Díl 20. Teraristický oddíl

14. června 2012 v 13:01 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Předem žádám pana Srstku s madam Kubišovou, nechť tuto kapitolu přeskočí. Děkuji.


Podzim už pomalu střídal léto nejen v kalendáři, ale i v přírodě. Vše se halilo do ponurého šeda a odcházející léto v nás probouzelo nostalgické vzpomínky na letní týdenní dovolenku a s ní spojené zážitky. Jednomu by až slza ukápla.
Ve skladu se ovšem vyskytl nečekaný problém, který nám dal rychle zapomenout na koupaliště plné polonahých holek a letní venkovní zábavy plné polonahých dvojic. Nějak se nám totiž ve skladu pečiva a mouky začaly množit myší hovinka. Bylo to opravdu tak, jak píšu, protože po myších nikde ani památka, nikde žádná myší díra, nic. Jen neustále přibývající malé hnědé válečky. Obden jsme s Kocourem sklad o velikosti menšího pokoje vystěhovali, vymetli a naskládali vše zpět, ale pokaždé se objevil nový a nový trus. Tato situace nás docela štvala, protože to byla práce navíc a ne moc příjemná, protože zvířený prach z hladké mouky z nás obden udělal dva bílé mlynáře a my byli celé kuchyňské osádce pro srandu.

Tu jednoho dne Kocůr radostně zvolal! Objevil za krajní kachličkou lemující obvod zdi u podlahy díru. "Ty vole, ty svině si z té kachle udělaly dveře a umí za sebou i zavírat!", valil oči kolega.
Ihned začalo prohledávání skladů s nepoživatelnými zásobami (ešusy, čutory, talířky a příbory), někde přece musely pastičky na myši být! Hledání nám chvíli zabralo, protože celý sklad byl poměrně rozlehlý a místností a místnůstek v něm přehršel, nakonec se ale podařilo. Kocour natáhl pastičky, pro jistotu asi patnáct, nastrkal do nich sýry, kousky salámu, zkusil i banán...

Druhého dne jsme se do kuchyně těšili, Kocour dokonce ani moc nezaspal, jen zuby že si umyje až ve skladu. Uklidili jsme z rampy přepravky s pytlíkovým mlékem do skladu, pekařovi vydali prázdné přepravky od rohlíků a už jsme letěli do skladu pečiva! Nebyl to milý pohled....... .....hovínek všude třikrát tolik, prokousané pytle s moukou, nahlodaná včerejší várka chleba, no malá Apokalypsa. Návnady v pastích na svém místě, včetně Kocůrova banánu, které on tak miloval. "Do prdele, já těm sviním asi udělám tatarák, když jim banánek nevoní!", vztekal se Kocour.
Bylo třeba rychle jednat! Chtělo to nápad, ale jaký...? Jak ty myší potvory dostat z díry ven? Na nápady tu byl Kocůr a ani nentokrát nezklamal. Mezitím, co jsem čučel do prázdné myší díry mířící kdesi hluboko pod podlahu, můj vynalézavý druh zmizel a v momentě byl zpátky s PETflaškou a nožem. Chvíli jsem na něj hleděl, ale to už flašce páral dno a odšroubovával zátku. "Dones kýbl vody!", zavelel. "Radši vem dva, to bude lepší", ještě na mě Čičí zavolal, když jsem pelášil směrem k přípravně masa, kde byly jak kýble, tak voda.

Když jsem přišel zpět, Kocour už měl trychtýř vyrobený z PETky vražený v díře a opět velel: "Lij to tam!" "Ale opatrně!", dodal, když viděl, že tam ten kýbl míním čváchnout s rozběhem. Voda z kýble pomalu mizí, ale nic se neděje. Beru druhý kýbl a s napětím očekáváme, co se stane. Variant bylo mnoho, nejpravděpodobnější dle mého úsudku bylo ovšem to, že se nestane nic. Maximálně třicátým čtvrtým kýblem vylitým do útrob země podmáčíme kuchyňský blok a ten se do druhého dne sesune k zemi.
Co se však stalo v následujících okamžicích, nečekal nikdo! Pomalu vlévám obsah druhého kýble do trychtýře a vtom se v něm objeví myš! Utíkala před vodou a vběhla hrdlem PETky rovnou do ní. Dále se však nedostala, protože Kocour držel trychtýř téměř kolmo k podlaze, takže jí to po bočních stěnách klouzalo. Neměla šanci, mrcha! Jenže než jsme stačili vyvalit oči, už se hrdlem drápala druhá, třetí a čtvrtá. "Ty vole, pátá!", nadšeně povykoval Kocour! Když byla všechna voda v myším domově, Kocůr bleskovým pohybem našrouboval na spodek trychtýře víčko, aby myši neutekly a pak je opatrně vysypal do prázdného plechového kýble. "Dones ještě vodu!", houknul na mě. Další přísun vody už sice úspěšný nebyl, to nám ale náladu nepokazilo, byli jsme rádi, že je máme všechny. Teda snad všechny.
"No ty vole, my už máme svoje vlastní myšáky!", řehnil se na celé kolo Kocour. (na své myšáky - nový nástupní termín - jsme si však museli ještě měsíc počkat). Byli jsme štěstím bez sebe. V tu chvíli jsem ale nevěděl, jestli převládalo štěstí z toho, že jsme přechytračili a zpacifikovali záludného soka, nebo z toho, že už nebudeme muset uklízet nepřátelský trus.

Jenže co s nimi teď? Vypustit je venku za skladem? Blbost, vrátily by se zpátky. Zabít je? Ale jak? "Ty vole, já tomu na hlavu nedupnu, to po mě nechtěj!", odpovídám Kocourovu pohledu, aniž by se stihnul na cokoli zeptat. "Utopíme je", rozhodnul lapač myší Kocour. A tak jsem letěl pro další kbelík vody a milé škůdce zalil. Kýbl se zajatci jsme si vynesli pěkně na rampu za sklad, zapálili si cigáro a sledovali, jak která myš bojuje s živlem. První tři to měly za sebou poměrně rychle. Dvě další ale bojovaly, co to šlo. Cigareta vykouřená, ale ty dvě pořád šlapaly vodu a bojovaly o holý život. "Víš co?", říkám, "necháme si je. Asi si zaslouží žít." A tak se nachystala pětilitrová sklenice od okurek, natrhala se myším tráva, hodil se rohlík a měli jsme nové mazlíčky. A v luxusním terárku!

Ještě tentýž večer jsme se s Kocourem dílem z piety k těm třem zajatcům, dílem z radosti z vítězství pěkně namazali. Vlastně jsme se teda namazali jen tak, jako vždycky. Ostatně zásob měl rtm. Hříbek dost. A my taky. Jenže co čert nechtěl, v povznešené náladě člověk občas dostane nějaký ten nápad, kterému se pak druhý den ráno strašně diví. Toho večera tomu nebylo jinak. Údajně abychom si myšky Jaroslavu a Patrička poznali, natřeli jsme jim štětečkem ocásky. Jaroslava měla modrý, Patriček žlutý.

Druhý den ráno spokojeně naklušem do práce a hned v sedm se Hříbkovi ještě před kanceláří chlubíme svým úlovkem. Asi byl rád, protože nás pochválil: "Vy dva šulini, opovažte se ty myši mít tady ve skladu! Kdyby to viděla hygiena, tak mě asi zabijou!" A vyhodil nás i s "teráriem" na rampu.

A tak milé myšky sledovaly příchod podzimu pěkně v přímém přenosu. Bohužel však jen jediné odpoledne! Nějaký vykuk, nejspíš když šel odpoledne přes rampu, vypustil je ze sklenice na svobodu.


O pár dní později jsme s Kocourem zahlídli pelášit po chodbě myšku se žlutým ocáskem, jak si to pěkně zahnula do skladu pečiva a mouky.
Naší metodou jsme pak chytili ještě několik myší, ale Jaroslavu, ani Patrička se nám ulovit nepodařilo. Asi už věděli, jak na nás.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama