Díl 22. Návštěva boha aneb z četaře svobodníkem během sekundy

10. července 2012 v 13:35 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Podzim v plném proudu, venku plískanice, šedo, ponuro. Mladí - říjňáci - už jakžtakž zapracovaní, byli schopni makat i hodinu bez kontroly, takže pro nás - dubňáky - začínala příjemnější polovina vojny.

Toník byl už po měsíci práce ve skladu naprosto spolehlivý, vyznal se a byl samostatný. Tudíž v momentě, kdy odkráčel Hříbek na vlak, jsme mohli s Kocůrem zaujmout horizontální polohy a rozvážení a zařazování zboží po skladu, vydávání studených bufetů a vychystávání proviantu na druhý den jsme s chutí přenechali Tondovi. To byla naše odpolední činnost. Teď tedy už jen Toníkova.
Já jsem ale nebyl takový spáč jako Kocour, tak jsem Tondovi občas asistoval, nebo se kolem něj aspoň motal a vykládali jsme si. Semtam padlo cigárko na rampě, já občas absorboval lahváče. Tonda ale ne, ten nepil, snažil se abstinovat a trochu si držet formu, jen to cigáro si občas se mnou dal.

Jednoho takového podzimního dopoledne byl ve skladu cítiit nějaký vzruch. Takové napětí, stejné, jako když přijelo APG-čko, ale buzerák byl prázdný, jen posetý spadaným listím z javorů, které ho lemovaly a bičován deštěm snášejícím se z oblohy. Pořád ale ten neklid.
Kocůr otevřel vrata od skladu, aby převzal právě přivezené maso ze Zlína a vtom vidíme přistávat vojenskou helikoptéru na cvičné střelnici za kotelnou. "Ty vole, co to bude?", ptal jsem se Kocůra. "To vypadá na ministra", odpovídá pobaveně. "Tak rychle zavírej, ať nám tady nevleze", směju se. Kdybych to ale jen tušil, co bude následovat, nevystrkuju ani nos!

Dopoledne probíhalo standartně, Hříbek v kanclu, moc nevycházel a ze vzduchu bylo cítit, že degustuje nejspíš nějaký nový vzorek rumu. Já s Kocůrem jsme tak nějak makali a nemakali, když už tam byl Toník - bylo přece potřeba, aby se vše naučil co nejlíp a to bez praxe nejde! V kuchyni to jelo na 120%, Cihy u obrovského tlakového hrnce prodával své cenné zkušenosti z ohřívání hamburgerů, vše prostě klapalo tak jak mělo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rutinní situace dala vyvést z rovnováhy.
To ale zadrnčí telefon, Hříbek si ho hned bere a po chvíli celý rudý vyletí z kanclu. Byl asi šokován hodně, protože jako rodák z Frýdku-Místku dlohodobě žijící na samotném jihu Moravy zapomněl léty naučený dialekt a zařval rodným jazykem: "Bohušu, pičo, uklizej, ide tu Štěpka!" a pokoušely se o něho mrákoty. "Kdo to jeeeee?", ptám se znuděně. "Načelnik generalniho štaba, vole! Ten co vylez z teho vrtulniku!", z posledních sil vykvíkl Hříbek, sedl si na židli v manipulačce a složil hlavu do dlaní. "Bohušci, makejte, za chvilu ho tu mame!"
´Makejte, makejte. To se řekne. Ale co máme makat, když je vše hotovo.´, myslím si. Jenže když příjde guma na inspekci, najde bordel i v prázdném akváriu. Nějak jsme si to ale nebrali osobně, protože s námi záklaďáky určitě chtít mluvit nebude, na to jsou v kuchyni jinačí šarže.

Najednou se ale otevřely dveře od spojovačky - jako zázrakem, protože klíč od dveří ve spojovací chodbě už kdysi Kocour nechal tajemně zmizet, aby major Macula nemohl po odpoledních jako náčelník Mlčící tlapka poletovat po skladu a naslouchat našim filozofickým rozjímáním - a ze dveří vychází nějaký pán v uniformě, kolem něj jako ratlík pobíhal jindy maximálně sebevědomý major Paravan snažící se v rychlosti odpovídat na smršť dotazů onoho pána, jenž měl toho zlata na výložkách na mikulovské poměry jaksi moc.
Jak tak kráčeli skladem směrem k nám, vypadalo to, že minou manipulačku a půjdou dál směrem k vratům ke schodišti do kuchyně. V tom se ale ten pán - náčelník generálního štábu plukovník Štěpka - nejvíc nejvyšší velitel ze všech v Čechách, na Moravě i ve Slezsku - při procházení kolem dveří do manipulační místnoasti zasekl a zařval: "Cooo tooo jeeeeee?!" než se Paravan stihnul nadechnout k odpovědi, zasalutoval jsem: "Pane plukovníku, dobrý den, skladník proviantu vojín Káňa." a srazil jsem k sobě paty ve vyšmajdaných teniskách, až to tak lehounce mlasklo. Tváří v tvář jsme stáli proti nejvyššímu z nejvyšších: já - v montérkách bílých od mouky, vedle mě Kocůr v teplákách a pantoflích, protože se mu tak dobře chodilo a pak Toník celý v maskáčích vzor 68, protože ty vyfasovali v přijímači místo montérek. Znovu se ozvalo "Co to je??!!" snad s ještě větším důrazem. Štěpka se otočil na Paravana bledého jak stěna, pak se podíval na mě a na Kocoura a v narážce na naše pestré ustrojení zařval: "Co to je? Každý pes jiná ves!" Na nic jsem nečekal a odpověděl: "Ale pane plukovníku, my jsme oba od Kopřivnice!" Štěpka zblednul, na spánku mu naběhla žíla jak žížala a bez odpovědi rudý vzteky i s ratlíkem Parym odkráčel směrem k vratům ke kuchyni.
Plechová vrata se rozletěla, odrazila se o zeď a zpátky zabouchla - to vše v čase asi dvou pikosekund, tak rychle plk.Štěpka s mjr.Paravanem překonali plechovou zátarasu.
Vtom se ozval další kravál, ale to už nebylo rozumět, o co jde, v chodbě se zvuk všelijak rozléhal a lámal.

Po chviličce přišel do skladu rozladěný Škamry - starší kuchař, četař. Zrovna když nejvyšší s Parym proletěli plechovými vraty, vracel se Škamry z kuchařské šatny, kde vykonával velkou potřebu, skřížil na chodbě cestu těm dvěma a aniž by se stihnul zahlásit, pěkně to schytal.
"Co to bylo za šulina?", ptal se ještě otřesený Škamry. "On byl jakýsi vytočený, když od vás šel. Co jste mu tady udělali? Nestihnul jsem se ani pěkně zahlásit a degradoval mě na svobodníka pro neustrojenost"
Div jsme s Kocůrem nevyprskli smíchy. Ještě že nám Štěpka neměl jak vzít hodnost, podvojín totiž tehdá nebyl...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama