Díl 4. Pavel

3. února 2012 v 13:51 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Dny se vlekly jak smrad, vůbec jsem nechápal, kolik věcí se dá za jeden den stihnout a kolik energie v sobě člověk má, aby tohle vše vydžel, navíc v tempu dostihového koně. Pomalu jsme se smiřovali s tím, kde jsme, pár jedinců se snažilo různým simulováním ještě získat modrou knížku na cokoli, ale úspěšnost byla minimální. Jen jeden, jakýsi feťák nebo alkoholik, přesně nevím, jen jeho tvář si pamatuju poměrně přesně, ten se nechal odvézt na psychiatrii a dostal později modrou "na hlavu". Zkusil a vyšlo to, jen nevím, jestli to stálo za to, údajně ho zbavili svéprávnosti. A jak že se mu to povedlo? V noci vstanul, svlékl se do naha, pobíhal po baráku jak šílený a u toho ještě "hajloval".

Na pokoji, mimo vojína Pavla (jenž se nechal později povýšit. Asi proto, abychom ho my mladí neoslovovali "pane vojíne", znělo to blbě), byl ještě Kačer, Hegi, George, Kocůr a já. Bylo to fajn, na ostatních pokojích bylo kluků tak šestnáct a nás jen pět. Vycházeli jsme spolu perfektně, jen Kačer dostával snad 3 balíky týdně, ale nikdy se s náma nepodělil, chrt. To já jsem dostal balík jen jeden, ale někde se zatoulal a ke mě se dostal až 14 dní po odeslání. Maminka mi do něj nabalila bábovku, salám a ovoce.

Pavel byl zvláštní osůbka. Dodnes nechápu, odkud měl všechny ty kontakty. On měl známé snad úplně všude. Možná i v Bílém domě. Když potřeboval něco sehnat, vždycky to dostal. Věřte nebo ne, on byl schopný, a kontakty na to měl, nechat před rotu klidně o půlnoci nacouvat tank. A to byl záklaďák hodnosti vojín. Pavel měl náš respekt, byl to náš supersuprák, když byl na vojně tak dlouho, jak jsem psal již dříve a my ho ve všem poslouchali na slovo. Choval se k nám jako pravý mazák, ale nešikanoval nás. Měl své, řekněme zvláštní, požadavky, ale nic, co by se nedalo splnit. Vždycky nám říkal: "Myšky moje, když budete dobře fungovat, seženu vám v kasínu ty nejlepší fleky a budete se mít až do civilu dobře!" Znovu opakuji vojín! Vojín ve funkci pomocník výkonného praporčíka mechanizované roty.

Jednou v neděli nás zase dozorčí budil na snídani, v neděli rozcvička nebyla, a Pavel se nás ptal: "Chcete jít na snídani? Pokud ne, můžete se jít se mnou osprchovat na ošetřovnu, tam teče teplá!" A pak ještě dodal, že snídani si dáme potom z bufetky. Bufetka byla normální skříňka u nás ve světnici, jen klíče měl od ní jenom Pavel. Skříňka byla totiž plná proviantu - od chleba, přes konzervy, až po sladkosti, které nám tady všem moc chyběly. Teda ne, že bychom byli nějak závislí na sladkém, ale tělo mučené výcvikem si o ně samo říkalo, potřebovalo energii. Pavel byl kamarád s provianťákem - skladníkem v kuchyni - a ten měl všechno, co se jídla týče.

Po osprchování v teplé, jsme se vrátili na rotu jak znovuzrození. Nikdo se v té ledové vodě na baráku pořádně nemyl, nedalo se to, když venku bylo pod deset stupňů a ta voda neměla o mnoho víc. Takže po čtrnácti dnech na vojně se pořádná očista opravdu hodila! To jsme ovšem netušili, jaký dostane Pavel úžasný nápad. "K snídani budou opékané špekáčky!", zavelel. No paráda, říkám si v duchu, ale kde je vezmem? Než jsem dokončil myšlenku, už otvíral Pavel bufetku a podával mi asi metr točeného salámu: "Ty a Kucůr uděláte snídani!", a víc se snáma nebavil.

Ten den bylo docela obstojně, svítilo sluníčko a vůně jara se příjemně nesla vzduchem. Zbytek roty byl tou dobou ještě někde v jídelně a házel do sebe snídani. "Kde to upečem, vole?", říkám Kocůrovi. "Pojď.", kývnul na mě a šlo se. Odvedl mě za chátrající budovu naproti. Byl to stejný barák jako náš, jen byl úplně prázdný, polorozpadlý a určený k demolici. Za tou ruinou nás odnikud nebylo vidět, takže byl na opékání špekáčků klid, jenže na čem je opéct? Bez dřeva, sekery a papíru poměrně složitý úkol.. Ne pro Kocůra, ten si věděl rady naprosto v každé situaci. Jeho řešení bylo pokaždé takřka šílené, ale vždy se ze všeho vyhrabal. Po svém. Za tou barabiznou byla stará lavička. Kocůr na ni vlítnul v kanadách a v momentě byly třísky i dřevo na opékání. Jen trošku natřené barvou. Asi tak desíti vrstvami za ty roky. "To Pavlík nepozná...", konstatoval Kocůr a už rozdělával oheň. Seděli jsme v trávě, kecali o babách a vzduch krásně voněl jarem, pečeným kabanosem na ohni a taky starou hořící barvou....

Kačer, Hegi a George se ovšem taky nenudili. Pavel si nikdy v neděli nenechal ujít hudební hitparádu Eso v televizi. Jenže to nebylo jen tak! I s postelí se nechal z cimry přenést na televizní místnost - klubovnu a tam mu kluci museli nosit pití, cigarety, popelník a museli být pořád v pohotovosti. Eso začínalo myslím v jedenáct, ale Pavel, aby mu neunikl ani tón, musel být na klubovně připraven už v osm. Mezi tím se ovšem dozvěděl, že venku svítí sluníčko, tak se nechal vynést i s bidlem na cestu před rotu, že se bude slunit. Tak ho milí kluci vynesli a šli si dopsat dopisy na pokoj. Jenže vtom po cestě jela V3Ska a Pavel, proto, že se slunil, ji nechtěl pustit. Nakonec ho ale řidič umluvil, tak jsme jen slyšeli: "Georgi, Hegi, Kačer!", kluci vyletěli před barák, Pavla i s bidlem šoupli bokem, V3Ska projela a pak Pavla vrátili doprostřed cesty.
To už jsme se vraceli i s opečenýma špekáčkama. Když Pavel ucítil tu lahodnou vůni, chtěl mít na snídani klid, tak se nechal zanést zpět na klubovnu i s bidlem, snídaní, pitím, cigaretama a popelníkem. Každá z jmenovaných propriet měla své čestné místo na židli vedle Pavlova bidla. Každá na své židli. Takže uprostřed klubovny Pavlovo bidlo, na něm Pavel a kolem sebe čtyři židle. Tak byl spokojený.

Celé to Pavlovo pokřikování jsme brali spíše jako legraci, nikdy nepřekročil únosnou mez a vždycky, když jsme ho takto obskakovali, vždycky se nám za to odměnil! Pečené špekáčky jsme měli na snídani všichni, pak nám dal ještě různé sladkosti, ovoce a džusy. To byly věci v přijímači cennější než cigarety!

Pomalu se blížila přísaha, ale opravdu jen velmi pomalu a Pavel, jak nám kdysi slíbil (teda ono to nebylo kdysi, bylo to před třemi týdny, ale my měli pocit, že jsme na vojně už rok), oznámil nám naše další zařazení po přijímači. Hegi zůstal na rotě a po Pavlovi měl převzít teplé místečko v kanceláři jako pomocník výkonného praporčíka. George šel k psovodům, od prvního dne o tom mluvil, že by chtěl jít na psinec, psy měl moc rád. Kačer, protože měl holku přímo v Mikulově, dostal funkci pomocníka správce střelnice. Střelnice se nacházela kousek za městem, naprosto z dohledu všech šarží a mazáků, takže takový polocivilní život. Jen jednou za týden Kačer docházel do kuchyně, kde nafasoval proviant na další týden a tak pořád dokola. Parádní zašívárna! No a my dva s Kocourem, z nás chtěli udělat skladníky proviantu! Strojař a lakýrník v kuchyni! Co jsem ještě v civilu slýchával, měl to být ráj na zemi a naprosto nejlepší zřazení při základní vojenské službě. Zas tak zlaté to nebylo, ale o tom později.

Opravdu nevím, kam až sahaly Pavlovy kontakty, dodnes ale kroutím hlavou nad tím, že nám pěti vyvoleným opravdu zařídil taková místa, kde se vojna dala prožít co nejmíň zeleně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 12:34 | Reagovat

No, tak na tom druhém Fekálu pak ubytovali o půl roku později nás, protože ve vašem baráku zůstali dubňáci...

Měl jsi s tím rozdělením štěstí. Já byl celou dobu u bojových jednotek, takže jsem celou vojnu makal jak šroubek. Ale na druhou stranu jsem měl celý ten rok vojny dost pestrý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama