Díl 11. APG aneb Farkaš je kurva!

6. března 2012 v 21:48 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Dny letěly jako nikdy předtím a my byli konečně smiřeni s tím, kde a proč jsme. Ve skladu se nám podařilo zorientovat se na jedničku, tedy co se rozmístění sortimentu týče, samotný chod skladu pro nás byl ještě záhadou, do papírování a účetnictví nám zatím nebylo dovoleno nahlížet.

Co pro nás ale bylo velkou novinou, byl fakt, že krom Ivana máme ve skladu ještě jednoho "starého", tedy supráka! Jmenoval se Mirek a všichni, nedozvěděl jsem se proč, mu říkali Broda. Příčinou toho, že jsme ho doposud nepoznali, bylo jeho dlouhodobé léčení vážné zlomeniny nohy. Byl to naprosto pohodový člověk, jehož mladí, včetně mě a Kocůra, nezajímali vůbec. Největší jeho starostí bylo vyhnout se jakékoli činnosti a bez úhony přežít poslední měsíc vojny. Na Brodu jsme ve skladu naráželi velmi sporadicky a když už, pokaždé se nacházel v poloze horizontální a ve stavu hlubokého rozjímání.

Byl zase pátek a s důvěrou Hříbka, Ivana i Brody nám byl na celý víkend svěřen sklad bez sebemenších obav. Jen jsme dostali na sobotu spoustu úkolů jako vždy. To nám ale vůbec nevadilo, bez dozoru nám s Kocůrem bylo fajn. A jak se mi Kocůr přiznal, někdy v uplynulém týdnu vyměnil se sportovním náčelníkem jedno mražené kuře za tři litry domácího vína. Tak to tady chodívalo běžně. Takže plán na víkendové večery byl jasný - zlikvidovat tekuté hrozny.

Byl večer, proviant na sobotu nachystaný, vyskládaný v příručním skladu v kuchyni a papíry podepsané dozorčím, tak jsme se rozhodli, že pomůžeme klukům s výdejem večeře. Staří kuchaři byli stejně buď na vycházce nebo na opušťáku, takže v kuchyni byli jen naši vrstevníci a ledňáci a ti byli kamarádi.

Dopoledne přijelo ÁPéGéčko, to jsme věděli. Vždycky jednou za čas přijel až na buzerák autobus s delegací důstojníků ze štábu buď z Olomouce nebo z Brna. APG = Autobus Plný Gum. Byli to nudící se šťouralové vysokých důstojnických hodností, kteří měli v popisu práce jakýmkoli způsobem znepříjemňovat život všem svým podřízeným. A většinou to prováděli s neuvěřitelným zápalem! Procházeli a kontrolovali vše od poddůstojnické školy až po Fekál a všude nalezli nedostatky, na něž nebyl argument. Logičnost jejich počínání se vytratila s prvním krokem na buzerplace ihned po vystoupení z busu. Z APG. Když byla tráva mezi bloky málo zelená, musela se zametat, byla totiž zaprášená. Kanady se nikdy dost neblýskaly, protože byly černé, ti troubové si totiž nejspíš mysleli, že je budeme vítat v chromovaných...
Nikdo ale nečekal, že delegace ze štábu se zdrží do soboty, vždycky přijeli jen na otočku.

Tak jsme se s Kocůrkem sebrali a šli nahoru do kuchyně klukům trošku pomoct s výdejem večeří. Mě to bavilo a Kocůr se alespoň nacpal polívky. On polívky miloval, dokázal udělat i osm talířů. Jak tak vydáváme, zdravím se s klukama, které jsem už dlouho neviděl a najednou sleduju, jak po schodišti naproti výdejny stoupá postava. Nejdřív vykoukla gumácká čepice se zlatým lemováním. Říkám si ´dévéťák, to je v pohodě´. V okamžiku však vykouknou výložky na ramenou - podplukovník! Podplukase u nás v kasínu neměl nikdo, to jsem dobře věděl, nejvyšší šajba byl major! Podplukovník vystoupal po schodišti a pomalým až rozvážným krokem zamířil k výdejně. Jirka Lašák - svobodník - jakožto nejvyšší šarže se mu zahlásil, ale podplukovník to přešel bez povšimnutí a mířil ke mě a ke Kocůrovi. A hned: "Co vy dva tady děláte?" "Pane podplukovníku, vojín Káňa, dovolte mi promluvit." "Mluvte!" "Pane podplukovníku, my jsme skladníci proviantu a přišli jsme klukům pomoci s výdejem, měli toho dneska hodně!", odpověděl jsem rychle a značně rozklepaným hlasem, protože už v tu chvíli bylo jasné, že nás jen tak nenechá. Podplk přistoupil ještě blíž a zařval: "A kde máte kuchařské rondony??" Byli jsme totiž ustrojeni v montérkách, ve kterých jsme strávili 95% vojny. Udělala se mi tma před očima a jediné, co jsem viděl, byla jmenovka na saku podplukovníka: pplk Farkaš. "Tak se jdeme podívat na ten váš sklad, milánkové!", řekl stroze a už jsme ho vedli do přízemí, do našeho království.

"Tak co vaříme zítra??", ptal se hned pplk. Podal jsem mu zůčtovací list s jídelníčkem následujícího dne a se seznamem surovin, z kterých se měly připravovat pokrmy. "Aaaaa, hovězí roštěná, to já rád! Tak z čehopak budeme onu roštěnou připravovat?" "Roštěná bude s rýží, ta už je nahoře v kuchyni a pak z hovězího masa", povídám. "Tak mi to maso ukažte, vojíne!", zavelel Farkaš. Dovedli jsme ho k ledničce, před kterou byla ještě přípravna masa - malá místnůstka, kde byl velký stůl přistavený ke zdi a řeznický špalek se sekyrou. "Co to je?", zařval, ukazujíc na sekyru s mikroskopickými kousíčky masa na břitu. "Vždyť se to ještě hýbá!", pokračoval. "Proč není špalek nasolený??", řval. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme na vojně necelé tři měsíce a že všechno o chodu skladu nevíme. "Nevěděli jsme, že špalek má být nasolený", pípnul jsem tiše. "Tak jdeme dál, ukažte mi to maso!", snížil malinko tón. Otevíráme lednici a ukazujeme na zadní hovězí kýty. "Ale zde máte napsáno roštěná, ne kýta! 72 kilo masa!", vrátil se k předchozímu tónu Farkaš. "Pane podplukovníku, hovězí roštěná je velice drahé maso, proto se v armádě dělá falešná, z hovězího zadního", snažil jsem se celou situaci objasnit. Ovšem zarputilý Farkaš byl jiného názoru. Zřejmě jim v důstojnické jídelně servírují opravdovou - pravou roštěnou, jenže tady, v záklaďácké, se připravovala ze zadní kýty. "Takže vám chybí 72 kilo masa, vojíne!", zaječel pplk. Pokoušely se o mě mrákoty a na jindy naprosto flegmatickém Kocůrovi bylo znát, že by nejradši opustil místnost, kasárna a možná i galaxii. "Ne, pane podplukovníku, tak to není, hovězí roštěná se tady připravuje z hovězího zadního", snažím se ho opět přesvědčit. "Hmmm, takže to máme 72 kilo masa, co jste s ním udělali? Jak jste ho vyvezli? Kam jste ho prodali??", padaly otázky jedna za druhou a my už tušili, že se nás to hovado snaží namočit do pořádného průseru.

Vytáhl notes, krátce psal a pak zavelel: "Jdeme dál! Chci vidět banány, co je máte zítra vydat!" K naší smůle byly ve zůčťáku vypsané banány, které už začínaly hnít. Proto jsme dostali příkazem místo nich vydat pomeranče, jenže v účetnictví banány ještě nebyly odepsány, proto zůstaly i na zůčťáku. Byla to poměrně běžná praxe, protože velkosklady ovoce a zeleniny zásobovaly armádu sortimentem čtvrté kategorie, ovšem za lepší cenu. Tak velmi často docházelo ke kažení ovoce a my ve skladu museli na tuto situaci flexibilně reagovat záměnou a následným odpisem v ůčtech. Snažím se to podplukovníku Farkašovi cestou k lednici s ovocem vysvětlit, ten na to ale neslyšel stejně jako na hovězí kýty. V lednici ty banány fyzicky sice byly, ale shnilé a postavené na paletě bokem. "Takže vám tady chybí 72 kilo masa a 120 kilo banánů! No to si řekneme jinde!", zařval a přikázal zamknout a zapečetit sklad. Přivedl nás oba na dévéťárnu a nechal nás čekat venku. Byla v nás malinká dušička, od nervů jsme se klepali. Co s námi asi bude?´, šrotovalo v našich hlavách. I Kocůr byl naprosto vykolejený a odevzdaný.

Po chvíli vyšel Farkaš ven: "Tak pojď ty!" a ukázal na Kocoura. Stál jsem venku úplně sám a čekal. Krve by se ve mě nedořezal, byl jsem vystrašený jako malé dítě, naprosto paralyzován nastálou situací, neuměl jsem si představit, co asi bude následovat. Byla už tma, když Kocour vyšel ven: "Máš tam jít." Jindy pořád veselý, lehkomyslný Kocůr na mě promluvil zdrceným hlasem. Vejdu dovnitř, "Tady si sedni!", zařval Farkaš ukazující na židli. Kapitán Hodač, jenž měl ten den devítku - ten kapitán, co jsem mu a Hříbkovi pekl kuře - se jen zeptal: "No tak, kluci, proč jste to ukradli?" "Ale my nic neukradli.", odpovídám odevzdaně. Strach mě svíral, že jsem nebyl schopen racionálně uvažovat. Nebyl to strach z prokázání viny, byl to strach z bezdůvodného obvinění, na něž nebylo argumentů. Respektive argumenty byly a logické, jen žalobce jim nemínil porozumět. Farkaš na mě namířil stolní lampu, sedl si naproti tak, abych mu neviděl skrz tok světla do ksichtu a bombardoval mě stejnýma otázkama jako ve skladu. Odpovídal jsem mu popravdě. Nakonec však udeřil: "Tak se přiznej, kolega se už taky přiznal! Jen mi řekni, kam jste to maso prodali!" Odpovídám nečekaně vyrovnaně a klidně, ani já sám jsem takovou reakci od sebe neočekával: "Pane podplukovníku, kolega se neměl k čemu přiznat, nic jsme neukradli ani nikam neprodali!" Vtom Farkaš ukázal za sebe na mříže od zadržovací cely: "Jak se ti líbí ty mříže? Přes takové se teď budeš dívat aspoň pět let!" Ještě jsem mu stačil říct, ať počká do pondělka na vyjádření vedení skladu, to však nechal bez povšimnutí, jako všechny naše argumenty předtím. Pak jen zaječel, ať jdeme na rotu, že už je po večerce, že to bude mít dohru následující den!

Vyjdu před dévéťárnu, tam čekal skleslý Kocour. "Ty ses mu přiznal, že jsme něco kradli?", ptám se hned. "Vole, a k čemu? Když jsme nekradli", ihned oponoval můj kolega, kamarád a od té chvíle přítel na život a na smrt. "To je kurva!", syknu mezi zuby a pospícháme na rotu. Věřte nebo ne, Kocour sice kouřil jen svátečně, ale ten večer před rotou vykouřil 9 cigaret od sebe odpálených - bez přestávky!! Asi si umíte představit, jaké to bylo trauma pro dva neviné devatenáctileté kluky - obvinění z krádeže a pomalu už i vynesení rozsudku: na pět let natvrdo!

V sobotu dopoledne za námi přišel jen dévéťák a ptal se jak to bylo. Opět jsme vysvětlovali, že pravda je úplně jinde, ale on, nalomen pplk. Farkašem začínal mlít jeho verzi. Tak se ptám - což byla obrovitánská chyba - jaký nám z toho hrozí postih. Milý kapitán si tento dotaz totiž vyložil jako přiznání....

V pondělí se rozletěly plechové vrata od skladu a v nich Hříbek. "Do piče, Bohušci, co se tady kurva dělo??", zařval už od vrat. Celou situaci jsem mu vysvětlil, on samozřejmě pochopil, ale pak zahřměl: "Tak proč ses jim, ty pičo, přiznal?" "Náčelníku, já jsem se nepřiznal, jen jsem se ptal na postih, když si ti dva nedali říct. Chtěl jsem vědět, co nás čeká.", stále znatelně roztřesený a od nervů nevyspaný odpovídám.

Celé dopoledne Hříbek strávil ve své kanceláři, aniž by vylezl. Netušili jsme, že si dodává odvahy na poledne. Dodával si odvahy lahváčema a půllitrem rumu, který měl v kanclu zašitý pro podobnou příležitost.
V poledne se Hříbek vypravil do důstojnické kuchyně, věděl, že Farkaš je zde stále na inspekci a že si to užívá. Od kuchařů z důstojnické jsme se pak dozvěděli, že ožralý Hříbek vletěl v čase oběda do jídelny, milého Farkaše chytil pod krkem, odtáhl od stolu, přimáčkl ke zdi a řval: "Ty kurvo jedna, jestli ještě jednou zvýšíš hlas na moje Bohušky, tak si mě nepřej!" a pustil ho na zem. To vše před zraky ostatních lampasáků! Je nutno podotknout, že Hříbek měl asi metr sedmdesát a sto deset kilo, pplk Farkaš metr devadesát a k tomu i adekvátní váhu, byl to chlap jak hora.

Celý tento incident měl dohru v tom smyslu, že pplk Farkaš sepsal čtyřstránkový referát o neumyté sekeře a nenasoleném špalku a nikdy víc se za dobu našeho působení v Mikulově neukázal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 neřeknu neřeknu | 6. března 2012 v 22:37 | Reagovat

tak to věřím. Právě jsem se chtěl zeptat jestli k další konfrontaci postupem času mimo vojnu došlo :) Nicméně chápu to rozřčílení, jJ taky nevim, jestli bych to vydržel... :)

2 Asmo Asmo | 7. března 2012 v 7:20 | Reagovat

K žádné další konfrontaci nedošlo, bohužel. Tehdy ještě nebyl internet dostupný všem, takže by nebylo úplně jednoduché toho člověka vyhledat. Ten vztek ve mě ale pořád je. No a dneska už je ten člověk asi v civilu. Škoda, ře neznám jeho křestní jméno....

3 neřeneř neřeneř | 9. března 2012 v 1:50 | Reagovat

vážně by proběhla odplata? :-D

4 Asmo Asmo | 9. března 2012 v 8:12 | Reagovat

To já nevím, nejsem nelida :-)
Ale nejspíš bych mu to vysvětlil slovně a důrazně. Ty chvíle strachu bych nepřál nikomu! Přitom bylo očividné, jak si nás vychutnává, takže mu šlo spíš jen o to, aby si nahonil ego...
Viz. ten zápis o znečištěné sekyře....

5 Gloom Gloom | Web | 13. června 2012 v 15:34 | Reagovat

Hele, já takových dobráků taky pár zažil, taky jsem svíral pěsti a sliboval, jak to tomu hajzlovi po vojně nandám ... no a pak jsem jednoho viděl stát ve frontě přede mnou a nezmohl jsem se ani na to, abych šel a vynadal mu. S debilem nemá cenu ztrácet čas ani když by šlo o pomstu. Stejně ta zlost už přešla a zbytečně by se mi vrátila zpátky na sebe sama, že jsem se nedokázal nad hňupa povznést.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama