Díl 7. Kocůr

10. února 2012 v 12:02 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Jednoho dne, když Hříbek odešel z práce domů, bývalo to vždy kolem třetí hodiny odpoledne, přišel za náma Ivan s tím, že si potřebuje odskočit. Vysvětlil nám, jak se vydává od půl čtvrté do půl páté studená strava přes okýnko - vždycky si přišel výkoňák, zabouchal na vrata, my otevřeli okýnko, on nám dal počty vojáků ze své roty nárokujících si studenou stravu (my říkali studený bufet) a my mu oproti podpisu vše vydali. Studenou stravu dostávali ti, co odešli na vycházku již před večeří a vraceli se až po ní.

Pak nám Ivan ještě dal svazek klíčů od všech skladů, rozdal úkoly a šel. Kocůr nebyl jen kocůr, on byl i liška. Podšitá. Bylo domluveno, že klíče budou ležet na stole v manipulační místnosti, což byla taková naše kancelář, úřadovna. Jenže Kocůrova lenost mu kázala jinak. Klíče sbalil do kapsy, aby se pro ně vždycky nemusel vracet z konce skladu, kde bylo potřeba odemknout si nějaké dveře.

On Kocůr, říkával jsem mu i Kocůrku, někdy i Čiči, to ale bytostně nesnášel, to se vždycky vztekal, takže jsem ho tak oslovoval, jen když jsem ho chtěl vybudit k vyšší aktivitě, on byl výborný kluk, perfektní kamarád, uměl naslouchat i vyprávět, dalo se s ním hovořit na jakékoliv téma, teda krom sportu. Co ovšem dělalo Kocůra Kocůrem byla jeho nezměrná potřeba vše ojebat, jak se říkalo zde na vojně. Byl tak neskutečně pohodlný, že dokázal vždy a za jakýchkoli okolností vymyslet něco, aby se to udělalo samo. Vždycky měl po ruce nějaký nápad, povětšinou úplně geniální, jen aby se nemusel moc namáhat. Ke každé fyzické aktivitě, která jen lehce zaváněla námahou, se dokázal postavit po svém, po Kocůrovsku - zády. Kdyby to jen trošku šlo, naučil by palety se zbožím po skladu chodit, jen aby je nemusel tahat na paleťáku. Byl taky velmi zvídavý. Vždycky, když dostal nějaký úkol, vše ho zajímalo daleko víc, než to, co měl dělat. Ale to nebylo k zahození, protože po pár dnech měl sklad perfektně nastudovaný a přesně věděl, co za kterýma dveřma je, i za těma, kde jsme měli zakázáno chodit, co v kterém šuplíku leží a že má rotmistr Hříbek zašitou kořalku skoro ve všech výdeších vzduchotechniky. Měl tam ještě i lahváče a víno. Rotmistr Hříbek byl toitž degustátorem návykových tekutin více než znamenitým.

Jak jsem již ale říkal, měl jsem Kocůra rád, byl to fajn kluk a hodně jsme si rozuměli! Byl mojí vrbou, já jeho, vzniklo mezi námi opravdové přátelství. Mohli jsme si ze sebe vzájemně dělat legraci, věděli jsme téměř vše o svých rodinách, známých a těšili jsme se do civilu, protože jsme od sebe bydleli jen asi pět kilometrů. Byli jsme jako dvojčata a všude chodili spolu. Až nám začali říkat teplí bratři. To bylo vždy jen z legrace, spíš nás tím popichovali. Co bylo ale Kocůrovi vlastní nejvíc, byla absolutní nespolehlivost a zapomínání. Nechápu, jak ten člověk mohl vychodit už jen základní školu, že ho za to věčné zapomínání nezastřelili!

Přišel čas večeří a do skladu se vrátil Ivan. My už měli nově navezené zboží vybalené, rozvezené po skladech, uklizené palety a nachystaný proviant na následující den. Proviant se chystal do veliké plechové bedny, která se vozila na paleťáku. Pan rotmistr Wondr nám vždycky odpoledne dal Zúčtovací list, kde byl vypsán jídelníček na další den a počty, nebo gramáže surovin, z nichž se měly snídaně, oběd a večeře připravovat. Takto se chystalo každý každičký den, svátek nesvátek, neděle neneděle. Bedna na paleťáku byla již plná a čekala u výtahu do kuchyně na vyvezení kuchařům do příručního skladu, kde převzetí podepsal dozorčí kuchyně.

Vše bylo hotovo, mohlo se jít na rotu. "Tak, Bohušci, navalte klíče, půjdeme na barák", zavelel Ivan. Šel jsem najisto do manipulačky, ale klíče nikde. Dívám se na Kocůra. "Ty je máš!", rozhořčeně odvrací můj útočný pohled! Bohužel, klíče neměl ani jeden z nás. "Do prdele, kde jste je dali", ptal se celkem naštvaný Ivan. První týden v práci a my ztratíme klíče od celé kuchyně, to snad není pravda! Ivan si nakvašeně sedl, zapálil si a poslal nás hledat.

Když jsme sklad prolezli asi desetkrát od podlahy ke stropu, blížila se večerka, Ivan vytočený do běla už hledal s náma. Vypadalo to, že ve skladu budeme muset nocovat. Nevím jak mě to napadlo, asi nějakou dedukcí, či vyhodnocením těch šílenějších stránek Kocůrovy povahy, napadlo mě otevřít plechové dvířka od požárního hydrantu. Moje intuice se nemýlila. Kocůrkova zvědavost, co že se asi tak může uvnitř ukrývat, v kombinaci se sklerózou nejvyššího stupně, uvěznila klíče od celého kuchyňského bloku právě v hydrantu. To je přece naprosto normální místo na odložení klíčů, ne..?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 13:03 | Reagovat

:))) Buď rád, že na vás z hydrantu nevyskočil nějaký esesák, co mu zapomněli říct, že už je dávno po válce :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama