Díl 6. Hříbek, Ivan, Wondr a dvě vykulené myši

8. února 2012 v 14:14 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Přišel den D., den mého a Kocůrova zařazení na pracoviště, kde jsme měli setrvat až do konce vojny. Hend po budíčku si pro nás přišel v montérkách svobodník. Byl to ten zvláštní chlapík ze skladu proviantu. Říkal nám, že dnes na rozcvičku nejdeme. Měli jsme spáchat ranní hygienu, převléct se do montérek a jít s ním. Museli jsme v jeho doprovodu, protože do přísahy zbývalo ještě pár dní a vojáci v přijímači se po kasárnách sami pohybovat nemohli.

Svobodník se jmenoval Ivan a každou chvíli se přiblble smál jako tehdy na škrabce. Co mě na něm ale zaráželo nejvíce, bylo to, že vypadal o mnoho starší než my. Mě bylo čerstvých devatenáct a Ivanovi bych tipoval tak dvacet sedm, takže s vykáním jsem neměl problém. Když jsem se později dozvěděl, že je jen o rok starší, měl jsem pocit, že měl buď těžké dětství, nebo něco blbého snědl...

Ivan zašramotil klíči ve vratech a už jsme byli ve skladu. Hned za vraty stála veliká váha snad do dvouset kilo, polička s telefonem a pak spousty dveří a nekonečné chodby, na kterých byly pod stropem vedeny parovody pro přísun horké páry z kotelny do kuchyně. S Kocůrem jsme si vše prohlíželi s vyjeveným výrazem a víc než to, že zde budeme fungovat až do civilu, nás spíš znejišťovala skutečnost, že následující dva měsíce to bude právě pod velením pofiderně pitoreskního Ivana - našeho supráka. Do skladu nás zařadili už před přísahou právě z toho důvodu, že Ivan měl jít za dva měsíce do civilu, tak abychom se skladničení naučili co nejlépe a co nejdřív.

Skočili jsme si do kuchyně pro snídani, a tak už tomu bylo po celý zbytek vojny, žádné nástupy, pochodování, poklus, fronty na schodišti, nic. Pro veškeré jídlo jsme si chodili do kuchyně, která byla v patře nad skladem. V kuchyni jsme si opět vše prohlíželi jako ve vesmírném korábu. Byla tam spousta nám neznámých předmětů, zařízení a co víc, další supráci. "Myšiiiiiiiiiii!", zvolal radostně jeden. "Tak pojďte, tlamičky! Jdete papat?" ´Kurva, jak to s náma ten debil mluví?´, říkám si. Ale zrovna ten, co nám říkal "tlamičky", byl nakonec nejvíc v pohodě. Jmenoval se Martin a byl z dědiny nedaleko Mikulova. Lidé z tohoto kraje byli vesměs přívětiví a za rok na vojně jsem si místní lidi i kraj velice oblíbil.

Asi v sedm ráno se rozletěly dveře od skladu, ale ne ty, co vedly na rampu, byly tam ještě jedny vchodové, od kuchyně, a v nich další podivná figurka. Na hlavě pramálo z toho, co by tam být mělo, veliké hranaté brýle s tenkými chromovými obroučkami, malinké krtčí očička, růžová tvář a postava jak kuželka. Kuželka s velikým břichem. Celé to seskupení pozoruhodných tělesných dispozic se jmenovalo Hříbek. Rotmistr Hříbek. "Ivaneeeee, tak to jsou oni? Naši noví Bohušci?" volal už od plechových dveří na Ivana. Rotmistr Miloslav Hříbek byl náčelník proviantního skladu, zkarchovalý řezník upsaný barvě khaki.

Zašel k sobě do kanceláře hned vedle váhy, odložil svůj kufřík pamatující nejlepší časy Komančů, když ještě vládli našim pastvinám a zavolal si mě s Kocůrem k sobě. "Tak co, Bohumilci, vy tady chcete pracovat?" "Hmm...", vypadlo z nás. Ještě nás chvíli zpovídal, ptal se na vzdělání, při tom kroutil nechápavě hlavou, protože strojař s lakýrníkem se mu do krámu se žrádlem moc nehodili. "To Pavel z Mešky, náčelníku", mrknul na Hříbka Ivan. Tím mu bylo vysvětleno to, že jsme protekční Pavlovi mazánci. Hříbek nás alespoň vyzkoušel ze základních počtů, převodů jednotek a pak zahřměl: "Říkejte mi náčelníku! A vy dva budete Bohušci. Bohumilci. Bohuš číslo jedna a Bohuš číslo dvě!" Už si nepamatuju, na koho pod kterým číslem ukázal, bylo to stejně jedno, protože po dobu našeho následného fungování v kuchyni se to měnilo dle potřeby... Jak jsem se později ptal, Bohumilci jsme byli pojmenováni podle Hříbkova oblíbeného filmu Dědictví, aneb kurvahošigutentag, kde hlavním hrdinou byl pitomec Bohumil Stejskal.

Po seznámení se s bodrým rotmistrem Hříbkem, náčelníkem naším, nás Ivan provedl po skladu, který nám v tu chvíli připadal nekonečný. Ukázal nám mrazáky, což byly dvě samostatné místnosti velikosti panelákové koupelny, přípravnu masa s lednicí, místnost velikosti dvou koupelen. Masa jsem se bál. Připadalo mi slizké, blbé a všechno stejné. Maso jsem měl rád až na talíři. Pak následoval obrovský sklad sterilu, velký odhadem 8x8 metrů, kde byly kompoty, okurky a saláty, to vše v pětilitrových sklenicích v neuvěřitelném množství. Co bylo ve sterilu ještě velice zajímavé, byly cukrovinky. Kam jen oko dohlédlo, samé Tatranky, Zoretky, Delisy a Dalidy, Mileny, Kofily a různé jiné pamlsky, se kterými jsme se v přijímači dostali do styku jen sporadicky. Nebo spíš vůbec. Na sladké jsme nárok měli, vždycky něco na přilepšenou bylo součástí každé studené stravy, což byly v neděli večeře a obědy přes týden, kdy jsme byli v terénu na cvičení. Jenže naše védéčka nám to jaksi pozapomněly oznámit a dobroty si nechávali pro sebe. Proto jsem se ve sterilu cítil jako v ráji. Z nebeského snění o oplatkách nás zpět na dlážděnou podlahu vrátil Ivan: "Pojďte, Bohušci!" a vedl nás do skladu konzerv, kde zase byly v nepřeberném množství nejrůznější druhy paštik, rybiček, ale taky instantních bramborových kaší v plechovkách, základů do omáček a bujónů v obrovských patnáctikilových kýblech. Pak už byly jen eNZety - sklady Nedotknutelných Zásob pro případ války, sklad s pytli granulí pro psy na místním psinci a pak sklady s porcelánem, sklenicema, ešusama, čutorama, no zkrátka strašné množství věcí známých i nevídaných.

Po chvíli do skladu vběhl jakýsi zelený panáček v uniformě s lampasáckou čepicí nesenou téměř pod parovodem. nebylo to ani tak dáno výškou dotyčného, jako spíš objemem jeho kštice. Dnes se tomuto účesu říká afro. Ten panáček měl hlavu jak květák a mířil za Hříbkem. Poslušně jsme zasalutovali, ale když jsem ho uslyšel poprvé promluvit, podlomila se mi kolena a do očí smíchy vytryskly slzy. Opravdu se to nedalo vydržet. Ten člověk měl místo vlasů kudrnatou kouli, vysoko na ní položenou čepici, nohy výrazně do "X", prdel jak brazilská tanečnice samby a hlas, tedy hlásek, jako holčička ve druhé třídě. Navíc strašně uječený. Bylo mi trapně, ale nebyl jsem sám, Kocůr se řehtal taky. Raději jsme zalezli do manipulační místnosti. Byla to místnost o velikosti luxusního obývacího pokoje, kde byla ještě lednička s jogurtama, velká asi jako unimobuňka a lednice na ovoce, zeleninu, mléko a vajíčka. Do ní byl vchod jako do trezoru - dvoukřídlá hliníková, tepelně izolovaná vrata se zavíráním na velikou páku. V manipulačce jsme trávili poměrně velkou část vojny a máme s ní spjatu spoustu zážitků. Ale o tom někdy příště.

Srandovní panáček nám byl předtstaven jako rotmistr Procházka. Jeho posláním bylo vypisovat jídelníčky, upřesňovat objednávky a komunikovat s dodavateli. Hříbek nám ale později říkal, že mu přezdívají Wondr - podle chlapíka z reklamy na tužkové baterie Wonder, jenž držel mezi palcem a ukazováčkem jednu tužkovou baterku, která měla takovou sílu, že se mu postavily vlasy. Proto nebyl Vladimír Vladimírem, ale Wondrem.

S Wondrem, tedy rotmistrem Vladimírem Procházkou seděla v kanceláři ještě Ivanka. Byla to civilní zaměstnankyně, paní neurčitého věku a při podrobnějším zkoumání taky neurčitého pohlaví. Další hříčka přírody. Chvíli jsem si myslel, že kotelna za kuchyní jede na uran. Ivanka totiž narostla do výšky, že i k umývadlu na WC musela přistupovat na špičkách a nesnášela mazáky. Což nám v tu chvíli moc nevadilo, spíš až později, těsně před civilem. Ona nesnášela mazáky za to, že se vozili po mladých, proto je trestala tím, že se vozila po nich. To vše má ale ještě čas.

Ve skladu jsme ten den už začali normálně pracovat a snažili jsme se být Ivanovi k ruce. Vtipné bylo, když přijel zásobovač s masem a Ivan mi přikázal, ať dodávku převážím na té veliké váze u vrat a zkontroluju podle dodacího listu. Hleděl jsem do dodáku jak tele, pak na hromadu kusů prý čerstvě poraženého zvířectva, pak do dodáku, ale nikde na té hromadě jsem nenašel plecko, kýtu, krkovici, ani kližku. Všechny ty cáry masa mi připadaly úplně stejné! "No ty vole, to bude...", ulevil si Ivan a jal se maso překontrolovat sám.

Potom následovalo školení z rozeznávání a účelu upotřebení druhů mas, navěšování na háky v lednici. Hovězí zadní kýta mívala občas i přes padesát kilo, proto musel být velmi vtipný pohled na dvojici mladých vojáků, peroucích se s oním kusem masa, jenž neustále odolávalo pokusům o zavěšení. Asi dvě minuty jsme s Kocůrem pobíhali s kýtou v náručí mezi háčkama, ale ani na jeden se nám ji nepodařilo zavěsit. Až jsme se se záchvatem smíchu sesypali na jednu hromadu. Ivan kýtu popadl a naučeným grifem ji pomalu jednou rukou zavěsitl tam, kam patřila. ´Máme se ještě co učit!´
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 12:56 | Reagovat

Ojoj, ty chlapy si už nedokážu vybavit, ale na jednoho se mi nepodařilo zapomenout. Jednou jsem se takhle bavil v hospodě U džbánu s šenkýřkou a neuniklo mi, že takový malý chlapík, co seděl u baru, po mě strašně zle mrskal očima. Pak jsem si s ním popovídal, když jsme u baru byli jen sami dva. Vypadal vcelku inteligentně, akorát dělal nějaký kurz italštiny a vcelku jsme si pokecali. .... Jenže pak mě šenkýřka obdařila nádherným úsměvem a zeptala se mě, jestli s ní nepůjdu v pátek na diskotéku... Druhý den jsem měl službu dozorčího v kuchyni a ukázalo se, že onen malý chlapík z baru je npor. Szalay, snad náčelník kuchyně či co. A po té slečně už dlouho šel, jenže ta o něj nestála.
ten hajzl mě tam pak tak kurevsky zadíral, že jsem se zapřísáhl, až bude po vojně, že toho Saláta nasekám do kompostu. Musel jsem (a to jsem měl dvě hvězdičky!) dokonce i umývat okna, co služba v kuchyni neudělala. Dusil mě asi do čtyř ráno.

2 Asmo Asmo | 13. června 2012 v 13:22 | Reagovat

Tak to je slušné!! Szalaye si teda nepamatuju. Je ale možné, že šel do kuchyně, protože mjr.Vacula (Macula) šel do civilu zároveň s náma někdy v březnu, takže tam za něj někdo nastoupit musel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama