Díl 9. I.N.C.

15. února 2012 v 14:42 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Hned po přísaze se děly veliké věci. Všichni nováčci byli rozděleni podle svých zařazení na roty, takže velká část odešla z Mešky (mechanizované roty) k tankánům, na minometnou rotu, na eRZetu, tedy rotu zabezpečení a tak se škatule hejbaly. Kocůr a já jsme se stěhovali na erzetu na kuchařský pokoj. Takže nás teď bylo na cimře asi dvanáct. To byl ovšem jiný luxus, než na Fekále! Krásné, tedy krásné ne, ale obyčejné dřevěné skříňky, jenomže proti těm narezlým plechovkám, co byly v přijímači, to byl rozdíl neskutečný! Na podlaze místo parket lino, tudíž při rajónech nehrozilo vybírat smetí ze spár, na chodbě byly poměrně pěkné a vždy perfektně čisté záchody, čisté samozřejmě zásluhou mladých, co si budem povídat. A v neposlední řadě pěkná, vydlážděná a okachličkovaná umývárna s velkými zrcadly a hlavně funkčním osvětlením! Nebyl to teda žádný luxus, vše bylo obyčejné, ale čisté. Jenomže proti tomu, co bylo na Fekále, to byl rozdíl jako jít bydlet z pod mostu do čtyřech hvězdiček!

Na pokoji bylo pět našich supráků, to byli kluci, kterým jsem říkal holky a ti to měli do civilu za nejmíň, tedy za dva měsíce. Dále pak tři ledňáci, ti byli na vojně o tři měsíce déle než já a nakonec ještě Škamry a Svóza, kluci dubnoví stejně jako já a oba celkem v pohodě. Panovala tam vždy fajn atmosféra, jenom my mladí jsme museli fungovat pořád stejně jako v přijímači. Další rozdíl byl ale v tom, že už byly povolené vycházky i pro nás mlaďochy. Těšil jsem se, jak si zajdu s klukama na pivo, jenomže to bylo v rozporu s mojí pracovní dobou, takže smůla, vycházky se příliš často nekonaly.

Týden po přísaze utekl a Kocůr se připravoval na očekávaný odjezd domů. Jak já mu záviděl! Já vím, že doma jsem už byl, ale přece... Hned po odpoledním rozdělení Kocůr mazal na vlak, Ivan taky někam zmizel a já zůstal ve skladu sám s velikým náčelníkem naším, rotmistrem Hříbkem. Dal mi nějakou práci vzadu, měl jsem alespoň klid. Čas příjemně letěl a já se těšil na večeři a pak na pohov na rotě.

Jenže tak jako na horách i na vojně se situace mění zcela nečekaně. Přišel za mnou Hříbek a rozkázal: "Bohumilku, utíkej na rotu, osprchuj se, obleč se do vycházkového, za půl hodiny ať jsi tady! Dneska je I.N.C.!" Věděl jsem prd, co je I.N.C., ale poslechl jsem. Osprchovaný a ustrojený jsem se hlásil u náčelníka a podával mu vycházkovou knížku, že mám podepsáno a že všechno hraje. Chvíli trvalo, než se Hříbek z montérek převtělil do civilu a už jsme míjeli bránu. "Kam to jdeme?", zeptal jsem se nesměle. "Na pivo, Bohumile!", dostalo se mi odpovědi. Srdce mi zaplesalo! "Musím ti ukázat Mikulov, Bohumilku, je to krásné město a je tady spousta hospod!"

První zastávka byla U Millerů. "Dvě piva a dva rumy!", objednal náčelník občerstvení a jal se mě zpovídat odkud pocházím, co přesně jsem před vojnou dělal a čárky na lístku pomalu přibývaly. Nápor tekutin v břiše udělal své a bylo nutné odskočit si na WC. U vedlejší mušle bojoval s rozparkem u kalhot jakýsi chlapík. "Jéééé, voják!" ´To je debil ´, říkám si, ˇvždyť je nás zelených skoro plná hospoda...¨ "A kde sloužíš?", ptala se mě ta notně podroušená osůbka. "V kuchyni", odpovídám a chystám se k odchodu. "V kuchyni?? Kurva jsi! V kuchyni jsou největší kurvy a zloději!" Čumím na něho jak puk a chystám se raději vyklidit pozice. Na poslední chvíli jsem si ještě všimnul, jak si ten chlapík narychlo zapínal zip u kalhot a už už se chtěl do mě pustit. Byla docela klika, že jsem stihl utéct ke stolu, ten chlap by mi asi naložil na památku, ikdyž jsem vůbec netušil proč... "Kde jsi, kurva, tak dlouho, Bohušu? Máš tu rum!" ptal se naštvaně Hříbek a podal mi dalšího panáka. "Náčelníku, nějaký chlap mi na hajzlu nadával, že jsem kurva kuchařská a chtěl mi za to dát do držky!" "Který?", zeptal se Hříbek hodně nasupeně a hned se díval směrem, kterým mířila moje pravice. U stolu seděl ten ochlasta úplně sám.
K Millerům vedly schůdky lemované zábradlím na podestu, ze které se dveřmi vlevo vcházelo dovnitř. Jenom ve filmu jsem viděl, jak borec proletěl zavřenými dveřmi z hospody ven. Viděl jsem to jen ve filmu a U Millerů.

Poměrně slušně se mi motal jazyk, a nejen ten, a naivně si myslel, že naše anabáze skončí. Jak hluboce jsem se mýlil! "Bohušku, ukážu ti nóbl salón!", kasal se Hříbek, když zaplatil útratu. I na něm již bylo patrno jisté omámení.
Dovedl mě do nějaké trošku lepší hospody s barem v řadové zástavbě. Tu hospodu jsem už nikdy potom neviděl. Možná byla v části Mikulova, která mnou byla až do konce vojny neprobádána, nebo jsem zkrátka vlivem ne příliš šťastně zvolené kombinace občerstvovacích tekutin tu hospodu nepoznal.
Matně si pamatuju, že tam byli jen lampasáci a já jediný záklaďák. A byl tam taky Wondr. A aby zapadnul se svou hodností rotmistra mezi ostatní zlaté hvězdy a sám sobě dokázal sílu své hodnosti, snažil se mě prcat za ustrojení. Jenže v rozpoložení, v jakém jsem se aktuálně nacházel, bylo mé ustrojení ještě nad míru uspokojivé, takže jsem prcal já jeho...

Ani nevím, co se v té řadovce pilo, ale po nějaké (vůbec nevím jaké) době Hříbek zavelel: "Bohušu, jdeme jinam!", opět zaplatil (i za mě) a šlo se. Došli jsme ale opět k Millerům. Bylo už pozdě večer a venku tma. Uvnitř seděli supráci, kuchaři, z našeho pokoje a měli za to, že jsme právě vyrazili do ulic. Proto se velice podivovali, že po třech dalších pivech a dvou rumech mi nerozuměl ani záchod, s kterým jsem si vyměnil pár zdvořilostních frází. Hříbek si se suprákama ještě zazpíval pár lidovek - to se mi moc líbilo, že se v hospodách tehdy zpívalo, u nás doma věc poměrně nevídaná - a šlo se domů.

Ten večer šel Hříbek spát k nám na pokoj. Dělával to tak i po zbytek mého působení v Mikulově, když byl na tahu. Domů to měl nějakých dvacet kilometrů a tak pozdě vlaky beztak už nejezdily. Takto tedy Hříbek sám sobě omlouval své noclehy v kasárnách. Šli jsme spolu svorně jako štafle, dozorčí nám musel na Hříbkův příkaz otevřít obě křídla brány i se závorou, jako by projížděl tank. Na buzeráku proběhl jěště slalom spojený s válením sudů a byli jsme na pokoji.

Z těch mnoha krásných hospod z náčelníkových slibů jsem nakonec viděl jen dvě, a taky už vím, co je I.N.C. Individuální notorické cvičení.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 13:16 | Reagovat

:))) Skvěle se u toho blogu bavím. Chlape, mám radost, že jsi to napsal.

2 Asmo Asmo | 13. června 2012 v 13:24 | Reagovat

Díky moc! Já mám zase radost, že to čteš a že se ti to líbí! Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama