Díl 24. Až se ucho utrhne

13. července 2012 v 11:59 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Už v přijímači jsem měl výborného kamaráda Marťu. Pocházel z Luhačovic, vypadal jak frajer z ochranky nějakého státníka, byl výborný fotbalista a hlavně s ním byla pořád sranda. Byli jsme v kontaktu i po přijímači, kdy on zůstal na Fekále a já odešel na rotu zabezpečení ke kuchařům.

Vždycky, když jsem měl chuť si zahrát fotbal v místní hale, zvednul jsem telefon, zavolal na Fekál Marťovi a ten byl za dvacet minut nastoupený za skladem i s dvanácti mladými říjňáky ve tvaru. Bohužel pro ně měl Marťa Fyzičku jak Pavel Nedvěd v dobách své největší slávy a tak s říjňákama před fotbálkem za mnou do skladu běžel. Jenže takovým způsobem, že všichni mladí byli už tak vyřízení, že ikdyby jich hrálo všech dvanáct proti Marťovi a mně, prohráli by 8:2.
Ty fotbálky jsem miloval! Mezi říjňákama se našlo taky pár moc šikovných kluků, takže naše mače měly i docela úroveň a díky Marťasovi jsem si mohl zakopat téměř kdykoliv mě napadlo.



V některém z minulých příběhů jsem již psal, že k nám ke kuchařům přišli na výpomoc dva kluci z Fekálu: Olšis a Dan, který byl už po kasárnách znám spíš pod svojí přezdívkou - Indián. Byl nápadný nejen zjevem - podobou Inčučunovi za mlada, ale i svým drzým a arogantním chováním. Pořád měl potřebu se nad někoho povyšovat, něco si dokazovat a jediný, kdo ho měl rád, byl on sám.

Kuchaři měli oproti ostatním vojákům obrovskou výhodu v tom, že ovládali jídlo. Jídlo sice bylo chuti ne vždy valné, ale proto, že ho bylo málo, mělo v kasárnách větší cenu než peníze nebo cigarety. Tohle přesně byla voda na Indiánův mlýn! Po kasárnách si vykračoval jako proviantní náčelník všech kuchyní dohromady, na pozdrav odpovídal sporadicky, přitom neuměl uvařit vůbec nic. Dělal vždy jen to, co se mu řeklo a to většinou špatně.

A když se Indián dostal i na výdej stravy, tam se teprve vyžíval! Stávalo se, že přicházeli na oběd kluci z Fekálu, z Indiánova předešlého působení a už od schodiště ho prosili: "Čááááu, Indiáne! My jsme spolu byli v přijímači, pamatuješ?" Indián však nehnul ani brvou, chvíle vystřelení jeho ega do nebeských výšin měla teprve přijít... Vzal talíř a dal na něj dětskou porci brambor. "No tak, Indiáne, vždyť se známe, ne? Nešlo by trošku přidat, mám hlad jak vlk!", žadonil bigoš ulítaný z celodopoledního lopocení se na cvičišti "A". "To by chtěl každý", odpovídá klidně indián a užívá si pocit své moci nad hladem šilhajícím spolubojovníkem. "Indiáne, neblbni", škemral dál bigoš. "Chceš přidat? Podej mi talíř", řekl naoko přátelsky Indián. Vzal do ruky talíř s miniporcí brambor a obracečkou na maso, kterou se brambory z hrnce servírovaly, odebral z té porcičky ještě polovinu zpět do hrnce! "Tak na, vole, dej si! Nebo chceš přidat ještě??", rozchechtal se ten blb. Bigoš se nezmohl na odpověď, zklamaně sklopil hlavu a i se svou porci hodnou druháka na základní škole odešel do jídelny.

Jednou se taky stalo, že na výdej večeře dorazil Marťas a prosil indiána: "Zdarec, vole! Můžeš mi dát toho rizota víc? Beztak jsou všichni už na vycházce, po mně už nikdo nepříjde a máš tam toho dost!" Indián ani nemrknul, vzal obracečku a Marťasovi odebral třetinu porce a zasmál se jak kašpárek v loutkovém divadle. Marťa porci bez jakéhokoli náznaku rozčilení vzal a odešel jíst. Dobře věděl, že kdyby měl hlad, stačí zavolat do skladu a já bych ho rizotem zbylým od večeře klidně zasypal od hlavy až k patě. Vepříci na prasečáku by to jeden den na dietě vydrželi.
A tak si Indián počínal na každém výdeji, pokud na něj byl nasazen a nemusel na kuchyni krájet chleba, loupat cibuli a podobně. Nikdo nechápal, kde se v něm s jeho vyhublou postavou bralo tolik sebevědomí!

Jednoho krásného podzimního dne však vyšel rozkaz o redukci počtu kuchařů a milý Indián se měl stěhovat zpět k bigošům na Fekál. Jaká radostná novina pro všechny na kuchařském pokoji! Už nebudeme muset poslouchat jeho namyšlené kecy, už nikdo pro jeho neschopnost nebude muset dělat práci navíc, pro všechny v kuchyni byl jen přítěží.
Koho ovšem ta zpráva potěšila nejvíc, byli kluci na Fekále! Dobře tam věděli, jaký je to hajzl a všichni se nesmírně těšili na osobní konfrontaci mimo výdejní pult a bez obracečky v ruce. Holt vždycky se jeden zápas hraje na domácím hřišti a odveta pak na soupeřově, to se nedá nic dělat, Indiáne....

A tak jednoho ještě krásnějšího podzimního dne přišel na výdej snídaně sám Indián. Stál ovšem na opačné straně výdejního pultu, než byl poslední měsíce zvyklý, neměl na sobě bílý rondon, ale maskáče a oči mu zdobily dva duhové monokly. Marťa i pár dalších kluků mu ty brambory dali sežrat i s rizotem a možná i s omáčkama....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 já | 13. července 2012 v 13:12 | Reagovat

zas nepřeháněj!!! :-P jooo a zapomněl si na omítku a trochu parket a kdo víííí jaké ingredience fekálu tam byly ale slušelo mu to :-D byl to kokot jak noha!!! :-D ale rád bych si to zopakoval :-D

2 on ne, to já on ne, to já | 15. července 2012 v 2:51 | Reagovat

moc pěkně napsané!! Vždycky si rád přečtu příběhy podobného ražení, kde takovéto svině dostanou přesna to, co jim patří :-) Jenom škoda, že tam o té výslužce neni napsáno trochu víc :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama