Díl 21. Myši

20. června 2012 v 13:49 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
A byl tu říjen. Pro nás měsíc vytoužený, pro ty, co nastoupili do zbraně, měsíc nočních můr.
Nemohli jsme se dočkat, až konečně nastoupí nováčci - myšáci, myši, mladí, říkávalo se jim (nám také) všelijak. Konečně už nebudeme muset fungovat na 115%, dostaneme na pokoj mladé kuchaře, kteří budou vstávat místo nás v pět hodin (někdy i dříve), budou do večera v kuchyni a my budeme moct konečně pospat alespoň do šesti a občas zajít na pivo i ven z kasáren!
Měsíc přijímače říjňáků se táhl neskutečně dlouho - tak moc jsme se na mladé těšili. Každý z nás si v duchu představoval, kolik nám jich asi přidělí, postelí na pokoji bylo volných dost. Čím víc mladých, tím míň práce pro všechny! Od velitelů družstev, co zůstali na Fekále a byli naším číslem (nástupním termínem), jsme se průběžně dozvídali, kolik že tam je vyučených kuchařů, číšníků a řezníků, který jak je pracovitý, spolehlivý a který naopak vzpurný a že bude potřebovat přistřihnout křídla. Tyto informace naše těšení jen dráždily, protože představy o mladých dostávaly trošku konkrétnější rozměr.

A přišel ten den, který byl dalším milníkem pro naše působení v armádě - přidělili nám mlaďochy! Rtm. Procházka alias Wondr nám přivedl do skladu tři vyplašené kluky. "Kde je zbytek?", ptám se. "Co bys chtěl, Káňo?? To je všechno!", odfrkává podrážděně Wondr, protože on, jako voják z povolání, si velice živě představoval, jak si vojín Káňa představuje, jak šikanuje nováčky. Blbec.
Wondr odkráčel do kanceláře a nás nechal s mladíkama o samotě. Vše nám bylo jasné - mladí ještě nemají zdravotní průkazy, proto budou týden až čtrnáct dní fungovat u nás ve skladu. ´To zas bude!´, myslel jsem si, protože Hříbek bude opět požadovat vyšší výkony.

Mlaďochy jsme vyzpovídali a vyšlo najevo, že jsou všichni ze severu Moravy - naši krajani. Opava, Karviná, Český Těšín. Ten z Opavy, jehož jméno si už nepamatuju, byl poměrně drzý, asi dostal v přijímači málo zabrat. S Kocůrem jsme se shodli, že mu trošku srazíme sebevědomí, aby získal respekt k těm, co už mají půlku vojny za sebou.
Ten Karviňák byl takový klidný kluk, poměrně vysoký, vysportované postavy. Byl velice hodný, poslušný až moc. Jmenoval se Tonda a byl to boxer s ligovými zkušenostmi, jenže mu ve Vítkovicích zvrtali smlouvu, tak se naštval a nechal se odvést na vojnu. Byl to opravdu kluk přátelské povahy a později se ukázalo, že taky neskutečný šprýmař - to byla naše krevní skupina, náš kůň, jak se tady říkávalo. Poslední z mladých byl takový mouchy snězte si mě. Moc nemluvil a když už, nikdo mu moc nerozuměl, protože mísil Češtinu s Polštinou a taky používal specifické nářečí - "Ponašemu", což byla směsice několika jazyků, v níž byla některá slova typická právě jen pro to nářečí. Podle příjmení dostal přezdívku Cihy, byl to vyučený kuchař a před vojnou údajně vařil v nějaké lepší restauraci.

Hned od začátku, co jsme měli mladé ve skladu, dělal Opavák jen problémy - ke všemu měl připomínky, neustále remcal, nikdy nesplnil nic z toho, co mu bylo uloženo, snad obden chodil na OŠku (ošetřovnu), zkarátka ojebával úplně vše. Tím ale jen upadl v naši nemilost a vše dostával do sytosti spravedlivě vyžrat.
Toník, to byl pravý opak, vše dělal strašně poctivě, velice rychle se učil a bylo vidět, že práce ve skladu by se mu líbila. Nikdy nic neošidil, byl pečlivý a zodpovědný a vždy s dobrou náladou. Toho jsme si vybrali jako našeho nástupce ve skladu a Hříbek nám ho schválil.

Cihy, to byla kapitola sama pro sebe. Jednou zase přijelo APG (tentokrát už bez Farkaše) a šťouralové ze štábu opět chodili a šťourali, kontrolovali a obtěžovali život všem v kasárnách. Měli chronickou tendenci nabourávat zaběhlé řády a vše fungující převracet naruby a přetvářet k obrazu svému.
Proto bylo nutné mlaďochy ve skladu zaměstnat tak, aby je bylo co nejméně vidět, ale aby za nimi byly v případě potřeby patrné výsledky. To vše z důvodu, že by se zase nějaký štábní aktivista rozhodl si opět posvítit i na kuchyň.
Opavák jako vždy utekl na OŠku škemrat o modrou knížku. Ten den nám to vlastně vyhovovalo, nebylo třeba pro něj vymýšlet práci a ještě ho u ní hlídat jak mukla. Toník už byl schopen normálně fungovat ve skladu, uměl přebírat zboží, třídit ho a zařazovat a Cihyho, aby ho nebylo moc vidět, jsme zavřeli do strojovny.
Strojovna byla místnost asi tři na pět metrů, v ní na podlaze dvě řady po čtyřech elektromotorech, které poháněly ledničky a mrazáky, dvě okna a pak už nic. Ve strojovně byl od motorů poměrně velký hluk, teplo, ale taky spousta prachu kam oko dohlédlo. Cihy dostal za úkol umýt okna, zamést a utřít prach všude, kde se to jen dalo. V očích jednoho perfektní zašívárna, protože do strojovny nikdy nikdo nechodil, a když už se cizinec snažil, nedostal se do ní, protože šly velmi těžce otevřít dveře. Ovšem v očích Cihyho neřešitelný problém a pro jeho hlemýždí tempo v jakékoli činnosti to byla práce alespoň na tři dny!

Ve skladu vše fungovalo, kontrola prozatím nikde žádná, tak jdu mrknout, jak se Cihymu daří. Mrknu přes klíčovou dírku a vidím, jak Cihy čučí z okna směrem na prázdný buzerák. Asi odpočívá, říkám si a nechám to být. Ovšem po hodině jdu opět kolem, mrknu do dírky a Cihy v podobné poloze a nedělá opět nic. Vletím dovnitř, což v tom hluku Cihy nepostřehl a už to lítá: "ty vole, Cihy, děláš si kozy?? Co kdyby tu přišla kontrola a viděla, že tady děláš hovno? Kdo myslíš, že by to schytal? Tak funguj, kurva!" Při odchodu jsem se ještě ohlídnul a viděl, jak Cihy bere do rukou smeták. ´No konečně´, říkám si v duchu.
Vše, co jsem viděl, jsem popsal Kocůrovi, ten jen nevěřícně kroutil hlavou a navrhnul, že ho po dvaceti minutách zkontrolujeme znovu. Tentokrát šel na obhlídku Kocůr. V momentě byl zpět vysmátý jak měsíček: "Tomu nebudeš věřit!", hlásí ještě rozesmátý. "Nejdřív mrknu přes klíčovou dírku, Cihy čumí ven. Potichu vejdu dovnitř, přijdu až k němu a ten blbec si na parapetu u okna o sebe cvrnká zdechlé mouchy a je spokojený jak malé děcko!" "To snad není pravda!", kroutím hlavou a nevím, jestli se smát nebo vztekat. To už ale stojím ve strojovně, klepu Cihymu na rameno a ptám se, jestli mu tak trochu nejebe...

Příchod mladých naše očekávání tedy poněkud zchladil. Jeden drzý simulant, co usiloval o modrou tak vehementně, až se mu to nakonec na bůhvíco podařilo uhrát, druhý zabržděný blb, co tvrdil, že vařil v lepší restauraci, ale jak se nakonec ukázalo, ohříval jen hamburgery ve stánku na náměstí a třetí ligový boxer, tak si vyberte....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama