovřít dveře, slyšel jsem jen: "Bohušu, přines nám víno!" V krabici byly poslední tři flašky. Hříbek, to zvíře, vypil pět sedmiček šumivého vína a chodil. Dokonce i mluvil!

Protože jsem měl všechno hotovo a nechtěl rušit důležitou válečnou rozpravu těch dvou, sednul jsem si do manipulačky, zapálil si cigáro a chvilku odpočíval. "Bohumile, upečeš nám kuře, náčelník má hlad!" , ozvalo se z kanceláře, aniž bych s cigaretou dosedl. "Jaké kuře?", ptám se zaskočeně. "Co se, kurva, furt divíš jak divitel?! Upečeš kuře! Je vzadu v mrazáku a remoska je ve skladu jak jsou ešusy." a dveře se zabouchly. Hříbek měl jednu dost blbou vlastnost, když měl upito víc než dost, začínal býti nesnesitelným. Víc než dost.
Ano, byl jsem zařazením kuchař, jenže jen zařazením, do té doby jsem nikdy kuře nepekl. Zmocnila se mě panika, protože už jsem dobře znal Hříbkův vztek, když měl vypito a nebylo mu vyhověno. Rychle do kuchyně a prosil jsem kuchaře o radu, jak upéct kuře v remosce. Obratem letím dolů po schodech i s receptem v hlavě. Kuře vytáhnout z mrazáku, rychle do horké vody, ať alespoň trochu povolí, mezitím umýt dvě století starou remosku, nachystat ingredience a šup s kuřetem pod poklop!

Nesměle jsem zaklepal na dveře kanceláře. "Náčelníku, kuře se peče v manipulačce, můžu už jít na rotu?" "Kurva, Bohušu, ty se neumíš zahlásit?? Vypadni!" Zavřel jsem dveře a stál jako opařený, takhle se mnou Hříbek ještě nikdy nejednal. Ikdyž býval vzteklý, toto jsem od něj nečekal. Klepu znovu, otvírám dveře a "Pane kapitáne, vojín Káňa. Můžu odejít na rotu?" Než se stihl kapitán Hodač jen nadechnout k odpovědi, Hříbek zařval: "Až bude kuře. Vypadni!"
Sednul jsem si do manipulačky a bylo mi všelijak. Práce hotová a já tady musím tvrdnout. Blížila se devátá večerní a s ní i rajóny, které mě čekaly na pokoji. Po nějakém čase znovu klepu na kancelář. "Pane kapitáne, vojín Káňa. Kuře bude každou chvíli hotové, můžu už jít? Mám na rotě rajóny." "Kuře už je?" zeptal se vztekle Hříbek? "Už bude", pípnu. "Tak až bude kuře, ta půjdeš. A vypadni! Jo a dones nám ještě víno!" V ledničce byla poslední sedmička! Hříbek sám vypil pět a dvě další s Hodačem, takže za celý den šest sedmiček šumivého vína a dva lahváče, o kterých jsem věděl.
Než jsem přinesl víno, dopeklo se i kuře. Nachystal jsem ho na talíř a i s vínem odnesl do kanceláře. "Můžu už jít?", ptám se znovu. "Ne, ještě zamkneš sklad!", štěkl Hříbek a vytlačil mě ze dveří. Sednul jsem si do manipulačky a bylo mi do breku. Celé odpoledne sedím ve skladu zbytečně, dělám tady poskoka a na rotě mě čekají rajóny, nak které ani nemůžu odejít. Staří mě roztrhnou! Chtěl jsem alespoň zavolat na barák, že mám moc práce a že se zpozdím, jenže telefon ve skladu byl propojen s telefonem v Hříbkově kanceláři a každé vytočení na otočném voliči čísel se na druhém telefonu ozvalo cinknutím, takže by Hříbek věděl, že telefonuju a do hovoru by mohl bez problému vstoupit. Nezbylo mi než sedět a čekat, až ti dva dořeší, dopijí, dojedí a vypadnou.

Asi o půl jedenácté, bylo už po včerce, se otevřely dveře a v nich udivený Hříbek zpitý jak zákon přikazuje: "Jeeeeee, Bohumilku, ty jsi ještě tady? Co tady děláš? Běž na rotu."

Supráci byli naštěstí v pohodě a nevadilo jim, že jsem přišel po večerce, když jsem jim všechno vysvětlil. Rajóny za mě udělal Svóza se Škamrym a já je měl napříště udělat za ně.


-------------------------------------------


Byla neděle ráno, snídal jsem ve skladu úplně sám, když vtom se odkudsi vynořil Hříbek. Celý dolámaný, opuchlý, vypadal jak po čelním střetu s kombajnem. "Bohušku, ty už jsi tady?" "Hmmm", odpovídám naštvaně a plaše zároveň, neměl jsem tušení, jestli náčelníka ty včerejší vrtochy už přešly. "A ty jsi nám pekl kuře, že? A dali jsme ti aspoň ochutnat..?"
Klasika, Hříbek si pamatoval prd a choval se zase jako rotmistr Miloslav Hříbek a ne jako ožralé hovado.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bflmpsvz bflmpsvz | 25. února 2012 v 3:14 | Reagovat

Perfetkní!!! ;-)

2 Asmo Asmo | 25. února 2012 v 13:13 | Reagovat

Díky moc!

3 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 13:27 | Reagovat

Jo! Super!
a nepamatuji se, jestli jsem kdy viděl někoho vypít víc, než vojáky z povolání. teda až na jednoho spolužáka, který si v hospodě, zatímco nám se točilo první pivo, nechal do kriglu nalít láhev rumu. A vypil ji stejným tempem jako my to první pivo.

4 Asmo Asmo | 13. června 2012 v 13:35 | Reagovat

:-D tak to je slušné! Největší savec, jakého mé oko spatřilo, byl fakt Hříbek (Křibík), ten pil a pil a pil. Mě by zajímalo, kde je mu konec, toho bych rád viděl! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama