Díl 14. Kontejner

23. března 2012 v 21:06 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Léto bylo v plném proudu, supráci už nebyli supráky, nýbrž civilisty, takže i my se posunuli v hierarchii záklaďáků o stupínek výš a o skok blíž civilu. Ovšem dalších skoků nám zbývalo ještě moc, co si budem nalhávat.

Jednoho takového krásného letního dne nacouval k rampě za kuchyní kamión, ze kterého jsme složili kontejner. Byl úplně prázdný. Vše, co jsme se o kontejneru dozvěděli, byla informace od Hříbka, že si ho u nás nějaký dopravce na pár dní jen schová a že na něj nemáme vůbec sahat! Toto upozornění pro Kocoura ovšem znamenalo, že je třeba kontejner prozkoumat do posledního šroubku a vůbec - nedat mu ani na chvíli pokoj, protože takový kontejner je věc arcizajímavá!

Ten kontejner byl dlouhý asi dva a půl metru, široký metr a půl, vysoký tak metr osmdesát i s kolečky. Jedny kolečka byly napevno, druhé se kvůli lepší manipulaci otáčely kolem své osy jako na popelnici. Na horní straně kontejneru byly dvě křídla na pantech s oky pro visací zámky na uzavření a zajištění. Zkrátka takový normální kontejner z nějakého přepravního depa.

Jeden den střídal druhý, dny a týdny se míjely a kontejner stál pořád nehnutě na chodbě ve skladu a nikdo si pro něj nepřijížděl. Jednoho dne jsem Kocůra už dlouho neviděl, vlastně jako skoro každý jiný den. Šel jsem chystat něco dozadu do skladu sterilu, zamyšlený kráčím po chodbě, míjím onu pixlu na kolečkách a vtom cítím vůni zapálené cigarety a z kontejneru vidím ke stropu stoupat dým. Hned mi nedocvaklo, co se to děje, po chvilince jsem ale věděl, která uhodila. Kocůr! Normálním krokem jsem prošel kolem kontejneru dál, aby si ten vykuk myslel, že jsem odešel a potichu se vrátil zpátky. Tiše jsem vyskočil na stupínek a dívám se na Kocoura a na to, jak pěkně si kontejner domestikoval! Celé dno bylo vystláno matracemi, měl tam popelník, plastovou lahev od sirupu s pitím, nějaké sladkosti, časopisy... No nevěřil jsem svým očím! "Ty vole, Kocůre, to si děláš prdel!", žasnu. Ten had se jen spokojeně usmíval a foukl na mě obláček z Petry. "Ty vole, to snad není pravda!", skoro se opakuju. "Jak dlouho tady ten kvartýr máš?", ptám se překvapeně. "Skoro od začátku.", odpověděl šibalsky. Myslel jsem, že mě odvezou. "Tak já tady s paleťákem opatrně projíždím, abych tu bednu náhodou neškrábnul, aby se jí něco nestalo a pán v ní má přitom bydlení...!", naoko se vztekám, ale z mého tónu byla znát spíš závist. Tak už jsem věděl, kde se ukrývá! A já chodil po skladu, když jsem potřeboval s něčím pomoct, volal na něho, pískal....
Každopádně jeho úkryt byl vyzrazen a od toho dne se o něj musel dělit! Dovnitř jsme se pohodlně vešli oba, takže jsme se tam občas zašívali po odpoledních nebo o víkendech. Po víkenovém obědě si tam člověk i příjemně zchrupnul.

Byl zase všední den a od božího rána byl major Macula nějak moc hyperaktivní. Nestačilo mu, že jsem se ho neustále lekal, když se po chodbách vznášel tiše jako duch Ruprecht, on musel ještě vymýšlet úkoly hodné jen nejvyššího proviantního náčelníka! Tentokrát přiletěl s tím, že brambory přivezené ze Žďáru (ano, ty ošklivé opilé brambory) by měly být na paletách naskládány lépe. Lépe to ale nešlo. Jenže pro Maculu lépe znamenalo pěkněji. Brambory se na palety skládaly do vzorce - dva pytle vedle sebe na dlouhou stranu, jeden pytel do jejich čela napříč a další patro, ovšem zrcadlově. Tak pytle na paletě krásně držely i v několika řadách na sobě. Jenže Macula chtěl, aby pytle byly vždy tři vedle sebe napříč palety a tak pořád dokola až do výšky čtyř řad. ..typické zelené myšlení! Nápad krásný, leč nerealizovatelný, takto by prostě nebyly pytle "provázané" jako cihly a z palety by spadly. "Sežeň si toho druhého Bohumila Kocůra a ty brambory pršeskládátě, aby dobre bolo!", zavelel Husákovskou češtinou Macula a odešel. Jenže Kocůra nikde nebylo. Teda ono ho bylo, jenže nemohl ze své skrýše vystoupit, když po chodbách neustále levitoval Macula, to dá rozum. Přece se neprozradí! Po chvíli mě přišel Macula zkontrolovat: "Kdě máš oného, Kocůra?" "Pane majore, já ho nikde nemůžu najít!" "Tak buděš šůrovat chodbu a já ho zatím budu hledat!"
Nejdříve ve mě trochu hrklo, ale pak to byl docela adrenalin pozorovat Maculu, jak krouží po chodbách, vyvolává Kocůra a to zvíře si v klidu hoví v plechovce!
Když jsem se s šůrováním dopracoval až k místu, kde stála ona Kocůrova skrýš, zastavil se u mě Macula a nešťastně povídá: "Kaňo, to mně ršekni, kde ten Kocour jako je? Já jako nevím, kde jako ještě by snad mohl být. On buďto zmiznul, lebo dezertoval!" Divil jsem se, že Kocour v tom úkrytu nevybuchnul smíchy, když se mi Macula tak bezradně svěřoval se svými tezemi. "A nemá Kocůr hnačku?" "Pane majore, o tom nevím. Možné to ale je, k snídani bylo ruské vejce a pařížský salát. Pane majore, s dovolením, já bych si ten kontejner kousek šoupnul a vyšůroval i pod ním, už aspoň měsíc s ním nikdo nehnul." A milého Kocůra jsem s celým kontejnerem odtlačil do bezpečí z dostřelu majora Maculy o uličku dál.

Byl zase víkend a já dostal nápad, jak s Kocourem vykývat a oplatit mu to jeho zašívání se v kontejneru. Já bláhový! Musíme se ale vrátit o nějaký ten pátek zpět.
Jak už jsem psal dříve, ve skladu pod stropem vedly parovodní trubky z kotelny do kuchyně. Jenže i na nich zub času zahlodal, až v některých místech prorezivěly a začaly ukapávat. Nejdříve jsme to řešili padesátilitrovým hrncem postaveným pod místem, kde parovod unikal, jenže když už těch hrnců na chodbě stálo pět v řadě, bylo třeba jednat! Zavolali jsme na VSB, vojenskou správu budov, kde byl zaměstnán pan Oravec. Další z úžasných a nezapomenutelných figurek! Pán, dle hrubého odhadu k sedmdesáti letům, nejspíš přivydělávající si důchodce. Civilní zaměstnanec, svářeč, zámečník a Ferda mravenec v jednom. A taky zdatný degustátor všeho, co jen zavánělo alkoholem.
Pan Oravec si k nám do skladu přivezl na vozíku dvě bomby k autogenu, hadice i s hořáky a že nám ty parovody vyspraví. Jak ale tvrdil, mělo to háček, parovody byly ve výšce asi dvou metrů a pan Oravec se té výšky bál. "Střízlivý na štafle nelezu!", zavelel. I dostal plastovou dvoulitrovku červeného a na štafle nešel, dokud ji nevylízal. Jenže po dvou litrech vína vypitých během dvaceti minut byl jeho výkon nevalný. Na parovodu pomocí autogenu vytvořil několik povedených zmenšenin vosích hnízd, jenže vždy asi dva centimetry vedle prorezivělé díry!
A tak to šlo den co den. Pan Oravec vypil, zavařil a zase to chcalo. Přišel druhý den, vypil, zavařil a zas jsme vysráženou zkapalněnou páru odchytávali do hrnců. Až pan Oravec došel do stádia, že vlastně ani nemá význam tahat vozík s bombama na VSB, která byla asi půl kilometru vzdálená a nechal si celý "švajc" u nás ve skladu. A to byla voda na Kocourův mlýn!

Jak jsem tedy psal, využil jsem Kocourovy nepozornosti a zašil se do kontejneru. Všude bylo ticho, jen parovody s neomylnou pravidelností o sebe poklepávaly, vlahý letní vzduch proudící katakombami skladu ochlazován studenou dlažbou profukoval mou plechovou skrýší, až jsem tvrdě usnul. Vtom rána jak ze všch BéVéPéček a tanků z naší posádky najednou a já vyletěl z bedny jak postřelený zajíc. První, co vnímám, byl Kocour, svíjející se v křeči smíchu a až pak jsem se dozvěděl, co se to stalo! Protože ve skladu proviantu byl i malý sklad barev, vzal ten pitomec aceton, rozlil ho pod kontejnerem, pak šel, do velkého igelitového pytlíku nabral z bomby pana Oravce acetylen. Pytlík s plynem zauzloval, aceton na podlaze pod kontejnerem zapálil, pytel plný acetylenu hodil do hořícího acetonu a utekl....


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama