Červenec 2012

Díl 27. Vyvedení, část 3.

19. července 2012 v 15:26 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Další probuzení na Libavé už bylo příjemnější, nemuselo se do Přáslavic pro proviant, takže žádné eventuelní mrznutí na korbě kostitřasu nehrozilo, důležitější ale bylo, že zítra se jede domů! Tedy ne domů, ale do Mikulova, jenže ten pocit byl v tu chvíli stejně slastný. Navíc Hříbek slíbil všem kuchařům, kteří byli na vyvedení, že dostanou KVOP - krádkodobé volno k opuštění posádky - opušťák.

Při přípravě oběda najednou na varnu vstoupili dva příslušníci VP - vojenské policie a hledali Škamryho na doplnění podání vysvětlení. Nejdřív jsme nevěděli, "vo co gou", jak se tady pravívalo, byli jsme takzvaně Mimoni. Být Mimoň znamenalo být nezasvěceným, netušit, co se děje. Byli jsme vlastně pořád všichni Mimoni a taky Bohumilci.
Až Hříbek mi pak prozradil, že VéPéčka přišly za Škamrym, protože to zvíře, když se jelo na Libavou, dělalo velitele vozu, řidiče vétřiesky dělal Blažena, kluk od nás z eRZety, správný borec a naprostý flegmatik a po cestě se jim stala taková drobná nepříjemnost. Škamry si údajně do ventry vzal dvě PETflašky vína, aby cesta lépe utíkala a Blažena, když už se blížili vojenskému prostoru, začal po Škamrym loudit taky nějakou tu kapku lahodného moku, aby se mu lépe řídilo. Kapka sem, kapka tam, po chvíli už si Blažena svítil na cestu i očima a jak se mu to kočírování začínalo pozvolna vymykat, najednou smyk, sráz a na konci srázu potok a v něm leží ventra na boku a Blažena ani nevěděl, jak se tam dostali, protože ve chvíli, kdy měl srovnávat smyk na namrzlé cestě měl zrovna plné ruce práce s lahví vína.
Na vytažení ventry museli povolat vyprošťovací tank, VP se vše okamžitě za tepla dozvěděla, naše velení se ale snažilo vše ututlat. Což se jim nakonec opravdu povedlo, protože se to mezi záklaďáky provalilo až poslední den vyvedení.
A protože se incident stal už na území vojenského prostoru, dostali Blažena se Škamrym jen tytyty. V oficiálním protokolu pro vojenskou policii figurovali pouze jako svědci. Než k nehodě totiž přijely VéPéčka, stihli na jejich místa dosadit střízlivého velitele i řidiče a nehoda se svedla na nesjízdnou vozovku a lehké auto. Škamry s Blaženou museli na VP pouze vysvětlit, jak se mohli po cestě tak ožrat (VP byla informována, že jeli ve ventře před tou jejich a celou nehodu viděli z korby). Mezi proviantem převrženým v potoce bylo mimo jiné i mražené rybí filé a ovíněný Blažena ještě na místě provedl odbornou expertizu, podle níž bylo evidentní, že se jen ryby chtěly vrátit do svého přirozeného prostředí, tak zabraly a převrátily ventru do potoka. Měli kliku, kluci.

"Bohuuuušuuu", huláká na mě z kamrlíku už konečně střízlivý Hříbek, "dej tady klukům nějaké Mileny, Delisy a Tatranky, v Armě jim došly cukrovinky, tak ať mají co prodávat!" Jdu do skladu, nabírám potřebné množství laskomin a dávám prodavačovi podepsat papíry. Když jsem nad tím trošku zapřemýšlel, zalíbilo se mi toto podnikavé armádní "Know how" - za cukrovinky přece vojsko zaplatilo velkoskladu potravin, a pak je opět svým vojákům prodalo dál s nějakým ziskem. Líbila se mi myšlenka něco si koupit, pak to prodat sám sobě a ještě na tom vydělat.....

Poslední večeře vydány a na slabém plameni už jen udržuju gulášovku, aby měli kluci po nočních střelbách něco teplého do žaludku. "Aby vojákům dobre bolo na šulinka", jak říkával Hříbek. Vtom se ale rozletí zadní dveře od kuchyně a v nich kluk, ledňák, co měl držet uzavírací stráž na střelbách, promočené maskáče po pás, v rukách kapra a jestli bychom mu ho neudělali! Ten kluk byl takový mouchy snězte si mě, měl to do civilu za nějakých patnáct, ale pořád se choval jako největší bažant, byl takový pomalejší. Čumíme na něj jak na vola, venku -15, on durch mokrý, navíc s kaprem pod paždí! Prý tam někde byla nějaká tůňka a v ní ten kapr. Tak že ho chvíli pozoroval a pak si pro něj vlezl. Vůbec ho netankovalo, že má hlídat na cestě, aby se nikdo omylem nedostal do prostoru, kde se střílí ostrýma a ani nepřemýšlel nad tím, že se mokrý bude muset vrátit na stráž.... Nicméně kluci kapříka připravili, polovinu jsme zdanili a druhou měl ten klučina nachystanou jako noční večeři. Nikdo z nás ale nepřišel na to, kde se ve vojenském prostoru v nezamrzlé tůni vzal kapr!


Odjezd. Konečně! Vše je sbaleno, naloženo na autech, sruby vyklizeny a může se jet! Jak já jsem se těšil do kasáren! Poměrně nelogické, že ano? Cesta domů byla ale jiná, než ta na vyvedení. Už se nejelo v koloně, protože Hříbek se vymluvil, že se na srubáku ještě zdržíme, tak se na nás nečekalo. Rychle jsem se dozvěděl proč! Z toho obrovského kvanta vína, které Hříbek první večer rozlil do hrnců, zbylo ještě dostatečné množství na otravu alkoholem pro jedno družstvo. "Pij, Bohumile, musíme to oslavit!" a cpe mi hrdlo lahve až do krku. "A co, náčelníku?", kloktám. "No že jsme to tu přežili, Bohušku!" A tak se jelo a pilo a pilo a semtam i jelo a cesta pěkně utíkala. Řidič, protože měl domov při cestě, uprosil Hříbka, aby se mohl stavit domů a pozdravit rodiče.
Bylo už asi osm večer, takže maminka s tatínkem měli hroznou radost, když jim na dveře od baráku mlátil Hříbek podpíraný svým věrným Bohumilem v povznešené náladě a hulákal, že jim veze syna z války. Nakonec nám ale i nalili.


V noci po příjezdu do kasárenského autoparku Hříbek už celkem namol zavelel: "Bohušu, zajdi na rotu, přiveď všechny kuchaře co byli s náma, jdeme do skladu slavit, bude šou! Bude disko, Bohumilku!" Než se stihnul Hříbek z parku dopotácet ke kuchyni, byl už jsem na rampě za skladem nastoupený i s kuchařema, kteří byli kupodivu v naprosto stejném rozpoložení jako já s náčelníkem! Nejspíš se nepilo jen v kabině, ale i na korbě...
Hříbkovy klíče zašramotily v zámku, otevřu vrata a rozsvěcuju v manipulačce. Na zemi nosítka z ošetřovny, na nich hromada nějakých hader a pod nimi Kocour! "Do piče, co tady děláš, Čičí!?", v úleku křikne rozjásaný Hříbek. Kocour jen pokrčil rameny, že asi usnul. Muselo to být pro něj velké překvapení, když mu do ložnice napochoduje tlupa ožralých smradlavých a umouněných kuchařů a že bude disko, jak Hříbek sliboval!

Než si stihnul Kocůr protřít oči a zjistit, kde to vlastně je, už na něho volal Hříbek od kanceláře, kde byl pro další kanystr vína: "Bohušku, pusť tam tu moji, víš kterou!" Kocour tedy zapnul kazeťák, který nám zpříjemňoval chvíle ve skladu, pustil libovolnou písničku a už to jelo! Hříbek tančil, všude se kouřilo, pilo, hulákalo, prostě jízda se vším všudy i Kocour nás dohnal a řádil s náma. Po chvíli skotačení na "place" už notně ovíněný Hříbek máchá pravicí na znamení, že mu máme na tanečním parketu udělat místo: "Bohumilci, ....škyt... uhněte, já vám ukážu!..škyt.." Tedy místo slova "Bohumilci" mu vlastně z úst vyletěly tři středně veliké sliny, ale všichni jsme byli přesvědčeni, že "Bohumilci" chtěl opravdu říct. Poodstoupili jsme stranou, Hříbek ulehnul na dlážděnou podlahu na záda, zvednul paže i nohy ke stropu a že ho máme roztočit, že nám ukáže ten brejk. Proto, že byl Hříbek těžký i střízlivý a teď byl navíc ještě vláčný, musel se ještě odstrkovat jednou nohou, ale nakonec jsme si s ním pěkně pobrejkovali všichni!

V té době vévodila hitparádám píseň ´An angel´ od irského rodinného klanu ´Kelly Family´ a tu náčelník miloval. Kocour si toho byl dobře vědom, chtěl Hříbkovi udělat radost, tak ji na kazetě někde vyštrachal a pustil. Hříbek, když zaslechnul první tóny své oblíbené, zasednul ke stolu, položil si hlavu přímo k chrčícímu repráku a nechal se unášet. Když Angelo odvýskal svůj part, spustil náčelník zasněně: "Bohumilci, to musí být krásná baba, co tak krásně umí zpívat! Já bych ju chtěl vidět! Já jsem asi zamilovaný!" a láskyplně mrkal těma svýma prasečíma očíčkama. Ikdyž ožralí, byli jsme si jisti, že mu rozumíme dobře, proto jsme trošku utichli a nechápavě na sebe hleděli. "Ale náčelníku, to je chlap", osmělil se po chvilce Škamry. "Jak chlap, pičo? Já ti dám chlap! Tak může zpívat jenom krásná baba!", vzteknul se okamžitě Hříbek. "Fakt, náčelníku", přikyvuju a vytahuju ze stolu aktuální Bravo a listuju na prostřední dvoustranu, kde se na plakátu skvěl Angelo s celou svojí famílií. Hříbek chvíli mžourá, zaostřuje a pak se zhrozí: "Ty pičo, fakt!" Znovu něvěřícně hledí do časopisu, na nás, znovu do časopisu. "Kurva, tak já jsem nakonec ještě buzerant!", hlesne nešťastný Hříbek a po jeho opilé tváři stékají slzy jak hrachy. "Vypněte to!!"

Díl 26. Vyvedení, část 2.

17. července 2012 v 15:36 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Řízky se dosmažily, dovydávaly a já se konečně mohl začít pídit po nějakém tom ubytování. Velitel roty major Koreň mě poslal do srubu, kde byli všichni z naší roty. Srub byl asi pro třicet lidí, na každé straně poschoďové postele a mezi nimi plechové skříňky. Kdesi u vchodu se skromně choulila kamna, která už na první pohled nemohla ve vyhřívání ani v nejmenším konkurovat nočnímu prdění utahaných vojáků.

Vybalím si svoje věci, nahážu do volné skříňky, lehám na horní bidlo a zapaluju cigaretu. V hlavě se mi honí ledasco, nejvíc ale myšlenky na pohodlí kasáren..... "Bohušuuuuuuuuuuuuuuuu! Booohuuušuuuuuuuuu....", z melancholie mě vyruší Hříbkův řev. "Tady, náčelníku, tady jsem", ozývám se Hříbkovi z šera srubu. "Kurva, Bohušu, kde jsi? Co tady, kurva, děláš?? Ty máš být v kuchyni a ne tady, vole!" peskuje mě Hříbek. "Už idu!!", hlásím jak opravdový Bohuš, skáču z bidla a snažím se svého náčelníka následovat. "Do piče a věci máš kde?", opět mě prcá hříbek. Ukazuju na skříňku a už zas ječí: "Tak si je vem, budeš bydlet v kuchyni!"

Jak už jsem psal, kuchyně byla stará dřevěná podezděná bouda. Vstup zvenku byl přímo na varnu, kterou protínala strouha v betonové podlaze na odtok vody. Na varně bylo 6 kotlů, tři okna - částečně vybitá a tři schůdky ke dveřím, za kterými byl sklad, "kancelář" vedení kuchyně, což byla zároveň moje noclehárna.
"No ty vole", bylo první, co ze mě vypadlo, když jsem viděl sklad. Bez oken, přítmí, omlácené zdi, betonová podlaha jak v bunkru a pár regálů na proviant. "Co tady budu dělat, náčelníku? Mě tady není vůbec třeba, já bych jel klidně vlakem do Mikulova", napůl žertem a napůl vážně žadoním. "Takový malinký sklad, to se kuchaři obslouží sami, ne?", pokračuju v mudrování. "Já ti dám, že nebudeš mít co dělat!", směje se Hříbek. "Víš, kolik je tady kuchařů, ne? I s tebou osm. Tak už víš, co tady budeš dělat?" "A kurva", špitnu a pídím se po lůžku, na kterém bych složil své jízdou znavené údíky, přičemž mě Hříbek vede do "kanceláře" a velitelství kuchyně v jednom. Místnůstka jak malovaná, jedno okýnko zvenčí obité deskama, aby přes chybějící skleněnou výplň dovnitř netáhlo, jedny kamínka, pro tu místnůstku dostačující a stůl s šesti židlema. "Tady budeš spinkat, Buhumile. A s tebou i Bohumil Tonda, aby ti tu nebylo smutno", uvádí mě Hříbek jízlivě sarkasticko škodolibým na facku zralým tónem do mého království. To jo, provokovat, to on uměl... "Náčelníku, ale na čem budeme spát?", ptám se nesměle. "Kde chceš, Bohumilku, na čem chceš", zachechtal se Hříbek. "Jo a Bohušku, kuchyň nejde zamknout, tak musíš přes noc i trošku hlídat sklad, aby nám to tu nějaký náměsíčný bigoš náhodou nevyčóroval!" a řehtajíc se zmizel do kuchyně dřív, než ho stihnul můj pohled rozetnout vejpůl.

První večer byla porada kuchařů, kde se ujasnil jídelníček na druhý den a rozpis služeb. Nafasoval jsem výdej snídaně, pak odjezd do přáslavických kasáren pro čerstvé maso a pečivo, po návratu výdej oběda, potom pomoc s přípravou večeře a vydávání druhé večeře. "Druhá večeře?? Co to je, náčelníku?", ptám se neznale. "Ale Bohušku, ty nevíš, co je druhá večeře? To si tak v osm večer odejdou bigoši do lesa na procházku, chvíli tam po sobě střílejí slepýma, no a pak se vrátí do tábora a mají hlad, no. Někdy příjdou už v deset, někdy o půlnoci, tak je třeba na ně počkat a přihřívat jim polívku, aby dobre bolo vojákům na šulinka", culí se Hříbek. O.K., takže zítra vstávám před šestou a dřív jak o půlnoci se do brlohu asi nedostanu.
Hned po poradě se nám ale nálada zlepšila. Hříbek odněkud vytáhnul asi tisíc litrů vína a šibalsky na nás zamrkal. Víno se roztřídilo na bílé a červené, naštěstí nikdo z nás nebyl vyučen sommeliérem, a tak se všechny možné druhy a odrůdy červené slily do jednoho padesátilitrového hrnce a bílé do druhého a mejdan mohl začít. Seděli jsme v kruhu na židlích kolem hrnce s červeným vínem: Hříbek, Fany, Lošmen, Škamry, Svóza, Olšis, Šnicl, Toník a já, vykládalo se a mezi námi kolovala půllitrová naběračka - každému podle chuti a vlastních možností. Od vymlácených a deskama vyspravených oken na nás z venku mrazivě táhlo, z opačné strany od kotle plného čaje uvařeného k zítřejší snídani šlo příjemné teploučko. Tou dobou mohlo být venku tak -20 na varně kolem nuly. Venku byla tma, ticho, celé srubové město už mělo po večerce a my jen při svitu malinké žárovky seděli a pili a pili a pili.

Druhý den ráno jsem klukům pomohl vydat snídaně a pak už na mě čekala Vétřieska a fičelo se směr Přáslavice "na nákup". ´Aspoň v tom mrazu trošku vystřízlivím´, říkám si a těším se, až uvidím, jak funguje i jiný armádní sklad proviantu, než je ten náš mikulovský.
Kolem desáté jsme zpět a já se ochotně zapojuju do přípravy oběda, na varně je přecejen tepleji, než ve Ventře, která v tom mrazu nijak extra netopila.
Odpoledne ale přišla rána! Hříbek se dozvěděl, že jeho matku odvezli do nemocnice a tak začal pít na žal. A pil tak, že mu nejdříve nebylo rozumět, pak nemohl chodit a pak byl i nezvěstný. Večer, když měla začít porada, objevil se ve dveřích kanclu a mé ložnice v jednom Hříbek, skočil mi kolem krku a: "Kurva, ..vzlyk... Bohušu, kurva ... vzlyk.. , je to v piči, ...vzlyk... kurva, já nevím, co mám dělat, ...vzlyk... To je v piči ..vzlyk... , mám maminku ve špitále, Bohumilku. Já už nemůžu ..vzlyk..!", sesypal se na matrace, které mi sloužily jako postel a usnul jak špalek. Myslím, že tehdy to s Hříbkovou matkou nebylo až tak zlé, jenže mysl alkoholikova vytvořila ten nejkatastrofičtější scénář a ze zánětu žlučníku udělala málem bezodkladný exitus.
Od té doby až do konce vyvedení byl však Hříbek naprosto nepoužitelný, protože žal zapíjel tak, že si z těch jedenácti dní mohl pamatovat možná tak příjezd. A tak jsem byl velitelem roty jmenován prozatimním proviantním náčelníkem na dobu neurčitou, každý večer jsem vedl porady, sestavoval jídelníčky a se starším kuchařem dle norem určoval, kolik a jekého proviantu se na následující den vydá. Do toho jsem vařil, jezdil pro proviant do Přáslavic a vydával stravu.
Ten den mě ještě čekal výdej druhých večeří, takže toho spánku moc nebude. Toník byl na tom ale hůř. Na rozkaz velitele roty mi, jakožto nejvyššímu kuchyňskému náčelníkovi, musel přes noc v kamrlíku topit, abych nezmrznul a vojáci následně nezemřeli hlady. Přes noc tedy Tonda topil a přes den vařil. Ten robot to tak vydržel celé tři dny, než usnul během vydávání oběda.

Následující den jsem opět brzy ráno vyrazil s řidičem ve vétřiesce do Přáslavic pro čerstvé zboží. "Zpátky povezeme nějakou gumu, budeš muset na korbu.", oznamuje mi hned na startu řidič. "V pohodě", mrknu na něj, ale to ještě nevím, co mě čeká..
V Přaskách nabereme proviant, maso, pečivo a dvě bedny banánů a nějaký podporučík se k nám hlásí, že nahoru (do srubového tábora ve vojenském prostoru) jede s náma a že přebírá velení nad vozem. A tak jsem putoval na korbu. Jízdu na korbě jsem měl již nacvičenou, když jsme vezli brambory ze Žďáru, takže žádný problém.
Jak se tak blížíme k táboru, staví nás hlídka: "Tady nemůžete, na Velké Střelné mají hadice (hanlivý výraz pro tankisty) střelby! Musíte to objet!" a ukazuje nám cestu, kudy se dostaneme na srubák oklikou. Jedeme, jedeme, ale i na korbě bylo dle nejsitého stylu jízdy řidiče znát, že nejedeme až tak úplně správně. Blížíme se k horizontu a najednou "Báááááááááááááááááááááááááááááác!" A znova "Báááááááác, báááááááááááááác!" Hned za vrškem byla tanková střelnice a střelby v plném proudu! Ty tlakové vlny, co dělaly pod poodhrnutou plachtou Ventry, no to byla síla! Myslel jsem, že budu nekontrolovaně konat potřebu. Hned nás staví další hlídka a snaží se přeřvat ryčení motorů tanků a dunění detonací z kanónů: "Kurva, co tady děláte?? Jeďte pryč, než vás někdo sestřelí!!"
A tak milý řidič zařadil zpátečku, na nejbližším místě se otočil a hledal cestu směr srubový tábor. Jak tak ale hleděl do mapy a radil se s podporučíkem, zjistili, že nejjednodušší bylo vrátit se zpět do Přáslavic a přes Olomouc přijet z opačné strany. Venku -20 a na korbě náhradní proviantní náčelník zmrzlý jak hovno!
Asi po dvou hodinách kodrcání střídaného trmácením jsme se dostali konečně na srubák. Myslel jsem, že je to můj konec. Nevěděl jsem, že v takovém mrazu se svezu celkem 60 kilometrů na korbě svěžestí zářící Ventry! Spadnul jsem z ní promrzlý na kost a hnal se ke kabině podporučík nepodporučík: "Vy hovada, kudma jste mě to vezli?? Vždyť jsem tu málem chcípnul!" řvu a pan podporučík zadním vchodem rychle mizí v útrobách kuchyně, probíhá varnou a ztrácí se mezi obytnými sruby, aniž by si vyslechnul můj názor.

-----------------------------------------
Nejen hercům, herečkám, modelkám a hlavám států, ale i obyčejným vojákům se občas zachce vykonat velkou potřebu. S malou nebyl problém, smrčků bylo všude dost, ale záchůdek jsem zde zatím nespatřil žádný.
"Kde se tu sere?", houknu během příprav bramborové kaše na Škamryho. "Musíš na autobus", odpoví, aniž by zvednul zrak od vykosťování plecka. "Cože?", ptám se a hlavou mi proletí myšlenka, jestli se náhodou nejezdí linkovým autobusem dolů do přáslavickcýh kasáren (mimochodem vzdálených asi 10 km lesem - samo, že žádný linkáč tudy nejezdil). Škamry mě uchopil za loket, vyvedl z varny ven dveřmi, kudy se k lesu sypou zbytky z kuchyně divokým prasatům a nožem v ruce mi ukazuje kamsi v dáli na nízkou podlouhlou budouvu. "Autobus?", ptám se znovu nechápavě. "Pochopíš", usmívá se zkušenější kolega.
A tak jsem šel "na autobus". Po vstupu do budovy je mi vše jasné - autobus - jinak se to ani jmenovat nemohlo! Ve dvou řadách, zády k sobě, latrína na latríně (suché záchody), bez jakýchkoliv přepážek, takže potřebu vyknávající vojáci tam opravdu seděli jako v autobuse, jen bokem k sobě a druhá protější řada zády k nim. Když jsem přišel, autobusem "jelo" asi pět kluků, seděli, pokuřovali a povídali si. Já mám radši klid, proto postupuji dále do vozu, kde konečně nacházím jednu latrínu obitou deskama se záclonou zepředu pro aspoň trošičku soukromí. ´Zřejmě lampasácký model´, myslím si.

-------------------------------------------------------
Jak si tak těsně před večerkou bloumám po kuchyni a vykuřuju, Toník už spal a noční střelby nebyly na pořadu dne, takže kuchyň byla úplně prázdá, uvědomuju si, že jsem se celých pět dnů nesprchoval! Co víc, v tom všem zmatku a spěchu jsem si pět dní nezul kanady!! Když byla na umývárně teplá voda - tuším od pěti do šesti odpoledne - připravoval jsem večeře, do studené se v tom mrazu v žádném případě nedalo a každou noc byla v kamrlíku taková zima, že jsme s Tondou lezli do spacáků i v kanadách! Vykuřuju, přemýšlím a vtom vidím, jak se z jednoho kotle lehce kouří. ´Čaj!´, bleskne mi hlavou! A už k výpustnému ventilu kotle táhnu hliníkovou lodnu na maso a vypouštím horký čaj, ve kterém se konečně umyju! Věděl jsem, že čaj se sladí až ráno, tak jsem se svléknul a v čaji celý umyl. To byla slast! Pak jsem se znovu oblékl, přinesl židli z "kanclu", ponořil nohy do teplého čaje a kouřil a těšil se do Mikulova!

Díl 25. Vyvedení, část 1.

17. července 2012 v 12:10 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Podzim pomalu předal ředitelování zimě a celá mikulovská kasárna se zahalila do zimních doplňků. Na veškeré technice byly provedeny přechody - řidiči nalili nemrzku do ostřikovačů a natankovali zimní naftu (a pak už se jen flákali jako vždy). Dokonce i samotný pan Kocour uznal, že by na své tlapky zasloužil něco teplješího než polobotky. Možná ho pak ale trošku mrzelo, že kanadám nešly sešlápnout paty, aby je mohl používat jako papuče.

Všechno se pomalu připravovalo na Vánoce a kuchaři se mezi sebou dohadovali, kdo pojede domů na Štedrý den a kdo na Silvestra. Většinou to bylo tak, že na Vánoce jezdili domů mladí (Vánoce jsou pro děcka) a staří se jezdili ožrat až na Silvestra. My s Kocourem jsme měli jasno. Hříbek nás nechtěl pustit na Silvestra oba, aby Toník nebyl ve skladu sám, tak jsme se rozhodli, že celé svátky strávíme v kasárnách. Byli jsme výborní kamarádi a chtěli být spolu.

Jenže naše těšení na odlehčenou atmosféru svátků klidu a složených zbraní rozčeřil Hříbek zprávou bojovou: "Bohušci, ještě před Vánocema se jede na vyvedení na Libavou, kdo chce jet se mnou?", ptal se škodolibě a než jsme se stihli rozutéct každý do jiného kouta, ukázal na mě a na Tondu. "Kocoure, ty tady budeš šéfovat a já tady s Bohumilkama dobromilkama odjedu cvičit válečné kreace na Sibiř!", ušklíbnul se. ´A kuuuuuuurva´, problesklo mi hlavou. O cvičení ve vojenském prostoru Libavá jsem slyšel jen to nejhorší a nedokázal si přesně představit, co mě tam čeká. A ani jsem si to představovat nechtěl.

Takže místo těšení se na Ježíška a lepení papírových řetězů jsem se děsil dne odjezdu na cvičení kamsi na konec světa.
A začal šrumec! Z kanceláře proviantního náčelníka přišel rozpis všeho, co bylo třeba na vyvedení nachystat a zrovna málo toho nebylo. Od koření, přes steril, cukrovinky, čaje, bujóny, paštiky... ..no bylo toho asi tak půl skladu, takže od každé inventární položky něco. A k tomu ešusy, příbory, čutory, vybavení polních kuchyní, vybavení kamenné kuchyně a tak dále.
Vše se chystalo do plechových beden o půdorysu klasické dřevěné palety a každá z nich měla víko na uzavření shora. Za pár dní vychystávání se už ve skladu nebylo málem kam hnout, jak všechen ten sortiment narůstal na objemu. Nebylo to však jen o chystání fyzickém, vše se muselo zaevidovat i papírově. K tomu se normálně přebíralo zboží, chystal proviant na další den a pomáhalo se v kuchyni, takže práce před každým vyvedením jsme měli až až. Kolikrát bylo opravdu třeba dělat až do půlnoci.
Nikdo z chemiků (tak se kuchařům hanlivě přezdívalo) neměl radost. Jediný, kdo se tam těšil, byl Hříbek. Ti, co s ním ještě vyvedení nezažili, nechápali, a ti, kteří ano, se k tomu moc nevyjadřovali. Cítil jsem v tom nějakou čertovinu.

A tak dny ubíhaly, já s Toníkem jsme se děsili a Kocour se těšil, jak bude mít od nás ve skladu klid. Hlevně teda od Hříbka. Už se viděl, jak těch krásných jedenáct dní prospí.
Přišel den odjezdu, vše se naložilo na Tatry a "Vétřiesky", naložili se i vojáci a jelo se. Bylo mi hodně líto ledňáků, protože těm končila vojna ještě před Vánoci, takže vlastně několik málo dní po návratu z vyvedení by měli odejít do civilu. Místo toho, aby si užívali sladkého nicnedělání v kasárnách, odpočítávání dní do civilu a pokřikování "za nejmíň", museli naplno makat někde v lesích zavaleni sněhem.

Měl jsem poměrně štěstí, že jsem dostal místenku do VIP kupé - nemusel jsem sedět na korbě s ostantíma vojákama, vezl jsem se pěkně v teplé kabině Tatry 148 i s Hříbkem. Z počátku jsem očekával podobnou taškařici, jako když se jelo pro brambory, ale první pumpa nic, motorest nic, další pumpa nic, pořád jsme jeli v koloně jak karavana velbloudů. Dokonce ani žádná flaška rumu se nekonala. To vše mi jen dokazovalo, že situace je vážná a vyvedení nejspíš žádná sranda nebude.

Už si nepamatuju, jak dlouho se jelo, ale cesta byla poměrně únavná i v kabině, takže si neumím představit, jak museli být dolámaní kluci na korbě! Dorazili jsme do srubového tábora kdesi uprostřed vojenského prostoru Libavá. Přivítalo nás krásné slunečné počasí, to vypadalo optimisticky! Ale jen do doby, než jsme vylezli z vyhřáté kabiny. Teploměr přibitý na stěně staré dřevěné stodoly, což měla být kuchyně, ukazoval potivých -18 stupňů! Byl sice ve stínu, na sluníčku bylo líp, ale ne o moc.
Po vystoupení z Tatry se mi naplno zjitřily pocity z přijímače. Úplně jiný svět! Stará budouva kuchyně vypadala, že spadne ještě než se do ní stihneme nakvartýrovat, sněhu asi půl metru a to vše ještě dokreslovala ta strašná kosa. Všechno mě zaskočilo dokonale nepřipraveného, takže jsem si opět připadal jako bažant, myšák, mladý, zkrátka jak chcete. Nic z toho, co mi kluci vyprávěli z předešlých vyvedení, se ani trošku nepřibližovalo tomu, co jsem viděl a pociťoval!

"Bohušuuuuu, pojď chystat s klukama PoKu (polní kuchyni - jednonápravový vlek s třemi kotli pro vaření v polních podmínkách zapřahovaný za vojenské náklaďáky)", vytrhnul mě z nekončícího údivu Hříbkův hlas. "To se ani neubytujem, náčelníku?", vyzvídám s vyhlídkou alespoň malého kousku tepla a pohodlí. "Až pak, Bohušu. Teď se musí bigoši nažrat, mají hlad. Jsi holt kuchař, musíš dělat tak, aby vojákům na šulinka dobre bolo", slyšel jsem Hříbkovu oblíbenou frázi a už jsem se brodil sněhem za klukama k Poce, že jim nějak pomůžu.

Ve vodě rozehřáté v jednom z kotlů na přívěsné polní kuchyni se rozmrazilo maso a na vedlejší plotýnce, či jak to nazvat, se už nahřívala pánev na smažení řízků. Nikdy bych nečekal, jak rychle jde vše nachystat venku v mrazu - naprocovat maso, obalit, smažit, vydávat přímo od Poky. Řízky se připravovaly průběžně, já dostal na starost je smažit a vydávat. Sám jsem se také pověřil ochutnáváním. Tedy konzumací. Byl jsem šťastný za každý kousek tepla a horký řízek užívaný vnitřně, byl pro zahřátí zmrzlého Bohuška řešením ideálním.
Fronta kluků na řízek s chlebem zmizela a já zůstal u Poky sám se svými rozporuplnými pocity z prostředí, ve kterém jsem se ocitnul a tak jako v přijímači, jsem vše nejdříve považoval za něčí krutý žert. To jsem ale ještě neviděl vše, třeba "autobus".....

Díl 24. Až se ucho utrhne

13. července 2012 v 11:59 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Už v přijímači jsem měl výborného kamaráda Marťu. Pocházel z Luhačovic, vypadal jak frajer z ochranky nějakého státníka, byl výborný fotbalista a hlavně s ním byla pořád sranda. Byli jsme v kontaktu i po přijímači, kdy on zůstal na Fekále a já odešel na rotu zabezpečení ke kuchařům.

Vždycky, když jsem měl chuť si zahrát fotbal v místní hale, zvednul jsem telefon, zavolal na Fekál Marťovi a ten byl za dvacet minut nastoupený za skladem i s dvanácti mladými říjňáky ve tvaru. Bohužel pro ně měl Marťa Fyzičku jak Pavel Nedvěd v dobách své největší slávy a tak s říjňákama před fotbálkem za mnou do skladu běžel. Jenže takovým způsobem, že všichni mladí byli už tak vyřízení, že ikdyby jich hrálo všech dvanáct proti Marťovi a mně, prohráli by 8:2.
Ty fotbálky jsem miloval! Mezi říjňákama se našlo taky pár moc šikovných kluků, takže naše mače měly i docela úroveň a díky Marťasovi jsem si mohl zakopat téměř kdykoliv mě napadlo.



V některém z minulých příběhů jsem již psal, že k nám ke kuchařům přišli na výpomoc dva kluci z Fekálu: Olšis a Dan, který byl už po kasárnách znám spíš pod svojí přezdívkou - Indián. Byl nápadný nejen zjevem - podobou Inčučunovi za mlada, ale i svým drzým a arogantním chováním. Pořád měl potřebu se nad někoho povyšovat, něco si dokazovat a jediný, kdo ho měl rád, byl on sám.

Kuchaři měli oproti ostatním vojákům obrovskou výhodu v tom, že ovládali jídlo. Jídlo sice bylo chuti ne vždy valné, ale proto, že ho bylo málo, mělo v kasárnách větší cenu než peníze nebo cigarety. Tohle přesně byla voda na Indiánův mlýn! Po kasárnách si vykračoval jako proviantní náčelník všech kuchyní dohromady, na pozdrav odpovídal sporadicky, přitom neuměl uvařit vůbec nic. Dělal vždy jen to, co se mu řeklo a to většinou špatně.

A když se Indián dostal i na výdej stravy, tam se teprve vyžíval! Stávalo se, že přicházeli na oběd kluci z Fekálu, z Indiánova předešlého působení a už od schodiště ho prosili: "Čááááu, Indiáne! My jsme spolu byli v přijímači, pamatuješ?" Indián však nehnul ani brvou, chvíle vystřelení jeho ega do nebeských výšin měla teprve přijít... Vzal talíř a dal na něj dětskou porci brambor. "No tak, Indiáne, vždyť se známe, ne? Nešlo by trošku přidat, mám hlad jak vlk!", žadonil bigoš ulítaný z celodopoledního lopocení se na cvičišti "A". "To by chtěl každý", odpovídá klidně indián a užívá si pocit své moci nad hladem šilhajícím spolubojovníkem. "Indiáne, neblbni", škemral dál bigoš. "Chceš přidat? Podej mi talíř", řekl naoko přátelsky Indián. Vzal do ruky talíř s miniporcí brambor a obracečkou na maso, kterou se brambory z hrnce servírovaly, odebral z té porcičky ještě polovinu zpět do hrnce! "Tak na, vole, dej si! Nebo chceš přidat ještě??", rozchechtal se ten blb. Bigoš se nezmohl na odpověď, zklamaně sklopil hlavu a i se svou porci hodnou druháka na základní škole odešel do jídelny.

Jednou se taky stalo, že na výdej večeře dorazil Marťas a prosil indiána: "Zdarec, vole! Můžeš mi dát toho rizota víc? Beztak jsou všichni už na vycházce, po mně už nikdo nepříjde a máš tam toho dost!" Indián ani nemrknul, vzal obracečku a Marťasovi odebral třetinu porce a zasmál se jak kašpárek v loutkovém divadle. Marťa porci bez jakéhokoli náznaku rozčilení vzal a odešel jíst. Dobře věděl, že kdyby měl hlad, stačí zavolat do skladu a já bych ho rizotem zbylým od večeře klidně zasypal od hlavy až k patě. Vepříci na prasečáku by to jeden den na dietě vydrželi.
A tak si Indián počínal na každém výdeji, pokud na něj byl nasazen a nemusel na kuchyni krájet chleba, loupat cibuli a podobně. Nikdo nechápal, kde se v něm s jeho vyhublou postavou bralo tolik sebevědomí!

Jednoho krásného podzimního dne však vyšel rozkaz o redukci počtu kuchařů a milý Indián se měl stěhovat zpět k bigošům na Fekál. Jaká radostná novina pro všechny na kuchařském pokoji! Už nebudeme muset poslouchat jeho namyšlené kecy, už nikdo pro jeho neschopnost nebude muset dělat práci navíc, pro všechny v kuchyni byl jen přítěží.
Koho ovšem ta zpráva potěšila nejvíc, byli kluci na Fekále! Dobře tam věděli, jaký je to hajzl a všichni se nesmírně těšili na osobní konfrontaci mimo výdejní pult a bez obracečky v ruce. Holt vždycky se jeden zápas hraje na domácím hřišti a odveta pak na soupeřově, to se nedá nic dělat, Indiáne....

A tak jednoho ještě krásnějšího podzimního dne přišel na výdej snídaně sám Indián. Stál ovšem na opačné straně výdejního pultu, než byl poslední měsíce zvyklý, neměl na sobě bílý rondon, ale maskáče a oči mu zdobily dva duhové monokly. Marťa i pár dalších kluků mu ty brambory dali sežrat i s rizotem a možná i s omáčkama....

Díl 23. Mobilizace

11. července 2012 v 13:37 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Nevím, čí přesně to byl nápad, ale bez předchozího varování nám v rozkaze vyhlásili mobilizaci. Měla trvat tři až čtyři dny a v bojové pohotovosti se mělo nacházet úplně všechno. Včetně dvou největších pacifistů v kasárnách - Kocoura a mě.
Nevím nevím, kdyby opravdu došlo k nějakému válečnému konfliktu, zrovinka my dva budeme přínosem spíše pro nepřítele. Na střelbách jsme byli naposledy v přijímači, vojenské řády neznali a které ano, ty jsme neuznávali, na přísaze nepřísahali a vůbec celý ten zelený mumraj se nás týkal jen tím, že jsme se nacházeli uprostřed něj. Jenže se svými vlastními zákony a řády - skladnickými, a ty byly nade vše. Tady velel Hříbek a když tady nebyl, tak jsme si s Kocourem veleli sami. No a teď nějaký vůl vymyslel, že i skladníci budou součástí mobilizace, dokonce nám dali i zbraně! Kdyby jen tušili...

A tak jsme se první den mobilizace mobilizovali a po skladu a kuchyni se pohybovali v maskáčích vzor osmdesátpět s malou polní přes rameno a se samopalem na zádech. Samopal jsem nosil tedy jen já, všetečný koumák Kocour ho totiž rozebral a pak zjistil, že tam buď něco chybí, přebývá, nebo si už vlastně ani moc nepamatuje, jak se ta blbost skládá.
Když přijel řezník z masokombinátu ze Zlína s novou várkou čerstvého masa, málem utekl bez potvrzeného dodacího listu, jak jsem vypadal drsně ve zbrani. Kdyby věděl, že ani netuším, kam se tomu strkají náboje, byl by snad klidnější.

První den všeobecného plašení probíhal ve znamení napětí, zmatku a dezorientace. Nikdo přesně nevěděl, jak se má chovat, co přesně má dělat a tak se milý Kocour převlékl zpět do své pracovní ústroje vzor Kocour a už zase spekuloval, do kterého regálu se ukryje před vždybdělým a všudypřítomným proviantním náčelníkem majorem Maculou.
Po vzoru svého vykutáleného kolegy jsem se taktéž přestrojil do domácího, jen Toník zůstal ve zbrani, kdyby nás třeba napadnul imperialista.

Druhého dne pokračovala naše ignorace mobilizačního veselí a Kocour se přes rampu vrátil odkudsi od kotelny celý rozjívený. "Kotloši mi nabídli starého Merkura! Berem ho?", nadšeně na mě vybafnul. "Jakého Merkura, vole? Stavebnici?", ptám se otráveně. "Hovno, vole. Telku!", zářily oči Kocourovi. "Tak proč jsi to nevzal?", ptám se už stejně nadšeně jako Kocour. "Za bednu másla.", dostalo se mi odpovědi.
---------------------------------------------------------------------------
Ten, kdo se doma trošku motá kolem sporáku, jistě ví, že vařit se nedá podle norem. Vařit se má podle chuti. Proto poměrně často nastávaly situace, že nám kuchaři z příručního skladu v kuchyni vraceli přebytky koření, másla, bujónů, zeleniny a tak dále. To přece neznamená, že když major Macula s rotmistrem Wondrem (promiňte - Procházkou) rozhodnou, že na zítřejší snídani podle norem na počet stravujících se vojáků padne 15kg másla, že tomu tak bude i ve skutečnosti. To samé platilo i o koření. Přece nenasypu do polívky 5 kilo soli jen proto, že to Wondr (promiňte - Procházka) vyčenichal v normách, když je polívka už tak slaná jak prase od bujónu!
Proto vznikaly jakési pohyblivé položky ve skladu a pak úplně přesně neseděly inventury. Bylo to ovšem logické. Takže když kuchařům nadbývalo, vraceli zboží do skladu a když jim cokoli pochybělo, je jasné, že do obchodu pro to nešli...
A tak to bylo i s bednou másla pro kotelníky... Nakonec - Merkur pak zůstal sloužit v armádě i po našem odchodu do civilu, tak co...
------------------------------------------------------------------------------
"Ty vole, tak to ber!", povzbuzuju Kocoura a ten už maže dozadu do lednic na svém oblíbeném dopravním prostředku - paleťáku.
Za malou chvíli bouchnou vrata od skladu a Kocour je zpět z kotelny a v náručí objímá červenou televizi. Červená barva byla jediná,kterou naše telka uměla, ale co. "Ty vole, super!", chválím natěšeně Kocoura a ten už cpe zástrčku do zásuvky a snaží se naladit nějaký program.
Po chvilce snažení se mu podaří docela pěkně chytit Novu. Nic víc, ale to stačilo bohatě, aspoň bude kultůra!
S příchodem televizoru do skladu se naše téměř každovečerní mudrování u sklenky prodloužily i o časté tahy do ranních hodin se sledováním nočních programů a s noclehem ve skladu. Dévéťákovi požadujícím klíče od kuchyňského bloku jsme to vždy omlouvali velkou zaneprázdněností..

Jak se tak kocháme nově nabytým zpříjemňovadlem, slyšíme zvonek od kuchyňských vrat. Kocour telku vypíná a já letím otevřít. Za dveřmi stál vystrašený kapitán Hodač, který evidentně nezvládal stres z cvičné mobilizace a naše bojové ústroje ho dezorientovaly ještě více. "Vy se neplašíte, hoši?", ptal se nás skoro závistivě. Stereo zakroucení hlavama mu bylo dostatečnou odpovědí. "Ale vždyť je mobilizace!", vyhrknul ze sebe Hodač. "To nevadí", uklidňoval ho Kocour.

"Kluci, já se tady musím na chvíli posadit. Venku je ta mobilizace a já si musím z srovnat hlavu", říká ještě pořád rozrušeně Hodač, jako by byla opravdová válka, a s pistolí u pasu vchází do manipulačky. Stres střídá údiv, protože ze stolu, kde vždy trůnil jen popelník na něj čučela televize. "Co to je?", ptal se nevěřícně kapitán. "To je naše telka, náčelníku", vysvětluje Kocour a hned dodává: "my tady máme kolikrát tolik práce, že tady jsme do noci, tak nám tady aspoň hraje telka."
"Kluci, máte tady něco na čtení? Já si musím odpočinout", povídá Hodač a začíná televizor ignorovat. Po paměti se vrhá ke stolu s obrovskými šuplíky, kde jsme měli zásoby čtení nejrůznějších žánrů: Leo, Erotikony, Nei reporty, Cats, Brava, Bravo Girl, Světy motorů... Mezi časopisy si ale Kocour na památku uschoval ostrý cvičební náboj do tanku ráže dvacet a v příhodné chvíli jej chtěl transportovat domů, na který však zapomněl. Tak jako na všechno.
Jak se tak Hodač probírá časopisy, najednou vyděšeně vykřikne: "Co to je???" "Ježiš, to nevím. Co to je?", dělám blbého. "Kluci, to je náboj do tanku. To tady nemůžete mít!", odpovídá zděšený Hodač. "Který blbec to tu dal?", dělám ještě blbějšího a už jenom vidíme, jak Hodač i s nábojem prchal ven ze skladu vstříc mobilizaci, nejspíš ho někde odborně zlikvidovat...

Díl 22. Návštěva boha aneb z četaře svobodníkem během sekundy

10. července 2012 v 13:35 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Podzim v plném proudu, venku plískanice, šedo, ponuro. Mladí - říjňáci - už jakžtakž zapracovaní, byli schopni makat i hodinu bez kontroly, takže pro nás - dubňáky - začínala příjemnější polovina vojny.

Toník byl už po měsíci práce ve skladu naprosto spolehlivý, vyznal se a byl samostatný. Tudíž v momentě, kdy odkráčel Hříbek na vlak, jsme mohli s Kocůrem zaujmout horizontální polohy a rozvážení a zařazování zboží po skladu, vydávání studených bufetů a vychystávání proviantu na druhý den jsme s chutí přenechali Tondovi. To byla naše odpolední činnost. Teď tedy už jen Toníkova.
Já jsem ale nebyl takový spáč jako Kocour, tak jsem Tondovi občas asistoval, nebo se kolem něj aspoň motal a vykládali jsme si. Semtam padlo cigárko na rampě, já občas absorboval lahváče. Tonda ale ne, ten nepil, snažil se abstinovat a trochu si držet formu, jen to cigáro si občas se mnou dal.

Jednoho takového podzimního dopoledne byl ve skladu cítiit nějaký vzruch. Takové napětí, stejné, jako když přijelo APG-čko, ale buzerák byl prázdný, jen posetý spadaným listím z javorů, které ho lemovaly a bičován deštěm snášejícím se z oblohy. Pořád ale ten neklid.
Kocůr otevřel vrata od skladu, aby převzal právě přivezené maso ze Zlína a vtom vidíme přistávat vojenskou helikoptéru na cvičné střelnici za kotelnou. "Ty vole, co to bude?", ptal jsem se Kocůra. "To vypadá na ministra", odpovídá pobaveně. "Tak rychle zavírej, ať nám tady nevleze", směju se. Kdybych to ale jen tušil, co bude následovat, nevystrkuju ani nos!

Dopoledne probíhalo standartně, Hříbek v kanclu, moc nevycházel a ze vzduchu bylo cítit, že degustuje nejspíš nějaký nový vzorek rumu. Já s Kocůrem jsme tak nějak makali a nemakali, když už tam byl Toník - bylo přece potřeba, aby se vše naučil co nejlíp a to bez praxe nejde! V kuchyni to jelo na 120%, Cihy u obrovského tlakového hrnce prodával své cenné zkušenosti z ohřívání hamburgerů, vše prostě klapalo tak jak mělo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rutinní situace dala vyvést z rovnováhy.
To ale zadrnčí telefon, Hříbek si ho hned bere a po chvíli celý rudý vyletí z kanclu. Byl asi šokován hodně, protože jako rodák z Frýdku-Místku dlohodobě žijící na samotném jihu Moravy zapomněl léty naučený dialekt a zařval rodným jazykem: "Bohušu, pičo, uklizej, ide tu Štěpka!" a pokoušely se o něho mrákoty. "Kdo to jeeeee?", ptám se znuděně. "Načelnik generalniho štaba, vole! Ten co vylez z teho vrtulniku!", z posledních sil vykvíkl Hříbek, sedl si na židli v manipulačce a složil hlavu do dlaní. "Bohušci, makejte, za chvilu ho tu mame!"
´Makejte, makejte. To se řekne. Ale co máme makat, když je vše hotovo.´, myslím si. Jenže když příjde guma na inspekci, najde bordel i v prázdném akváriu. Nějak jsme si to ale nebrali osobně, protože s námi záklaďáky určitě chtít mluvit nebude, na to jsou v kuchyni jinačí šarže.

Najednou se ale otevřely dveře od spojovačky - jako zázrakem, protože klíč od dveří ve spojovací chodbě už kdysi Kocour nechal tajemně zmizet, aby major Macula nemohl po odpoledních jako náčelník Mlčící tlapka poletovat po skladu a naslouchat našim filozofickým rozjímáním - a ze dveří vychází nějaký pán v uniformě, kolem něj jako ratlík pobíhal jindy maximálně sebevědomý major Paravan snažící se v rychlosti odpovídat na smršť dotazů onoho pána, jenž měl toho zlata na výložkách na mikulovské poměry jaksi moc.
Jak tak kráčeli skladem směrem k nám, vypadalo to, že minou manipulačku a půjdou dál směrem k vratům ke schodišti do kuchyně. V tom se ale ten pán - náčelník generálního štábu plukovník Štěpka - nejvíc nejvyšší velitel ze všech v Čechách, na Moravě i ve Slezsku - při procházení kolem dveří do manipulační místnoasti zasekl a zařval: "Cooo tooo jeeeeee?!" než se Paravan stihnul nadechnout k odpovědi, zasalutoval jsem: "Pane plukovníku, dobrý den, skladník proviantu vojín Káňa." a srazil jsem k sobě paty ve vyšmajdaných teniskách, až to tak lehounce mlasklo. Tváří v tvář jsme stáli proti nejvyššímu z nejvyšších: já - v montérkách bílých od mouky, vedle mě Kocůr v teplákách a pantoflích, protože se mu tak dobře chodilo a pak Toník celý v maskáčích vzor 68, protože ty vyfasovali v přijímači místo montérek. Znovu se ozvalo "Co to je??!!" snad s ještě větším důrazem. Štěpka se otočil na Paravana bledého jak stěna, pak se podíval na mě a na Kocoura a v narážce na naše pestré ustrojení zařval: "Co to je? Každý pes jiná ves!" Na nic jsem nečekal a odpověděl: "Ale pane plukovníku, my jsme oba od Kopřivnice!" Štěpka zblednul, na spánku mu naběhla žíla jak žížala a bez odpovědi rudý vzteky i s ratlíkem Parym odkráčel směrem k vratům ke kuchyni.
Plechová vrata se rozletěla, odrazila se o zeď a zpátky zabouchla - to vše v čase asi dvou pikosekund, tak rychle plk.Štěpka s mjr.Paravanem překonali plechovou zátarasu.
Vtom se ozval další kravál, ale to už nebylo rozumět, o co jde, v chodbě se zvuk všelijak rozléhal a lámal.

Po chviličce přišel do skladu rozladěný Škamry - starší kuchař, četař. Zrovna když nejvyšší s Parym proletěli plechovými vraty, vracel se Škamry z kuchařské šatny, kde vykonával velkou potřebu, skřížil na chodbě cestu těm dvěma a aniž by se stihnul zahlásit, pěkně to schytal.
"Co to bylo za šulina?", ptal se ještě otřesený Škamry. "On byl jakýsi vytočený, když od vás šel. Co jste mu tady udělali? Nestihnul jsem se ani pěkně zahlásit a degradoval mě na svobodníka pro neustrojenost"
Div jsme s Kocůrem nevyprskli smíchy. Ještě že nám Štěpka neměl jak vzít hodnost, podvojín totiž tehdá nebyl...