Červen 2012

Díl 21. Myši

20. června 2012 v 13:49 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
A byl tu říjen. Pro nás měsíc vytoužený, pro ty, co nastoupili do zbraně, měsíc nočních můr.
Nemohli jsme se dočkat, až konečně nastoupí nováčci - myšáci, myši, mladí, říkávalo se jim (nám také) všelijak. Konečně už nebudeme muset fungovat na 115%, dostaneme na pokoj mladé kuchaře, kteří budou vstávat místo nás v pět hodin (někdy i dříve), budou do večera v kuchyni a my budeme moct konečně pospat alespoň do šesti a občas zajít na pivo i ven z kasáren!
Měsíc přijímače říjňáků se táhl neskutečně dlouho - tak moc jsme se na mladé těšili. Každý z nás si v duchu představoval, kolik nám jich asi přidělí, postelí na pokoji bylo volných dost. Čím víc mladých, tím míň práce pro všechny! Od velitelů družstev, co zůstali na Fekále a byli naším číslem (nástupním termínem), jsme se průběžně dozvídali, kolik že tam je vyučených kuchařů, číšníků a řezníků, který jak je pracovitý, spolehlivý a který naopak vzpurný a že bude potřebovat přistřihnout křídla. Tyto informace naše těšení jen dráždily, protože představy o mladých dostávaly trošku konkrétnější rozměr.

A přišel ten den, který byl dalším milníkem pro naše působení v armádě - přidělili nám mlaďochy! Rtm. Procházka alias Wondr nám přivedl do skladu tři vyplašené kluky. "Kde je zbytek?", ptám se. "Co bys chtěl, Káňo?? To je všechno!", odfrkává podrážděně Wondr, protože on, jako voják z povolání, si velice živě představoval, jak si vojín Káňa představuje, jak šikanuje nováčky. Blbec.
Wondr odkráčel do kanceláře a nás nechal s mladíkama o samotě. Vše nám bylo jasné - mladí ještě nemají zdravotní průkazy, proto budou týden až čtrnáct dní fungovat u nás ve skladu. ´To zas bude!´, myslel jsem si, protože Hříbek bude opět požadovat vyšší výkony.

Mlaďochy jsme vyzpovídali a vyšlo najevo, že jsou všichni ze severu Moravy - naši krajani. Opava, Karviná, Český Těšín. Ten z Opavy, jehož jméno si už nepamatuju, byl poměrně drzý, asi dostal v přijímači málo zabrat. S Kocůrem jsme se shodli, že mu trošku srazíme sebevědomí, aby získal respekt k těm, co už mají půlku vojny za sebou.
Ten Karviňák byl takový klidný kluk, poměrně vysoký, vysportované postavy. Byl velice hodný, poslušný až moc. Jmenoval se Tonda a byl to boxer s ligovými zkušenostmi, jenže mu ve Vítkovicích zvrtali smlouvu, tak se naštval a nechal se odvést na vojnu. Byl to opravdu kluk přátelské povahy a později se ukázalo, že taky neskutečný šprýmař - to byla naše krevní skupina, náš kůň, jak se tady říkávalo. Poslední z mladých byl takový mouchy snězte si mě. Moc nemluvil a když už, nikdo mu moc nerozuměl, protože mísil Češtinu s Polštinou a taky používal specifické nářečí - "Ponašemu", což byla směsice několika jazyků, v níž byla některá slova typická právě jen pro to nářečí. Podle příjmení dostal přezdívku Cihy, byl to vyučený kuchař a před vojnou údajně vařil v nějaké lepší restauraci.

Hned od začátku, co jsme měli mladé ve skladu, dělal Opavák jen problémy - ke všemu měl připomínky, neustále remcal, nikdy nesplnil nic z toho, co mu bylo uloženo, snad obden chodil na OŠku (ošetřovnu), zkarátka ojebával úplně vše. Tím ale jen upadl v naši nemilost a vše dostával do sytosti spravedlivě vyžrat.
Toník, to byl pravý opak, vše dělal strašně poctivě, velice rychle se učil a bylo vidět, že práce ve skladu by se mu líbila. Nikdy nic neošidil, byl pečlivý a zodpovědný a vždy s dobrou náladou. Toho jsme si vybrali jako našeho nástupce ve skladu a Hříbek nám ho schválil.

Cihy, to byla kapitola sama pro sebe. Jednou zase přijelo APG (tentokrát už bez Farkaše) a šťouralové ze štábu opět chodili a šťourali, kontrolovali a obtěžovali život všem v kasárnách. Měli chronickou tendenci nabourávat zaběhlé řády a vše fungující převracet naruby a přetvářet k obrazu svému.
Proto bylo nutné mlaďochy ve skladu zaměstnat tak, aby je bylo co nejméně vidět, ale aby za nimi byly v případě potřeby patrné výsledky. To vše z důvodu, že by se zase nějaký štábní aktivista rozhodl si opět posvítit i na kuchyň.
Opavák jako vždy utekl na OŠku škemrat o modrou knížku. Ten den nám to vlastně vyhovovalo, nebylo třeba pro něj vymýšlet práci a ještě ho u ní hlídat jak mukla. Toník už byl schopen normálně fungovat ve skladu, uměl přebírat zboží, třídit ho a zařazovat a Cihyho, aby ho nebylo moc vidět, jsme zavřeli do strojovny.
Strojovna byla místnost asi tři na pět metrů, v ní na podlaze dvě řady po čtyřech elektromotorech, které poháněly ledničky a mrazáky, dvě okna a pak už nic. Ve strojovně byl od motorů poměrně velký hluk, teplo, ale taky spousta prachu kam oko dohlédlo. Cihy dostal za úkol umýt okna, zamést a utřít prach všude, kde se to jen dalo. V očích jednoho perfektní zašívárna, protože do strojovny nikdy nikdo nechodil, a když už se cizinec snažil, nedostal se do ní, protože šly velmi těžce otevřít dveře. Ovšem v očích Cihyho neřešitelný problém a pro jeho hlemýždí tempo v jakékoli činnosti to byla práce alespoň na tři dny!

Ve skladu vše fungovalo, kontrola prozatím nikde žádná, tak jdu mrknout, jak se Cihymu daří. Mrknu přes klíčovou dírku a vidím, jak Cihy čučí z okna směrem na prázdný buzerák. Asi odpočívá, říkám si a nechám to být. Ovšem po hodině jdu opět kolem, mrknu do dírky a Cihy v podobné poloze a nedělá opět nic. Vletím dovnitř, což v tom hluku Cihy nepostřehl a už to lítá: "ty vole, Cihy, děláš si kozy?? Co kdyby tu přišla kontrola a viděla, že tady děláš hovno? Kdo myslíš, že by to schytal? Tak funguj, kurva!" Při odchodu jsem se ještě ohlídnul a viděl, jak Cihy bere do rukou smeták. ´No konečně´, říkám si v duchu.
Vše, co jsem viděl, jsem popsal Kocůrovi, ten jen nevěřícně kroutil hlavou a navrhnul, že ho po dvaceti minutách zkontrolujeme znovu. Tentokrát šel na obhlídku Kocůr. V momentě byl zpět vysmátý jak měsíček: "Tomu nebudeš věřit!", hlásí ještě rozesmátý. "Nejdřív mrknu přes klíčovou dírku, Cihy čumí ven. Potichu vejdu dovnitř, přijdu až k němu a ten blbec si na parapetu u okna o sebe cvrnká zdechlé mouchy a je spokojený jak malé děcko!" "To snad není pravda!", kroutím hlavou a nevím, jestli se smát nebo vztekat. To už ale stojím ve strojovně, klepu Cihymu na rameno a ptám se, jestli mu tak trochu nejebe...

Příchod mladých naše očekávání tedy poněkud zchladil. Jeden drzý simulant, co usiloval o modrou tak vehementně, až se mu to nakonec na bůhvíco podařilo uhrát, druhý zabržděný blb, co tvrdil, že vařil v lepší restauraci, ale jak se nakonec ukázalo, ohříval jen hamburgery ve stánku na náměstí a třetí ligový boxer, tak si vyberte....

Díl 20. Teraristický oddíl

14. června 2012 v 13:01 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Předem žádám pana Srstku s madam Kubišovou, nechť tuto kapitolu přeskočí. Děkuji.


Podzim už pomalu střídal léto nejen v kalendáři, ale i v přírodě. Vše se halilo do ponurého šeda a odcházející léto v nás probouzelo nostalgické vzpomínky na letní týdenní dovolenku a s ní spojené zážitky. Jednomu by až slza ukápla.
Ve skladu se ovšem vyskytl nečekaný problém, který nám dal rychle zapomenout na koupaliště plné polonahých holek a letní venkovní zábavy plné polonahých dvojic. Nějak se nám totiž ve skladu pečiva a mouky začaly množit myší hovinka. Bylo to opravdu tak, jak píšu, protože po myších nikde ani památka, nikde žádná myší díra, nic. Jen neustále přibývající malé hnědé válečky. Obden jsme s Kocourem sklad o velikosti menšího pokoje vystěhovali, vymetli a naskládali vše zpět, ale pokaždé se objevil nový a nový trus. Tato situace nás docela štvala, protože to byla práce navíc a ne moc příjemná, protože zvířený prach z hladké mouky z nás obden udělal dva bílé mlynáře a my byli celé kuchyňské osádce pro srandu.

Tu jednoho dne Kocůr radostně zvolal! Objevil za krajní kachličkou lemující obvod zdi u podlahy díru. "Ty vole, ty svině si z té kachle udělaly dveře a umí za sebou i zavírat!", valil oči kolega.
Ihned začalo prohledávání skladů s nepoživatelnými zásobami (ešusy, čutory, talířky a příbory), někde přece musely pastičky na myši být! Hledání nám chvíli zabralo, protože celý sklad byl poměrně rozlehlý a místností a místnůstek v něm přehršel, nakonec se ale podařilo. Kocour natáhl pastičky, pro jistotu asi patnáct, nastrkal do nich sýry, kousky salámu, zkusil i banán...

Druhého dne jsme se do kuchyně těšili, Kocour dokonce ani moc nezaspal, jen zuby že si umyje až ve skladu. Uklidili jsme z rampy přepravky s pytlíkovým mlékem do skladu, pekařovi vydali prázdné přepravky od rohlíků a už jsme letěli do skladu pečiva! Nebyl to milý pohled....... .....hovínek všude třikrát tolik, prokousané pytle s moukou, nahlodaná včerejší várka chleba, no malá Apokalypsa. Návnady v pastích na svém místě, včetně Kocůrova banánu, které on tak miloval. "Do prdele, já těm sviním asi udělám tatarák, když jim banánek nevoní!", vztekal se Kocour.
Bylo třeba rychle jednat! Chtělo to nápad, ale jaký...? Jak ty myší potvory dostat z díry ven? Na nápady tu byl Kocůr a ani nentokrát nezklamal. Mezitím, co jsem čučel do prázdné myší díry mířící kdesi hluboko pod podlahu, můj vynalézavý druh zmizel a v momentě byl zpátky s PETflaškou a nožem. Chvíli jsem na něj hleděl, ale to už flašce páral dno a odšroubovával zátku. "Dones kýbl vody!", zavelel. "Radši vem dva, to bude lepší", ještě na mě Čičí zavolal, když jsem pelášil směrem k přípravně masa, kde byly jak kýble, tak voda.

Když jsem přišel zpět, Kocour už měl trychtýř vyrobený z PETky vražený v díře a opět velel: "Lij to tam!" "Ale opatrně!", dodal, když viděl, že tam ten kýbl míním čváchnout s rozběhem. Voda z kýble pomalu mizí, ale nic se neděje. Beru druhý kýbl a s napětím očekáváme, co se stane. Variant bylo mnoho, nejpravděpodobnější dle mého úsudku bylo ovšem to, že se nestane nic. Maximálně třicátým čtvrtým kýblem vylitým do útrob země podmáčíme kuchyňský blok a ten se do druhého dne sesune k zemi.
Co se však stalo v následujících okamžicích, nečekal nikdo! Pomalu vlévám obsah druhého kýble do trychtýře a vtom se v něm objeví myš! Utíkala před vodou a vběhla hrdlem PETky rovnou do ní. Dále se však nedostala, protože Kocour držel trychtýř téměř kolmo k podlaze, takže jí to po bočních stěnách klouzalo. Neměla šanci, mrcha! Jenže než jsme stačili vyvalit oči, už se hrdlem drápala druhá, třetí a čtvrtá. "Ty vole, pátá!", nadšeně povykoval Kocour! Když byla všechna voda v myším domově, Kocůr bleskovým pohybem našrouboval na spodek trychtýře víčko, aby myši neutekly a pak je opatrně vysypal do prázdného plechového kýble. "Dones ještě vodu!", houknul na mě. Další přísun vody už sice úspěšný nebyl, to nám ale náladu nepokazilo, byli jsme rádi, že je máme všechny. Teda snad všechny.
"No ty vole, my už máme svoje vlastní myšáky!", řehnil se na celé kolo Kocour. (na své myšáky - nový nástupní termín - jsme si však museli ještě měsíc počkat). Byli jsme štěstím bez sebe. V tu chvíli jsem ale nevěděl, jestli převládalo štěstí z toho, že jsme přechytračili a zpacifikovali záludného soka, nebo z toho, že už nebudeme muset uklízet nepřátelský trus.

Jenže co s nimi teď? Vypustit je venku za skladem? Blbost, vrátily by se zpátky. Zabít je? Ale jak? "Ty vole, já tomu na hlavu nedupnu, to po mě nechtěj!", odpovídám Kocourovu pohledu, aniž by se stihnul na cokoli zeptat. "Utopíme je", rozhodnul lapač myší Kocour. A tak jsem letěl pro další kbelík vody a milé škůdce zalil. Kýbl se zajatci jsme si vynesli pěkně na rampu za sklad, zapálili si cigáro a sledovali, jak která myš bojuje s živlem. První tři to měly za sebou poměrně rychle. Dvě další ale bojovaly, co to šlo. Cigareta vykouřená, ale ty dvě pořád šlapaly vodu a bojovaly o holý život. "Víš co?", říkám, "necháme si je. Asi si zaslouží žít." A tak se nachystala pětilitrová sklenice od okurek, natrhala se myším tráva, hodil se rohlík a měli jsme nové mazlíčky. A v luxusním terárku!

Ještě tentýž večer jsme se s Kocourem dílem z piety k těm třem zajatcům, dílem z radosti z vítězství pěkně namazali. Vlastně jsme se teda namazali jen tak, jako vždycky. Ostatně zásob měl rtm. Hříbek dost. A my taky. Jenže co čert nechtěl, v povznešené náladě člověk občas dostane nějaký ten nápad, kterému se pak druhý den ráno strašně diví. Toho večera tomu nebylo jinak. Údajně abychom si myšky Jaroslavu a Patrička poznali, natřeli jsme jim štětečkem ocásky. Jaroslava měla modrý, Patriček žlutý.

Druhý den ráno spokojeně naklušem do práce a hned v sedm se Hříbkovi ještě před kanceláří chlubíme svým úlovkem. Asi byl rád, protože nás pochválil: "Vy dva šulini, opovažte se ty myši mít tady ve skladu! Kdyby to viděla hygiena, tak mě asi zabijou!" A vyhodil nás i s "teráriem" na rampu.

A tak milé myšky sledovaly příchod podzimu pěkně v přímém přenosu. Bohužel však jen jediné odpoledne! Nějaký vykuk, nejspíš když šel odpoledne přes rampu, vypustil je ze sklenice na svobodu.


O pár dní později jsme s Kocourem zahlídli pelášit po chodbě myšku se žlutým ocáskem, jak si to pěkně zahnula do skladu pečiva a mouky.
Naší metodou jsme pak chytili ještě několik myší, ale Jaroslavu, ani Patrička se nám ulovit nepodařilo. Asi už věděli, jak na nás.

Díl 19. Ublížení na zdraví

13. června 2012 v 10:45 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Léto pomalu končilo, přicházel podzim a s ním i nepříliš vlídné počasí. Veškerý čas jsme stejně trávili v kuchyni, takže nám to bylo celkem jedno, ikdyž scházející energie ze slunečního svitu byla pomalu znát.
Jednoho takového uplakaného deštivého rána si nechal major Paravan nastoupit všechny kuchaře a četl jim rozdělení do zaměstnání. Co na té věci však bylo zvláštní, bylo to, že jsme museli na nástup i my s Kocůrem. Obvykle jsme se takových akcí neúčastnili, naše práce byla jasná. Pary rozdal všem kuchařům úkoly a přišla řada na nás. "Kocůr půjde dělat do skladu a ty, Káňo, ty se hlaš u velitele roty, máš nějaký průser!", zavelel Paravan. "Průser? jaký průser?!", ptám se poněkud vyděšeně. "Ublížení na zdraví", s šibalským úsměvem dodal vtipálek Pary. "No jen si vzpomeň, komu jsi v hospodě rozbil hubu!", dodal. Mozek se mi rozjel na plné obrátky, začaly fungovat i ty závity, které jsem do té doby nikdy nepoužil, marně jsem však přemýšlel, kde jsem komu co udělal. Pravda, když už jsem se na vycházku dostal, stávalo se, že závěr jsem si pamatoval trošinku rozostřeně. Teda vůbec. Jenže nepřipadalo v úvahu, že bych někoho zbil. Ten vůl Pary se ale pořád tak přiblble usmíval.. "Pane majore, komu já bych mohl rozbít hubu? Vždyť se na mě podívejte!" a s rozopaženýma rukama mu ukazuju, že mých metr sedmdesátpět a sedmdesát kilo si moc v hospodě vyskakovat nemůže. "No jen běž, major Koreň ti řekne víc!"

Ihned jsem se sebral a letěl ke Koreňovi na rotu. Celou cestu mi v hlavě šrotovalo, co jsem kde asi vyvedl.
Vběhnul jsem do baráku, Koreň měl kancelář hned vedle našeho pokoje, a bral schody po třech, jak jsem byl vyděšený z toho, co mi Paravan řekl. Napůl jsem byl ale přesvědčen, že jsem se stal obětí omylu. Nejhorší byla ta nejistota, člověk se nemohl dopředu připravit na to, co bude říkat.
Jak tak letím po schodech do druhého patra s hlavou dolů, potkávám velitele roty, div jsem ho nepřeválcoval. "No tak pojď, pojď, Káňo!", promluvil úplně vážným hlasem Koreň. Stoupáme spolu po posledním schodišti k jeho kanclu a on pokračuje: "Proč mi to děláš? Proč mi děláš problémy? Tak děláš problémy i sám sobě." V tu chvíli jsem byl už vykolejený úplně a padl na mě strach. ´Do prdele, co jsem kde udělal??´, ptal jsem se sám sebe.
Vstoupili jsme do kanceláře, Koreň mi nabídnul křeslo a pokynul: "Tak spusť, co mi k tomu řekneš? Proč mi děláš problémy? Teď jsi zavařil akorát sám sobě!"
A najednou mi bylo vše jasné!! Uplynulý víkend jsem byl doma. Ale na černo a někdo to naprášil. Hříbek nás vždycky pouštěl na černo domů, protože major Koreň rozdával opušťáky nerad. To Paryho ublížení na zdraví byl jeden z jeho blbých vtípků, jsem tady kvůli SVOPky. SVévolného Opuštění Posádky. ´A kurva, za to je basa. Do prdele, já půjdu sedět´, honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky. ´To snad ne! Já nechci jít do basy!´ Už jsem se viděl na dřevěné pryčně s krajícem suchého chleba v ruce.
Vtom průběh katastrofického filmu odehrávajícího se v mé hlavě přerušil Koreň: "No, Kaňo, tak co mi k tomu řekneš?" Sklopil jsem zrak, z hluboka se nadechl a chtěl se přiznat, jak to všechno bylo, jak mi Hříbek jen podepsal vycházku do sobotního rána a že se dostanu málo domů a že práce ve skladu je fakt náročná, že tam tvrdneme od rána do večera a že jsem měl problémy s holkou, že jsem prostě domů musel. Než jsem ale vydal první hlásku, Koreň spustil: "Kurva, Kaňo, takový fotbalista a neumí bránit?" a usmál se. Velice mě potěšil jeho vlídnější tón, ale teď jsem nechápal ještě o něco víc!

--------------------------------------------------------------------------------
Major Koreň si mě už v přijímači vybral a chtěl, abych si vyřídil hostování do nějaké vesničky kousek od Mikulova, kde působil jako trenér. Hodně o mě stál, tehdy mi to fakt šlo. Jenže celé hostování padlo na velení v kuchyni, které rozhodlo, že bych na nějaký posraný fotbal neměl čas.
---------------------------------------------------------------------------------

Hledím na Koreně jak Číňan na lžičku a on už se smíchem pokračuje: "Ty vole, cos dělal, žes tomu klukovi zlomil nohu?" Hledím pořád jak tele, ale už trošku s úlevou. "Cože? Jakému klukovi?", ptám se už o něco míň vyplašeně. "Tady si to přečti!", řekl velitel a podal mi nějaký papír. Byl to zápis o úraze a stálo tam něco o tom, že si vojín XY v kasárenské hale při fotbale při střetu se mnou zlomil nohu a aby mohl nárokovat pojistné, musím s tím souhlasit, žádné sankce mi z toho neplynuly.
"Tady mi to podepiš a vypadni", zavelel vysmátý Koreň a bylo na něm vidět, jakou měl radost, že si ze mě s Parym udělali takovou krásnou srandu. Netušil však, že mi spadnul ze srdce takový kámen, že nemusím do basy - to muselo být slyšet až u nás doma.

Komár

13. června 2012 v 10:00 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Ten příběh se stal již dříve, nicméně až dnes jsem se odhodlal tasiti jej ze šuplíku a vložit sem.
Toho dne brzy ráno, když jsem vstanul do práce, měl jsem ještě chvilku, tak jsem se znovu natáhnul do brlůžku, že si ještě chvíli pohovím. Zavřu oči a nechám se ukolébávat odfukováním svého ročního synka. Ještě ani nepřimhouřím oči, mozek na pár okamžiků přepínám do režimu OFF ... ...a... ....komár, syčák jeden!
Přistál na mě naprosto tiše (jak ta stíhačka z Ameriky - taky ho moje radary neodhalily) a chtěl si srknout, parchant. Jenže měl smůlu, zašimralo to. Tak jsem jakože plácnul do místa, kde jsem útočníka tušil a on zmizel. Uteklo sladkých... ...čtyři sekundy a byl zpět. Situace naprosto totožná! Dokonce jsem nabyl podezření, že ten haj*l vědom si toho, že za letu bzučí, tak abych ho neslyšel, lezl za mnou pěšky! Šimrání ho ale znovu prozradilo. Máchnu, a - netrefím. Kašlu na něj, dostal lekci, už musí dát pokoj! Další dvě sekundy a ten šmejd svým bzoukáním dával najevo, že se opět chystá útočit! V momentě byl na mě zas. Plácnu, ale opět ho jen slyším odbzučet kdesi do tmy. To už mu snad ale muselo být snad jasné, že mu jdu po krku! Místo spokojeného podřimování jsem se raději sebral a do práce vyrazil o pět minut dřív.

Celý den jsem nad tím hovadem přemýšlel, ale nepřišel na to, o co mu šlo. Takže mi to teď vysvětlete - jak to má ta malá bestie seřazené v hlavě? Myslím priority. Jde mu o přežití, o tom žádná, jde po potravě. Ale tomu mizerovi musí být přece po třetím plácnutí jasné, že může zemřít. Tak jak to teda je? Snaží se přežít (napít se mé krve), aby u toho chcípnul...?

Mám tři teorie:
1) Buď byl hladový jak prase a pud nasycení žaludku byl silnější než pud sebezáchovy. Tomuto ale moc nevěřím. Vedle spala žena a děti, tak co se naváží do mě, když já se bráním a oni ne...?
2) Byl úplně blbý.
3) Byl to sebevražedný atentátník - normálně infikovaný hajzl, co se paktuje s klíšťatama a chtěl mi předat jejich nový model nákazy, abych bídně skonal. Na druhou stranu ale přece nemůže komár usilovat o život člověka, když je (sice ne jediným) zdrojem jeho potravy.
Tak jak to teda je?