Březen 2012

Díl 14. Kontejner

23. března 2012 v 21:06 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Léto bylo v plném proudu, supráci už nebyli supráky, nýbrž civilisty, takže i my se posunuli v hierarchii záklaďáků o stupínek výš a o skok blíž civilu. Ovšem dalších skoků nám zbývalo ještě moc, co si budem nalhávat.

Jednoho takového krásného letního dne nacouval k rampě za kuchyní kamión, ze kterého jsme složili kontejner. Byl úplně prázdný. Vše, co jsme se o kontejneru dozvěděli, byla informace od Hříbka, že si ho u nás nějaký dopravce na pár dní jen schová a že na něj nemáme vůbec sahat! Toto upozornění pro Kocoura ovšem znamenalo, že je třeba kontejner prozkoumat do posledního šroubku a vůbec - nedat mu ani na chvíli pokoj, protože takový kontejner je věc arcizajímavá!

Ten kontejner byl dlouhý asi dva a půl metru, široký metr a půl, vysoký tak metr osmdesát i s kolečky. Jedny kolečka byly napevno, druhé se kvůli lepší manipulaci otáčely kolem své osy jako na popelnici. Na horní straně kontejneru byly dvě křídla na pantech s oky pro visací zámky na uzavření a zajištění. Zkrátka takový normální kontejner z nějakého přepravního depa.

Jeden den střídal druhý, dny a týdny se míjely a kontejner stál pořád nehnutě na chodbě ve skladu a nikdo si pro něj nepřijížděl. Jednoho dne jsem Kocůra už dlouho neviděl, vlastně jako skoro každý jiný den. Šel jsem chystat něco dozadu do skladu sterilu, zamyšlený kráčím po chodbě, míjím onu pixlu na kolečkách a vtom cítím vůni zapálené cigarety a z kontejneru vidím ke stropu stoupat dým. Hned mi nedocvaklo, co se to děje, po chvilince jsem ale věděl, která uhodila. Kocůr! Normálním krokem jsem prošel kolem kontejneru dál, aby si ten vykuk myslel, že jsem odešel a potichu se vrátil zpátky. Tiše jsem vyskočil na stupínek a dívám se na Kocoura a na to, jak pěkně si kontejner domestikoval! Celé dno bylo vystláno matracemi, měl tam popelník, plastovou lahev od sirupu s pitím, nějaké sladkosti, časopisy... No nevěřil jsem svým očím! "Ty vole, Kocůre, to si děláš prdel!", žasnu. Ten had se jen spokojeně usmíval a foukl na mě obláček z Petry. "Ty vole, to snad není pravda!", skoro se opakuju. "Jak dlouho tady ten kvartýr máš?", ptám se překvapeně. "Skoro od začátku.", odpověděl šibalsky. Myslel jsem, že mě odvezou. "Tak já tady s paleťákem opatrně projíždím, abych tu bednu náhodou neškrábnul, aby se jí něco nestalo a pán v ní má přitom bydlení...!", naoko se vztekám, ale z mého tónu byla znát spíš závist. Tak už jsem věděl, kde se ukrývá! A já chodil po skladu, když jsem potřeboval s něčím pomoct, volal na něho, pískal....
Každopádně jeho úkryt byl vyzrazen a od toho dne se o něj musel dělit! Dovnitř jsme se pohodlně vešli oba, takže jsme se tam občas zašívali po odpoledních nebo o víkendech. Po víkenovém obědě si tam člověk i příjemně zchrupnul.

Byl zase všední den a od božího rána byl major Macula nějak moc hyperaktivní. Nestačilo mu, že jsem se ho neustále lekal, když se po chodbách vznášel tiše jako duch Ruprecht, on musel ještě vymýšlet úkoly hodné jen nejvyššího proviantního náčelníka! Tentokrát přiletěl s tím, že brambory přivezené ze Žďáru (ano, ty ošklivé opilé brambory) by měly být na paletách naskládány lépe. Lépe to ale nešlo. Jenže pro Maculu lépe znamenalo pěkněji. Brambory se na palety skládaly do vzorce - dva pytle vedle sebe na dlouhou stranu, jeden pytel do jejich čela napříč a další patro, ovšem zrcadlově. Tak pytle na paletě krásně držely i v několika řadách na sobě. Jenže Macula chtěl, aby pytle byly vždy tři vedle sebe napříč palety a tak pořád dokola až do výšky čtyř řad. ..typické zelené myšlení! Nápad krásný, leč nerealizovatelný, takto by prostě nebyly pytle "provázané" jako cihly a z palety by spadly. "Sežeň si toho druhého Bohumila Kocůra a ty brambory pršeskládátě, aby dobre bolo!", zavelel Husákovskou češtinou Macula a odešel. Jenže Kocůra nikde nebylo. Teda ono ho bylo, jenže nemohl ze své skrýše vystoupit, když po chodbách neustále levitoval Macula, to dá rozum. Přece se neprozradí! Po chvíli mě přišel Macula zkontrolovat: "Kdě máš oného, Kocůra?" "Pane majore, já ho nikde nemůžu najít!" "Tak buděš šůrovat chodbu a já ho zatím budu hledat!"
Nejdříve ve mě trochu hrklo, ale pak to byl docela adrenalin pozorovat Maculu, jak krouží po chodbách, vyvolává Kocůra a to zvíře si v klidu hoví v plechovce!
Když jsem se s šůrováním dopracoval až k místu, kde stála ona Kocůrova skrýš, zastavil se u mě Macula a nešťastně povídá: "Kaňo, to mně ršekni, kde ten Kocour jako je? Já jako nevím, kde jako ještě by snad mohl být. On buďto zmiznul, lebo dezertoval!" Divil jsem se, že Kocour v tom úkrytu nevybuchnul smíchy, když se mi Macula tak bezradně svěřoval se svými tezemi. "A nemá Kocůr hnačku?" "Pane majore, o tom nevím. Možné to ale je, k snídani bylo ruské vejce a pařížský salát. Pane majore, s dovolením, já bych si ten kontejner kousek šoupnul a vyšůroval i pod ním, už aspoň měsíc s ním nikdo nehnul." A milého Kocůra jsem s celým kontejnerem odtlačil do bezpečí z dostřelu majora Maculy o uličku dál.

Byl zase víkend a já dostal nápad, jak s Kocourem vykývat a oplatit mu to jeho zašívání se v kontejneru. Já bláhový! Musíme se ale vrátit o nějaký ten pátek zpět.
Jak už jsem psal dříve, ve skladu pod stropem vedly parovodní trubky z kotelny do kuchyně. Jenže i na nich zub času zahlodal, až v některých místech prorezivěly a začaly ukapávat. Nejdříve jsme to řešili padesátilitrovým hrncem postaveným pod místem, kde parovod unikal, jenže když už těch hrnců na chodbě stálo pět v řadě, bylo třeba jednat! Zavolali jsme na VSB, vojenskou správu budov, kde byl zaměstnán pan Oravec. Další z úžasných a nezapomenutelných figurek! Pán, dle hrubého odhadu k sedmdesáti letům, nejspíš přivydělávající si důchodce. Civilní zaměstnanec, svářeč, zámečník a Ferda mravenec v jednom. A taky zdatný degustátor všeho, co jen zavánělo alkoholem.
Pan Oravec si k nám do skladu přivezl na vozíku dvě bomby k autogenu, hadice i s hořáky a že nám ty parovody vyspraví. Jak ale tvrdil, mělo to háček, parovody byly ve výšce asi dvou metrů a pan Oravec se té výšky bál. "Střízlivý na štafle nelezu!", zavelel. I dostal plastovou dvoulitrovku červeného a na štafle nešel, dokud ji nevylízal. Jenže po dvou litrech vína vypitých během dvaceti minut byl jeho výkon nevalný. Na parovodu pomocí autogenu vytvořil několik povedených zmenšenin vosích hnízd, jenže vždy asi dva centimetry vedle prorezivělé díry!
A tak to šlo den co den. Pan Oravec vypil, zavařil a zase to chcalo. Přišel druhý den, vypil, zavařil a zas jsme vysráženou zkapalněnou páru odchytávali do hrnců. Až pan Oravec došel do stádia, že vlastně ani nemá význam tahat vozík s bombama na VSB, která byla asi půl kilometru vzdálená a nechal si celý "švajc" u nás ve skladu. A to byla voda na Kocourův mlýn!

Jak jsem tedy psal, využil jsem Kocourovy nepozornosti a zašil se do kontejneru. Všude bylo ticho, jen parovody s neomylnou pravidelností o sebe poklepávaly, vlahý letní vzduch proudící katakombami skladu ochlazován studenou dlažbou profukoval mou plechovou skrýší, až jsem tvrdě usnul. Vtom rána jak ze všch BéVéPéček a tanků z naší posádky najednou a já vyletěl z bedny jak postřelený zajíc. První, co vnímám, byl Kocour, svíjející se v křeči smíchu a až pak jsem se dozvěděl, co se to stalo! Protože ve skladu proviantu byl i malý sklad barev, vzal ten pitomec aceton, rozlil ho pod kontejnerem, pak šel, do velkého igelitového pytlíku nabral z bomby pana Oravce acetylen. Pytlík s plynem zauzloval, aceton na podlaze pod kontejnerem zapálil, pytel plný acetylenu hodil do hořícího acetonu a utekl....



Díl 13. Jak jsme jeli pro brambory

16. března 2012 v 10:23 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Bylo už skoro léto, venku nádherné počasí, supráci to měli za pár do civilu, čímž se atmosféra v kuchyni i na pokoji velice uvolnila. Staří po nás mladých nechtěli vůbec nic, šlo jim jen o doklepání několaka posledních dnů a pak civil.

Den se překulil do své druhé poloviny a Hříbek se pomalu chystal na vlak domů. Vtom zazvonil telefon. "Sklad proviantu, vojín Káňa", zahlásím do sluchátka. "Je tam Hříbek? Nutně ho potřebuju!", ozve se z druhé strany hlas, aniž by uvedl, komu patří. "Náčelníku, pro vás", volám ještě na Hříbka. "Nejsem tady!", odsekává a míří k vratům. "Je to důležité! Prý.", zastavuju Hříbka a cpu mu do ruky sluchátko. "Ale kurva...", odplivne si Hříbek a bere telefon.
Telefonoval poměrně dlouho a pak na mě vybafl: "Bohušku, zítra jedeme pro brambory do Žďáru, Kocůr bude hlídat sklad." Nijak jsem nad tím nepřemýšlel, bral jsem to jako rozkaz. Tím telefonátem se Hříbek ovšem zdržel, takže by nestihnul vlak. "Půjčím si od Wondra kolo, Bohušku, ať mi to neujede. Ty se běž převléct do vycházkového a pro kolo dojdeš na nádraží, bude v úschovně!" Nádraží bylo na opačném konci Mikulova asi tři kilometry daleko, navíc celá zpáteční cesta vedla do kopce a Wondrovo supersportovní dámské kolo nedisponovalo přehazovačkou, takže mě čekalo z 80% tlačení té staré herky do kopečka. Kocour už tak pro kolo několikrát na nádraží byl, tak jsem od něj věděl, co mě čeká.

Letěl jsem na barák, vyřídil si vycházku a stavil se ještě do skladu. Ale co to! Hříbek ještě nevyrazil! "Vy jste ještě nejel, náčelníku?" "Bohušku, uděláme to jinak - pojedu pozdějším vlakem. Dolů tě vezmu na nosiči a dáme si spolu na nádraží ještě pivo!" "Ježišikriste!", vypadlo ze mě, tušíc alkoholovou pohromu. To už jsem seděl na nosiči jak ježibaba na lopatě, očekávajíc podobný osud, protože jsem věděl, jak to Hříbek myslí: "zajdeme si na pivo".
Za chvíli jsme se dokodrcali k nádraží, já prdel naklepanou jak řízek a Hříbek spokojený jak želva, že máme ještě sedmnáct minut čas. Opřel kolo před nádražní pajzl a od dveří lokálu objednal dvě piva. ´Za patnáct minut se nemůže nic hrozného stát´, říkám si v duchu. Ale může! Za patnáct minut se totiž stihly vypít tři piva a zazdít je velkým rumem! A venku opět sluníčko.... Loučím se s Hříbkem a na kolo se raději nepokouším ani nasedat, alkoholový sprint mi lehce pomíchal motoriku i koordinaci, to jsem cítil bezpečně!

Druhý den brzy ráno se za sklad přivalila osmikolová Tatra. Byl zase tak krásný skoro letní den a Hříbek hlásí: "Kocůre, kurva, buď tady hodný, žádný průser! A my, Bohušku, pojedem, ať jsme do odpoledne zpátky!" Nasedl jsem do kabiny na prostřední místo hned vedle řidiče, vedle mě se ještě nasoukal funící Hříbek (ty dva schůdky nahoru mu vůbec neudělaly dobře) a jelo se.
Po chvilce míjíme ceduli s přeškrtnutým nápisem MIKULOV a já byl šťastný, že alespoň na chvíli vypadnu z kasáren, ikdyž to nebylo domů... Najeli jsme na tah směr Brno a Tatra se hrnula ku Žďáru. To by ovšem nesměl v kabině sedět Hříbek, aby cesta probíhala podle plánu. Asi po třiceti kilometrech Hříbek hlásil řidiči, že si musí dát povinnou přestávku, že už jede dlouho a navedl ho k benzínce s motorestem. Naštěstí to byly jen dvě dvanáctky a jelo se dál. Po cestě se teprve dozvídám, kam že to vlastně jedeme - někde u Žďáru nad Sázavou na jakémsi statku máme nakládat velké množství brambor, přivézt je do kasáren a ještě dnes uložit v lednici.

Cesta pěkně utíkala, šofér, dle nástupního termínu můj suprák, byl samý vtípek a Hříbka opět doháněla žízeň. "Bohušci, kam se stavíme na oběd?", vyptával se, ale spíš než o jídlo, mu šlo o dodání potřebného i nepotřebného množství tekutin. Už si nepamatuju, co to bylo za městečko, ale osmikolová Tatra na malinkém náměstí způsobila nemalý rozruch, když zabrala všechny parkovací místa před obecním úřadem. Zašli jsme do restaurace, usadili se ke stolu a než se číšník na cokoliv zeptal, náčelník vybafnul: "Dvě piva, dva rumy a tady řidičovi Colu!" Až pak ho zajímal jídelní lístek. Objednali jsme si všichni stejně - řízek a bramborový salát. Zaplaťpánbu, že to číšník donesl poměrně rychle, protože tou dobou už jsme v sobě měli každý, tedy já a to alkoholu imunní dobytče, dvě piva a dva velké rumy. Pomalu se mi vyrážel pot na čele, začínal jsem pociťovat nebezpečně stoupající hladinu alkoholu v těle. "Pane vrchní, dejte nám ještě každému pivo a rum. A řidičovi Colu!", objednává Hříbek další kolo. "Náčelníku, už ne, já tolik nemůžu!", snažím se bránit. "Kurva, Bohušku, neser mě, já to platím, tak budeš pít!", štěknul Hříbek a na řidičovi bylo vidět, jak se baví.

Minuli jsme Žďár a přijeli do jakési vesničky, a v ní byl z dálky vidět statek. "Bohušu, tam jeď, tam jsou naše brambůrky!", velel náčelník šoférovi a mnul si ruce, jak jsme to krásně našli. Vtom Hříbek vojenským otvírákem otevírá lahváče a podává mi ho. "To jsem ti, Bohušku, koupil v té hospodě, abys neměl po cestě žízeň!" Málem to se mnou seklo. Netoužil jsem zrovna po tom, ožrat se po cestě v autě, navíc s tím zvířetem Hříbkem! Než jsem se stihnul napít, tedy ucucnout, Hříbek mával prázdnou flaškou dnem vzhůru na znamení, jak se mu povedl lahváč krásně exnout!
Projeli jsme branou statku a místní Mičurinové se začali sbíhat k Tatře. "Tak jsme tady pro ty brambory!", hlásí Hříbek, ale všichni zemědělci na něj hledí, jako by jeho řeči ani nerozuměli. Možná tomu tak i bylo. Po chvíli handrkování vyšlo najevo, že jsme úplně jinde a do zmíněné vesničky nám chybí ještě asi patnáct kilometrů. ´No nic, aspoň si zapálím, když už stojíme´, pomyslel jsem si a vyskakuju z kabiny. Než jsem však vytáhnul z krabičky cigaretu, přišel ke mě jeden místní a z pod montérkové blůzy vytáhnul litr rumu. "Na" a podává mi plnou, ještě neotevřenou flašku. "Na co?", ptám se. "Jsi mladý voják, bude se ti hodit!", říká ten stařík. "Ale to přece nejde!", bráním se a podávám lahev zpět. "Jen ber!" "Tak mockrát děkuju!", klaním se a snažím se propašovat dar do kabiny. "Jé, co to máme Bohušku? My máme rumíček??", volá na mě Hříbek postávající opodál s místními, kteří se mu snaží vysvětlit další cestu. ´Takže jeho zraku jsem neunikl...´ To by ani tak nevadilo, horší bylo to, že bude chtít nabeton ochutnat a mě z toho určitě nevynechá. Řidič ještě pro štěstí načůral na pravé zadní kolo, vyslechl poslední instrukce domorodců a jelo se.

"Víš kam máš jet? Budu tě navigovat!", hned v kabině hrdě spustil na šoféra Hříbek! "Kurňa, náčelníku, kdybysme spolem jeli Paříž Dakar, tak sa vynoříme v Ňůjorku na náměstí a ani nepoužijeme trajekt, jaký vy jste navigátor!", opáčí mu se smíchem řidič. Jenže to už náčelník nevnímal, odněkud ze dveří totiž vylovil další dva lahváče! "No ty vole!", obracím panenky tak vysoko, že mi musí být vidět jen bělmo. "Náčelníku, teď ne, dáme si až na zpáteční cestě, jo?", snažím se ho uprosit. "Ale to víš, že si dáme i na zpáteční cestě! A kam jsi dal ten rum? Si trošinku cvaknem, ne?!"

Během několika chvil, okamžiků, hodin, světelných let, co já vím, nějak jsem se přestával orientovat v čase i prosotru, jsme zakotvili v tom správném JZD. Tedy na statku, JZD už nebyly. Vše jsem viděl rozmazaně a taky mi začínalo být všechno tak trochu jedno. Jen řidič se mi škodolibě posmíval, protože při snaze vystoupit z Tatry jsem minul schůdky a na výsostné půdě onoho kolchozu dopadl do ukázkového telemarku s následným překulením se na bok jako třešničkou na dortu. Hříbek něco vyjednával a já kouřil, udržoval rovnováhu a nějak nevnímal okolí, čas, realitu - nic. Byl jsem jak dělo.
Najednou jsem se ocitnul na korbě a jakýsi rolník mi tam na paletách začal vysokozdvižným vozíkem cpát pytle brambor. Úplně apaticky jsem na něho čuměl, až mu to začalo být jasné. "Kurva, mladý, ty seš našrot!", zvolal vesele. "Uhni, vole, já ti to tam nasklánám. Jenom moc nezacláněj!", řekl skoro soustrastně nad mým aktuálním rozpoložením a už pomocí paleťáku tahal brambory až dozadu na korbu směrem ke kabině. Jak jsem si tak spokojeně hověl na korbě a potloukal se ve svém opilém světě, slyším Hříbkův křik: "Bohuuuuušuuuu, jedeeeeem, to je všechno!" Sklouznul jsem z korby a nasoukal se do kabiny připraven jen usnout. Do reality mě navrací studené hrdlo od flašky rumu na rtech podpírané Hříbkovou rukou. On si pak samozřejmě z hluboka loknul taky. Jenže to byla ta poslední kapka. Jeho pověstná. Hříbek prostě když pil, zničeho nic dostal zkrat a začal být nesnesitelně protivný. "Bohušu, kurva, víš vůbec, kolik tam těch brambor je?" Zklopím zrak a kroutím hlavou. "Do piče, tys to ani nepočítal?", zaječel Hříbek a já věděl, že bude zle. "Stůj!", bafnul na řidiče. Ten zastavil hned jak to bylo možné u krajnice a čekal, co na mě náčelník vymyslí. "Takže ty mi chceš, kurva, naznačit, že ani nevíš, kolik pytlů ti tam naložili? Kurva, ty jsi skladník, kdo jiný by to měl vědět?" "A náčelníku, vy jste je nepočítal..?", snažím se zachránit situaci. "Kurva, tebe spočítám, až tě roztrhám na milion kousků! Mazej na korbu a nevracej se, dokud to nebudeš mít spočítané!" a pěkně si nahnul z flašky.
Vylezu na korbu a civím. Palety pod pytli nebyly ani vidět, vše splynulo v jednu obrovskou hromadu brambor! Sedám na pytel s bramborama a bezradně čučím. Po Hříbkově zpucungu jsem trošku i vystřízlivěl, ale ne až tak moc, abych byl schopen přepočítat ten bordel kolem sebe.
Vůbec netuším, jak dlouho jsem tam seděl, najednou se však objevil řidič a že mi s tím pomůže. Byl jsem šťastný jak blecha, protože jinak bych tam na té korbě seděl asi ještě teď. Společnými silami jsme se dopočítali k číslu 64.
Škrábu se do kabiny a vítězoslavně volám: "šedesát čtyři!" a těším se, jak si na oslavu cvaknu rumu. "Ne! Znova!", štěknul Hříbek a už mi chtěl kopancem do sedací aparatury pomoct z kabiny. Znovu na korbu a znovu počítat. Naštěstí šel řidič taky. Po chvilce jsme měli na papírku 72 čárek a šlo se do kabiny.
"Náčelníku, je jich sedmdesátdva?", ptám se bojácně. "Kurva, tak ty ani nevíš, kolik jsme jich měli naložit??", zařval Hříbek. "Vím, sedmdesátdva", tipuju počet a ono to vychází. "Tak vidíš, Bohušu, že to víš!" Ze srdce mi padá balvan jak mrakodrap. Vyskakuju na sedačku a přijímám Hříbkovu nabídnutou flašku. A jsem tam, kde jsem byl před chvílí....

Mezitím se venku začalo smrákat a náčelník usoudil, že je čas večeře. "Pane rotmistře, to už dojedem, ne?", zkoušel to na něho šofér. Jenže kdyby znal Hříbka, věděl by, že nešlo ani tolik o večeři ve smyslu jídla, jako spíš pití. Hříbek už byl zase celý nesvůj, že mu v těle obíhá o trošku víc krve než alkoholu a to on neměl rád. Zastavili jsme u nějaké hospody, tu jsem však viděl jakoby v mlze. Celodenní přísun tekutin sycených omamnými látkami mi zatemnil nejen mysl, ale už to zkoušel i na očích. Sedneme ke stolu, další pivo a rum, ani nevím, jak jsem to do sebe vpravil a - hrnečku, tedy půllitře, vař, a přede mnou stojí další pivo i se s vým malým nahnědlým kamarádem. ´Dneska zemřu, to vím jistě!´, prolétlo mou znavenou myslí. V tom vidím u dveří od WC chlapíka, kterého odněkud znám! Ty vole, Milan Vydra! Řidič autobusu, co sem přijel se školním výletem od nás! Chvíli se mi smál jak vypadám, chvíli jsme si povídali, teda já spíš blábolil a on se snažil konverzaci nějakým způsobem udržet v jakési smysluplné rovině. To mi Hříbek vrazil do levé půllitr, do pravé rum a pak nic. Nejdřív mlha, tma a pak nic. OFF!

Probudilo mě cuknutí zastavující Tatry a chcípnutí motoru. I se zavřenýma očima jsem vytušil, že něco není v pořádku. Ležím. ´Kde to do prdele jsem??´ Neslyším žádné hlasy. ´Kde mě to nechali??´, snaží se můj mozek rychle přemýšlet. Vtom se otevírá zadní čelo korby a na mě čučí na mol opilý Hříbek a smíchy se kroutící šofér. Byla půlnoc a my byli v kasárenském autoparku.

--------------------------------------------------------------------

Brambory se skládaly samozřejmě až druhý den.
"A Bohušku, pamatuješ si, jak jsem ti k večeři koupil žraloka??" , ptal se hned ráno ještě lhece pod vlivem náčelník. "E-e", kroutím hlavou a na první pohled na mě bylo znát, že jsem ještě na půl cesty mezi Žďárem a Mikulovem. "Kurva, tak to ne, Bohušu, ty mě neser! Já ti koupím žraloka za tři stovky a ty víš piču, žes ho jedl?? Neser mě!", zahalekal na oko naštvaně Hříbek, ale když viděl, v jakém jsem stavu, zželelo se mu nebohého vojína prchajícího z Cháronova objetí a nechal mě být.
Šofér ještě stihnul povyprávět snad celým kasárnám, co s náma zažil a co jsme všechno vypili. V očích záklaďáků jsem byl za hrdinu, protože ten řidič prý nikdy neviděl něco tak subtilního, jako jsem byl já, vypít takové moře chlastu za jediný den!

Díl 12. I.N.C. 2 aneb To šlo rychle

8. března 2012 v 13:48 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Byl nádherný slunečný den na sklonku jara, vzduch krásně voněl, ptáčci zpívali a červenčáci se těšili do civilu. Jen ať jdou, bude od nich klid...
Rozvážíme s Kocourem palety po skladu, co dopoledne dovezl kamión, zařazujem vše do regálů a děláme u toho kraviny. Paleťák nám už dlouhou dobu sloužil jako rychlý dopravní prostředek po skladu, pěšky už jsme pomalu ani nechodili. Kocour, milovník všeho rychle se pohybujícího, dokonce naučil paleťák jezdit do zatáček smykem. Vypadalo to velice efektně, dokud se mu málem nepodařilo sestřelit majora Maculu! Kocour se jako vždy hnal na paleťáku po chodbě a už si před pravoúhlou zatáčkou rovnal ideální stopu jako závodník, ojem paleťáku, jež mu v té chvíli sloužil jako řídítka koloběžky - závodní koloběžky, prudce škubnul doleva, pak hned doprava a vykroužil krásný táhlý smyk jako to dělají jezdci rally. Jenže z protější strany za rohem mu šel v ústrety major Macula! Nikdo, ani Kocour sám, neví, jak ten smyk srovnal a Maculu objel, ten ale na nic nečekal a začal ječet: "Kocůre, čo tady vyvádzaš hen s tým oným, kurva! Tys mě chcel normálně jako zabít a přejet!" Macula byl proviantní náčelník pro 2. prapor našeho pluku, původem slovák a česky uměl výborně asi jako Gustav Husák. Co byla ale Maculova nejsilnější zbraň, byla jeho chůze. Ten cholerický skřet musel mít předka Indiána! Pohyboval se totiž tak tiše, že jsme nikdy nevěděli, z kterého regálu na nás vybafne! Byl si svých schopností náležitě vědom a taky jich velmi často využíval. Teď mě napadá, že ho to možná naučila jeho manželka, všichni jí totiž říkali Rybana pro její krásné dlouhé černé vlasy. Rybanu znaly celé kasárna, měla hned u dévéťárny trafiku. Ta trafika prý kdysi stávala mimo kasárna, ale žárlivý Macula ji odkoupil a i s Rybanou nastěhoval k dévéťárně, aby měl přehled.
Macula se velmi rád toulal svou chúzí ducha skladem a tiše naslouchal, o čem si s Kocůrem u práce povídáme. Jako na potvoru vždycky, když kdokoliv z nás řekl, že Macula je vůl nebo cokoliv nelichotivého, vynořil se skřet s naježeným knírem a že všetko slyšel a aj počul! Dávali jsme si majzla jak chtěli, na nás to byl ale moc silný soupeř.
Až Kocoura jednou zase políbili bohové a vnukli mu nápad! Macula chodíval do skladu spojovací chodbou od kanceláří dveřma, od kterých byl jen jeden klíč. A Pan Kocour ho prostě zcela bezelstně ztratil... Od té doby musel Macula chodit venkem kolem celého kuchyňského bloku a to se mu už tak často nechtělo, protože na nás musel zvonit, čímž svou tajnou návštěvu legalizoval...

A jak si tak vybalujeme, zařazujeme a povídáme si, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se rozjařený Hříbek a nadšeně volá: "Bohušci, serte na to, to uděláte potom, dneska je I.N.C.!" Kocour se na mě nechápavě podíval a já jen odfrknul: "a kurva..." "Šup, šup na rotu, osprchovat, převlíct a za půl hodiny ať jste tady!", mlsně se olizoval Hříbek a už se viděl s pěnou u huby. "Co jeee?", stihl se ještě přeptat Kocour a Hříbek mnoucí si ruce mu jen škodolibě odsekl: "Bohušek ti to po cestě vysvětlí..."

V mžiku jsme byli zpátky ve vycházkovém s podepsanýma knížkama a šlo se. Kocůr byl specialista v tom, že měl vždy nějakou vadu na ústroji. Kdyby nám rozkázali být nazí, tak Kocůr si i na této "ústroji" najde něco, čím by se dokázal lišit. Tak to bylo i u vycházkové uniformy. Své polobotky Kocour ztratil hned po prvním opušťáku, tak jsme mu opatřili jiné, ty mu ale byly malé. To by nebyl Kocour, aby s tím nevydrbal! Botkám sešlapal paty a spokojeně si vykračoval jak ředitel pluku!
Tuhle parádu nejdříve ocenil dévéťák na bráně, kterému se obzvlášť líbily Kocůrovy civilní ponožky trčící zpod nohavic a jako druhý to ocenil Hříbek: "Kocůre, ty hovado, já tě zabiju! Mazej se na rotu ustrojit!"
Během desíti minut byl Kocour zpět na bráně a chlubil se dévéťákovi svýma krásnýma předpisovýma polobotkama, kterým ovšem hned po opuštění kasáren opět sešlápnul paty a zpod kalhot mu opět svítily čisté bílé civilní ponožky. Kocůr...

Hříbek nás celou cestu popoháněl, žízeň měl jak velbloud a nemohl se dočkat až zaboří nos do pěny! K Milerům to nebylo zas až tak daleko, takže než jsem Kocůrovi stihnul vysvětlit, co nás nemine, měli jsme každý před sebou pivo a velký rum. V hospodě tou dobou ještě moc lidí nebylo a snad to bylo i tím, že byl všední den, takže obsluha se činila.

Věřte nebo ne, to, co se stalo, je pravda pravdoucí, tak jako všechny mé zážitky z vojny. Hříbek nepil, on čerpal! Jeho maminka byla vývěva a tatínek nejspíš čerpadlo! Nám to nevadilo do té chvíle, než jsme zjistili, že s ním musíme držet krok, jinak nám jednou rukou otevřel ústa a druhou nám tam chrstnul opožděného panáka! Během DVACETI MINUT jsme každý vypili čtyři piva a čtyři velké rumy!! Nikdy v životě se mi nic takového už nepovedlo, ani samotné čtyři piva v tak krátkém čase! Zatímco Hříbek se teprve dostával do formy, my s Kocourem usoudili, že vyklidíme pozice, hrozilo totiž, že bychom padli na bojišti. Tak jsme se po cestě z WC raději vypařili z hospody ven a Hříbka nechali Hříbkem.

Další dění vím už jen z vyprávění několika svědků, kteří nás nezávisle na sobě potkali a v několika příštích dnech nám pomohli složit mozaiku naší cesty do kasáren.
Že jsme odešli bez placení, nám bylo úplně fuk, Hříbek si začal, ať si to zatáhne. Ale jen co jsme vyšli před hospodu na ještě poměrně intenzivně svítící pozdněodpolední sluníčko, alkohol začal nemilosrdně úřadovat! V tu chvíli jsme oba s Kocourem věděli, že je zle! Chytili jsme se za ruce, abychom jeden druhého neztratili. Pak si matně pamatuju, jak jsem přišel na pokoj úplně sám, Kocour už ležel na zemi u radiátoru a spal. Předtím ovšem stihnul ještě připravit těsto na pizzu.
Jak jsme se pak dozvěděli, Kocůr v domění, že už je po desáté hodině, snažil se přelézt plot, aby ho na bráně nechytili. Našel si nejvhodnější místo k přelezení a už se škrábal na plot - přímo před dévéťárnou a přímo dévéťákovi kochajícímu se podvečerním vlahým vzduchem v okně před očima!! Při pohledu na hodinky jen nechápavě zakroutil hlavou - ještě nebylo osm...
Já po připlížení se na rotu údajně hodinu prosil dozorčího, aby mě v pět ráno vzbudil, že přijede pekař a že mu musím dát prázdné přepravky. Pak jsem ještě udělal dvě těsta na pizzu a někde na pokoji usnul.

Ráno nás dozorčí budil bez šance. Podařilo se mu to až kolem půl osmé a jak jsme posléze zjistili, ve skladu za nás fungoval vysmátý Hříbek bez jakékoliv následku z předešlého večera. My s Kocourem jsme byli použitelní až dalšího dne.

Díl 11. APG aneb Farkaš je kurva!

6. března 2012 v 21:48 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Dny letěly jako nikdy předtím a my byli konečně smiřeni s tím, kde a proč jsme. Ve skladu se nám podařilo zorientovat se na jedničku, tedy co se rozmístění sortimentu týče, samotný chod skladu pro nás byl ještě záhadou, do papírování a účetnictví nám zatím nebylo dovoleno nahlížet.

Co pro nás ale bylo velkou novinou, byl fakt, že krom Ivana máme ve skladu ještě jednoho "starého", tedy supráka! Jmenoval se Mirek a všichni, nedozvěděl jsem se proč, mu říkali Broda. Příčinou toho, že jsme ho doposud nepoznali, bylo jeho dlouhodobé léčení vážné zlomeniny nohy. Byl to naprosto pohodový člověk, jehož mladí, včetně mě a Kocůra, nezajímali vůbec. Největší jeho starostí bylo vyhnout se jakékoli činnosti a bez úhony přežít poslední měsíc vojny. Na Brodu jsme ve skladu naráželi velmi sporadicky a když už, pokaždé se nacházel v poloze horizontální a ve stavu hlubokého rozjímání.

Byl zase pátek a s důvěrou Hříbka, Ivana i Brody nám byl na celý víkend svěřen sklad bez sebemenších obav. Jen jsme dostali na sobotu spoustu úkolů jako vždy. To nám ale vůbec nevadilo, bez dozoru nám s Kocůrem bylo fajn. A jak se mi Kocůr přiznal, někdy v uplynulém týdnu vyměnil se sportovním náčelníkem jedno mražené kuře za tři litry domácího vína. Tak to tady chodívalo běžně. Takže plán na víkendové večery byl jasný - zlikvidovat tekuté hrozny.

Byl večer, proviant na sobotu nachystaný, vyskládaný v příručním skladu v kuchyni a papíry podepsané dozorčím, tak jsme se rozhodli, že pomůžeme klukům s výdejem večeře. Staří kuchaři byli stejně buď na vycházce nebo na opušťáku, takže v kuchyni byli jen naši vrstevníci a ledňáci a ti byli kamarádi.

Dopoledne přijelo ÁPéGéčko, to jsme věděli. Vždycky jednou za čas přijel až na buzerák autobus s delegací důstojníků ze štábu buď z Olomouce nebo z Brna. APG = Autobus Plný Gum. Byli to nudící se šťouralové vysokých důstojnických hodností, kteří měli v popisu práce jakýmkoli způsobem znepříjemňovat život všem svým podřízeným. A většinou to prováděli s neuvěřitelným zápalem! Procházeli a kontrolovali vše od poddůstojnické školy až po Fekál a všude nalezli nedostatky, na něž nebyl argument. Logičnost jejich počínání se vytratila s prvním krokem na buzerplace ihned po vystoupení z busu. Z APG. Když byla tráva mezi bloky málo zelená, musela se zametat, byla totiž zaprášená. Kanady se nikdy dost neblýskaly, protože byly černé, ti troubové si totiž nejspíš mysleli, že je budeme vítat v chromovaných...
Nikdo ale nečekal, že delegace ze štábu se zdrží do soboty, vždycky přijeli jen na otočku.

Tak jsme se s Kocůrkem sebrali a šli nahoru do kuchyně klukům trošku pomoct s výdejem večeří. Mě to bavilo a Kocůr se alespoň nacpal polívky. On polívky miloval, dokázal udělat i osm talířů. Jak tak vydáváme, zdravím se s klukama, které jsem už dlouho neviděl a najednou sleduju, jak po schodišti naproti výdejny stoupá postava. Nejdřív vykoukla gumácká čepice se zlatým lemováním. Říkám si ´dévéťák, to je v pohodě´. V okamžiku však vykouknou výložky na ramenou - podplukovník! Podplukase u nás v kasínu neměl nikdo, to jsem dobře věděl, nejvyšší šajba byl major! Podplukovník vystoupal po schodišti a pomalým až rozvážným krokem zamířil k výdejně. Jirka Lašák - svobodník - jakožto nejvyšší šarže se mu zahlásil, ale podplukovník to přešel bez povšimnutí a mířil ke mě a ke Kocůrovi. A hned: "Co vy dva tady děláte?" "Pane podplukovníku, vojín Káňa, dovolte mi promluvit." "Mluvte!" "Pane podplukovníku, my jsme skladníci proviantu a přišli jsme klukům pomoci s výdejem, měli toho dneska hodně!", odpověděl jsem rychle a značně rozklepaným hlasem, protože už v tu chvíli bylo jasné, že nás jen tak nenechá. Podplk přistoupil ještě blíž a zařval: "A kde máte kuchařské rondony??" Byli jsme totiž ustrojeni v montérkách, ve kterých jsme strávili 95% vojny. Udělala se mi tma před očima a jediné, co jsem viděl, byla jmenovka na saku podplukovníka: pplk Farkaš. "Tak se jdeme podívat na ten váš sklad, milánkové!", řekl stroze a už jsme ho vedli do přízemí, do našeho království.

"Tak co vaříme zítra??", ptal se hned pplk. Podal jsem mu zůčtovací list s jídelníčkem následujícího dne a se seznamem surovin, z kterých se měly připravovat pokrmy. "Aaaaa, hovězí roštěná, to já rád! Tak z čehopak budeme onu roštěnou připravovat?" "Roštěná bude s rýží, ta už je nahoře v kuchyni a pak z hovězího masa", povídám. "Tak mi to maso ukažte, vojíne!", zavelel Farkaš. Dovedli jsme ho k ledničce, před kterou byla ještě přípravna masa - malá místnůstka, kde byl velký stůl přistavený ke zdi a řeznický špalek se sekyrou. "Co to je?", zařval, ukazujíc na sekyru s mikroskopickými kousíčky masa na břitu. "Vždyť se to ještě hýbá!", pokračoval. "Proč není špalek nasolený??", řval. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme na vojně necelé tři měsíce a že všechno o chodu skladu nevíme. "Nevěděli jsme, že špalek má být nasolený", pípnul jsem tiše. "Tak jdeme dál, ukažte mi to maso!", snížil malinko tón. Otevíráme lednici a ukazujeme na zadní hovězí kýty. "Ale zde máte napsáno roštěná, ne kýta! 72 kilo masa!", vrátil se k předchozímu tónu Farkaš. "Pane podplukovníku, hovězí roštěná je velice drahé maso, proto se v armádě dělá falešná, z hovězího zadního", snažil jsem se celou situaci objasnit. Ovšem zarputilý Farkaš byl jiného názoru. Zřejmě jim v důstojnické jídelně servírují opravdovou - pravou roštěnou, jenže tady, v záklaďácké, se připravovala ze zadní kýty. "Takže vám chybí 72 kilo masa, vojíne!", zaječel pplk. Pokoušely se o mě mrákoty a na jindy naprosto flegmatickém Kocůrovi bylo znát, že by nejradši opustil místnost, kasárna a možná i galaxii. "Ne, pane podplukovníku, tak to není, hovězí roštěná se tady připravuje z hovězího zadního", snažím se ho opět přesvědčit. "Hmmm, takže to máme 72 kilo masa, co jste s ním udělali? Jak jste ho vyvezli? Kam jste ho prodali??", padaly otázky jedna za druhou a my už tušili, že se nás to hovado snaží namočit do pořádného průseru.

Vytáhl notes, krátce psal a pak zavelel: "Jdeme dál! Chci vidět banány, co je máte zítra vydat!" K naší smůle byly ve zůčťáku vypsané banány, které už začínaly hnít. Proto jsme dostali příkazem místo nich vydat pomeranče, jenže v účetnictví banány ještě nebyly odepsány, proto zůstaly i na zůčťáku. Byla to poměrně běžná praxe, protože velkosklady ovoce a zeleniny zásobovaly armádu sortimentem čtvrté kategorie, ovšem za lepší cenu. Tak velmi často docházelo ke kažení ovoce a my ve skladu museli na tuto situaci flexibilně reagovat záměnou a následným odpisem v ůčtech. Snažím se to podplukovníku Farkašovi cestou k lednici s ovocem vysvětlit, ten na to ale neslyšel stejně jako na hovězí kýty. V lednici ty banány fyzicky sice byly, ale shnilé a postavené na paletě bokem. "Takže vám tady chybí 72 kilo masa a 120 kilo banánů! No to si řekneme jinde!", zařval a přikázal zamknout a zapečetit sklad. Přivedl nás oba na dévéťárnu a nechal nás čekat venku. Byla v nás malinká dušička, od nervů jsme se klepali. Co s námi asi bude?´, šrotovalo v našich hlavách. I Kocůr byl naprosto vykolejený a odevzdaný.

Po chvíli vyšel Farkaš ven: "Tak pojď ty!" a ukázal na Kocoura. Stál jsem venku úplně sám a čekal. Krve by se ve mě nedořezal, byl jsem vystrašený jako malé dítě, naprosto paralyzován nastálou situací, neuměl jsem si představit, co asi bude následovat. Byla už tma, když Kocour vyšel ven: "Máš tam jít." Jindy pořád veselý, lehkomyslný Kocůr na mě promluvil zdrceným hlasem. Vejdu dovnitř, "Tady si sedni!", zařval Farkaš ukazující na židli. Kapitán Hodač, jenž měl ten den devítku - ten kapitán, co jsem mu a Hříbkovi pekl kuře - se jen zeptal: "No tak, kluci, proč jste to ukradli?" "Ale my nic neukradli.", odpovídám odevzdaně. Strach mě svíral, že jsem nebyl schopen racionálně uvažovat. Nebyl to strach z prokázání viny, byl to strach z bezdůvodného obvinění, na něž nebylo argumentů. Respektive argumenty byly a logické, jen žalobce jim nemínil porozumět. Farkaš na mě namířil stolní lampu, sedl si naproti tak, abych mu neviděl skrz tok světla do ksichtu a bombardoval mě stejnýma otázkama jako ve skladu. Odpovídal jsem mu popravdě. Nakonec však udeřil: "Tak se přiznej, kolega se už taky přiznal! Jen mi řekni, kam jste to maso prodali!" Odpovídám nečekaně vyrovnaně a klidně, ani já sám jsem takovou reakci od sebe neočekával: "Pane podplukovníku, kolega se neměl k čemu přiznat, nic jsme neukradli ani nikam neprodali!" Vtom Farkaš ukázal za sebe na mříže od zadržovací cely: "Jak se ti líbí ty mříže? Přes takové se teď budeš dívat aspoň pět let!" Ještě jsem mu stačil říct, ať počká do pondělka na vyjádření vedení skladu, to však nechal bez povšimnutí, jako všechny naše argumenty předtím. Pak jen zaječel, ať jdeme na rotu, že už je po večerce, že to bude mít dohru následující den!

Vyjdu před dévéťárnu, tam čekal skleslý Kocour. "Ty ses mu přiznal, že jsme něco kradli?", ptám se hned. "Vole, a k čemu? Když jsme nekradli", ihned oponoval můj kolega, kamarád a od té chvíle přítel na život a na smrt. "To je kurva!", syknu mezi zuby a pospícháme na rotu. Věřte nebo ne, Kocour sice kouřil jen svátečně, ale ten večer před rotou vykouřil 9 cigaret od sebe odpálených - bez přestávky!! Asi si umíte představit, jaké to bylo trauma pro dva neviné devatenáctileté kluky - obvinění z krádeže a pomalu už i vynesení rozsudku: na pět let natvrdo!

V sobotu dopoledne za námi přišel jen dévéťák a ptal se jak to bylo. Opět jsme vysvětlovali, že pravda je úplně jinde, ale on, nalomen pplk. Farkašem začínal mlít jeho verzi. Tak se ptám - což byla obrovitánská chyba - jaký nám z toho hrozí postih. Milý kapitán si tento dotaz totiž vyložil jako přiznání....

V pondělí se rozletěly plechové vrata od skladu a v nich Hříbek. "Do piče, Bohušci, co se tady kurva dělo??", zařval už od vrat. Celou situaci jsem mu vysvětlil, on samozřejmě pochopil, ale pak zahřměl: "Tak proč ses jim, ty pičo, přiznal?" "Náčelníku, já jsem se nepřiznal, jen jsem se ptal na postih, když si ti dva nedali říct. Chtěl jsem vědět, co nás čeká.", stále znatelně roztřesený a od nervů nevyspaný odpovídám.

Celé dopoledne Hříbek strávil ve své kanceláři, aniž by vylezl. Netušili jsme, že si dodává odvahy na poledne. Dodával si odvahy lahváčema a půllitrem rumu, který měl v kanclu zašitý pro podobnou příležitost.
V poledne se Hříbek vypravil do důstojnické kuchyně, věděl, že Farkaš je zde stále na inspekci a že si to užívá. Od kuchařů z důstojnické jsme se pak dozvěděli, že ožralý Hříbek vletěl v čase oběda do jídelny, milého Farkaše chytil pod krkem, odtáhl od stolu, přimáčkl ke zdi a řval: "Ty kurvo jedna, jestli ještě jednou zvýšíš hlas na moje Bohušky, tak si mě nepřej!" a pustil ho na zem. To vše před zraky ostatních lampasáků! Je nutno podotknout, že Hříbek měl asi metr sedmdesát a sto deset kilo, pplk Farkaš metr devadesát a k tomu i adekvátní váhu, byl to chlap jak hora.

Celý tento incident měl dohru v tom smyslu, že pplk Farkaš sepsal čtyřstránkový referát o neumyté sekeře a nenasoleném špalku a nikdy víc se za dobu našeho působení v Mikulově neukázal.