Srpen 2012

Díl 30. Toníkovo jubileum

31. srpna 2012 v 13:03 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
A bylo jaro! Tedy jaro ještě nebylo, ale blížilo se mílovými kroky a s ním civil! "Civil jaro 96!" - to bylo naše heslo. Dobrá, byl ještě únor, ale byl už v té polovině bližší civilu.
Ve skladu vše fungovalo jak na drátkách, Toník už se vyznal jako doma a dle toho byl i vytěžován. Ovšem jen do okamžiku, než si toho všimla ta malá pekelnice z kanceláře Ivana. Strašně jí vadilo, že my mazáci si užíváme poslední měsíc na vojně dosytosti a hlavní náplní našeho pracovního dne bylo lelkování. A tak se (ne)milá Ivanka rozhodla trošku nám ten pobyt v kasárnách ještě okořenit a každé dopoledne si brávala Toníka k sobě do kanclu, aby jí byl k ruce. Ta malá potměšilá skřetí samička nám škodila jak jen to šlo. Toník jí od rána umýval jeden hrnek s podšálkem a od nás si nechávala nosit snídaně a svačinky. Nutno podotknout, že snídaně se vždycky dočkala tak hodinu po telefonátu a dalších dvou urgujících její žádost. Byla ale trpělivá, potvora.
A tak jsme byli naštvaní my s Kocourem, že nemůžeme v leže odpočítávat minuty a Toník taky, že musel být té pánem bohem nemilované (nebo jak jinak si vysvětlit její zevnějšek) bytosti k ruce. Navíc se s ním snažila neustále koketovat, jak příjemné. Ale jen do doby, než se svým účesem afroameričana z počátku osmdesátých let snažil projít futry rotmistr Wondr. Pardon, Procházka. Wondr pámbíčkem obdařen postavou gigantické hrušky, pisklavým hláskem a monumentální kšticí o deset let mladší, než Ivanka měřící přesně polovinu jeho vzrůstu a přece se Amor (nejspíš ne)trefil a vykvetla mezi nimi láska jako trám. Alespoň to tvrdil Hříbek, že jednou opomenul zaklepat na dveře kanceláře a přistihnul v choulostivém okamžiku Wondra s kalhoty u kotníků a kdesi za ním na konferenčním stole v leže se krčící Ivanku se sukní pro změnu u krku.

Jednoho takového únorového dne se mi Toník svěřil, že má narozeniny. Kulatiny ho zastihly ve zbrani, odloučeného od rodiny, ale ani tyto skutečnosti mu nebránily v tom, že se rozhodnul se se mnou večer opít. "Cože?" valím na něho bulvy. "No co? Dneska se ožerem, ne? ..když mám těch dvacet...", dodává Tonda a já nemůžu uvěřit svým uším. Toník, veliký sportovec, málem slavný boxer, sváteční kuřák a naprostý a nejazapřísáhlejší abstinent se chce se mnou opít? Bude mi ctí!

Den utekl poměrně rychle, když mi Ivanka nedovolila se nudit a už jsme s Toníkem kráčeli vstříc mikulovským ulicím. Kocour byl tou dobou nejspíš na opušťáku, jinak si neumím vysvětlit, proč s námi nešel.
Sešli jsme z kopce od kasáren směrem k centru a ještě před náměstím zapadli do nějaké hospůdky. Nikde nikdo, jen nehezká servírka a my dva.
Na Toníkovi bylo znát, že se v hospodě orientuje jen zpoza kuchyňských dveří. A že nemá páru o tom, jak účinkuje vodka s pivem v několikerém opakování, bylo nad slunce jasné. No jo, abstinent utržený z řetězu zábran...
A tak se povídalo a usrkávalo, Toník s nedůvěrou asi na osmkrát vypil svou první velkou v životě a dál jsme si povídali a pili, povídali a nasávali, hulákali a chlastali, až začal Toník s tou servírkou flirtovat, to jsem uznal, že je nejvyšší čas jít.
Bylo vskutku zábavné pozorovat svého kamaráda, jak s ním poprvé v životě cvičí alkohol a jak si s tím Toník neví rady.
Zábavné to ovšem bylo pouze do chvíle, než jsme opustili lokál a mrazivý vzduch uštědřil zpumprlikovanému oslavenci takovou přes čenich, až mu přestaly fungovat končetiny. Ikdyž se v sedě na promrzlé dlažbě každé noze zvlášť snažil rozumně domluvit, aby ho donesly alespoň do kasáren, dokonce přislíbil, že jim pomůžou i ruce, nebylo to nic platné. A to mi ztuhnul škodolibý škleb na ksichtě, protože ke kasárnám vedl kopec, který si v daných klimatických podmínkách a seběhnuvším se okolnostem v obtížnosti nezadal s vrcholem K2!
Zkušený sedmdesátikilový skialkoholista nesoucí na zádech svého o hlavu většího a dvacet kilo těžšího skialkoholistu naprosto bez zkušenosti do prudkého kilometr dlouhého kopce, byl výjevem v ulicích nočního Mikulova nemálo komickým. I přes pár krkolomných pádů a zapeklitých situací, kdy v spletenci dvou těl stejného ošacení nebylo jasné, co je ruka a co noha, natož čí končetina je čí, doplížili jsme se do kasáren minutu před úderem desáté. I dozorčímu na bráně se velice zamlouvalo, jak pod dočasně zesnulým kamarádem funím...






Ráno bylo ošklivé, mlhavé, rozlámané a hlavobolné. Ve skladu se neudálo nic nového, krom toho, že major Macula si při nějakém nejspíš nestřízlivém skotačení vylomil špičák vlevo nahoře, čímž své Novoslověnštině (jeho směsice češtiny s ostatními slovanskými jazyky) dodal okouzlujícímu šišlavému dialektu, že když se do sebe zaposlouchal, nerozuměl si ani on sám.
Ihned po příchodu do zaměstnání se Hříbek škodolibě zaradoval: "Co je kluci? Kdepak jsme byli včera?", ptal se na oko starostlivě, přitom se ale uškleboval naší nezdravé barvě a nekoordinovanému počínání. "Bohumilku, snad ti není blbě!", chcechtal se jak ježibaba. "Pojď, Bohumilku, pojď ke mě do kanceláře, tady Bohumil Tonda si poradí a ty mi pomůžeš udělat pořádek v kartotéce." a lišáckým pomrkáváním mi dával jasně najevo, že s kartotékou to nebude mít společného vůbec nic.

Hříbek zabouchává dveře kanceláře a z pod stolu mi podává lahváče. Teplého. "Náčelníku, to snad ani ne, to by mě dneska zabilo", snažím se s díky vrátit ten dar, ale stejně mi bylo nad slunce jasné, že se z toho nevykroutím. "Tak si sedni, Bohumilku", vyzývá mě Hříbek, přitom otevírá svůj letitý kufřík a z něj doluje litrovku rumu. ´Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! To bude moje smrt´, prohnalo se mou ještě ne zcela střízlivou myslí. "Ber si hrnek a nekecej, dáme si jednu. To tě spraví", přátelsky mě pobízí náčelník a hned mi lije plný čajový hrnek rumu a zase ten ježibabí smích....
V devět nula nula byl litr rumu zdolán a v devět nula dva třicet čtyři středoevropského času volá Hříbek do kuchyně vojínu Kaděrovi - kuchaři nejmladšího nástupního termínu: "Kaďas, utíkej na rotu, hned ať jsi zpátky ve vycházkovém i s vycházkovou knížkou, půjdeš nakupovat. Máš na to osm minut. Zdar!" a praštil se sluchátkem. Devět dvanáct na vrata skladu bouchá ustrojený vojín Kaděra a Hříbek mnoucí si ruce mu jde otevřít: "To je ale šikovný Bohumil, co, Bohušu?" a radostně se na mě šklebí.

Nevím, za jakou chvíli, ale bylo to poměrně rychlé, protože hladina alkoholu v mém tělním oběhu zatím pořád stoupala, aniž bych pil, byl Kaděra zpět a zpod kabátu podává Hříbkovi další litr rumu. "Bohušu, zavolej do kuchyně Svózovi, bude se radovat s náma", křiknul na mě Hříbek a já byl v tu chvíli rád, že mi dozorčí v kuchyni u telefonu rozumí, bez možnosti odezírat.
Netrvalo ani minutu a Svóza v kuchařském rondonu salutoval v Hříbkově kanclu, že je odhodlán splnit jakýkoliv úkol. Dobře ten had věděl, co se bude dít.
V deset padesát tři další lahev prázdná! Jedenáct patnáct vybíhá vojín Kaděra pro další. Ale teď už beze mě, pánové, protože v jedenáct nula dva nastal můj skon. Byl jsem odtažen za ledničku s jogurtama, kde mě nikdo nebude hledat. V tu chvíli byl ovšem vyzrazen Kocourův dlouhodobý azyl - za lednicí byla totiž zmuchlaná tepelná vložka do vojenského stanu pro dvacet lidí, takže si umíte představit tu plachtu! Kocour z ní měl brloh jak pro medvíďata!
A tam jsem spočinul až do třináct třicet, kdy jsem pocítil nutkání na malou potřebu.

Jenomže alkohol vypitý o den dříve doplněn o alkohol vypitý dnes se postaral o to, že jsem do končetin chytil Tondovu nemoc a proto jsem byl transportován na kuchařskou šatnu, svlečen do naha a do sprchového boxu usazen na židli a skrápěn proudy vlažné vody, abych alespoň trošinku vystřízlivěl.
Po asi hodině se na mě přišel podívat sám dévéťák, protože zozjásaný Hříbek se mu v kuchyni chlubil, jak si opil Bohumilka! Musel to být věru nehezký pohled: namol zpitý Bohumilek, zcela bezbraný a nahý pod proudy vody se v sedě snažil nadporučíku Pelantovi podat hlášení.

Vzbudil jsem se znovu někdy k večeru v regále s prázdnými pytli od brambor, ale to pro změnu spal Svóza i s Hříbkem. Bylo mi zle nedobře, ale přesto jsem byl šťastný. Přežil jsem!

Díl 29. Veselé Vianoce, část 2.

3. srpna 2012 v 12:33 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Ihned po vydání štědrovečerní večeře a uklizení kuchyně, se celá kuchařská cháska sešla ve skladu u stolu v manipulačce a jalo se slavit štědrý večer. A že štědrý byl! Piva, rumu, vodky, fernetu a cigaret co hrdlo ráčilo. Co byl ale také nemalý důvod k oslavě, byla skutečnost, že jsme supráci! Ano, my dubňáci, ještě nedávno vyplašené myši, jsme suproši, máme to za nejmíň! Ledňáci odešli do civilu dva dny před štědrým dnem, mají Vánoce doma, ale my je budeme mít lepší. Sice už teď vzpomínáme na Fanyho, Lošmena, Honzu Trčku, Karlíka, bude nám po nich smutno, ale nejdůležitější pro nás v ten okamžik bylo, že to máme za nejmíň do civilu, jsou Vánoce a navíc se teď nikdo z vedení kuchyně neobjeví dřív jak v lednu, takže prostoru k oslavám máme dost!

Přes celou obrazovku našeho Merkura jsme křídou napsali číslo "94" - přesně za tolik dní jsme měli jít do civilu a skrz ty bílé čáry tlustou křídou sledovali pohádky a popíjeli. Naše číslo teď bylo víc než nějaká pohádka v bedně!
A tak se pilo, kouřilo, pilo a jedlo, mezitím občas i pilo a pilo..... .....a najednou zvoní telefon. Zcela znaven absorbovanými anestetiky se z posledních sil sbírám z podlahy a hrnu se k té drnčící věci, co mě probudila z kómatu. "Skkklad prrroviantu vovovojín Kaňa-ňa", hlásím se. Ze sluchátka se jen ozvalo:"Pomocník dozorčího roty zabezpečení vojín Foret, stalo se něco? Kuchařský pokoj je zcela prázdný, je půl druhé a v kuchyni mi to nikdo nebere!" "Kuchaři mají moc práce, budou spát v kuchyni. Díky, čau.", odpovídám již srozumitelněji a až teď vidím, že v manipulačce hraje v televizi už jen zrnění a všude na podlaze leží spousta padlých z nerovného boje s démonem. Nacházím volné místečko na paletě s přepravkama od mléka, obtáčím se kolem nich a usínám také.

V sedm ráno telefon (tou dobou již byli kuchaři dávno vzhůru a činili se o patro výše). Probouzím se a než stihnu pochopit, co se děje a kde jsem, vidím vstávat Kocoura v podobném stavu jako se vyskytuju já, jak jde k telefonu. "Co je?........... Cože?............Tak si ho přijďte nachystat sami!" a prásk se sluchátkem. "Co je, vole?", ptám se a už vím, že dnešní dopoledne nebude zrovinka nejkrásnější. "Ále, že jsme kuchařům včera nenachystali proviant na dnešek. Že nemají z čeho vařit. Jsem jim říkal, ať si ho příjdou nachystat sami." "A kvůli toho nás budili, jo?", ptám se otráveně. Až pak mi dochází, že jsme včera opravdu zapomněli udělat to nejdůležitější - vydat suroviny na dnešní vaření. To by asi vojákům nebolo dobre na šulinka, jak by řekl Hříbek. Jenže to už s Kocourem oba znovu sladce usínáme.

Vzbudili nás až kuchtíci, přinášející nám oběd až do skladu pěkně pod nos. "Kurva, vy ještě chrápete??", směje se Svóza. "Ne asi.", odsekává právě probuzený Kocour a na nás obou je evidentně znát, že je nám daleko lépe než ráno. "Vy ludry, museli jsme si chystat proviant sami!", směje se Svóza dál. "Kdybych aspoň věděl, co a kde tady máte zašité, šulini jedni!", vzteká se na oko. Kdyby chudák jen tušil, že proviant si bude muset vychystávat až do nového roku....

Kuchaři se poctivě rozdělili na dva týmy tak, aby jeden tým byl schopný vařit a druhý aby byl schopný se skladníkama slavit. Bylo nad slunce jasné, že kuchaři na tom, co se týče fyzické zdatnosti, byli zpočátku o dost lépe, než Kocouřisko a já, protože měli vždy jeden den na rekonvalescenci, ale s blížícím se Silvestrem nás pozvolna dohnali. Oprvadu, pili jsme týden v kuse! My s Kocourem jsme pak už poznali jestli je den nebo noc jen podle toho, co bylo v televizi (ta s náma ze solidarity byla taky celý ten týden zapnutá) a nakonec jsme ani nevěděli, co že se to vlastně slaví... V manipulačce pod stolem bylo střepů asi do výšky dvaceti centimetrů, všude nedopalky z cigaret, zbytky jídla, pití, vypadalo to tam jak po jaderném výbuchu. Nebo jako u prasat, jak chcete. Ale ani čuníci asi nebyly takové prasata jako my. I to čuně by alespoň jedenkrát za týden vykonalo nějaké ty základní hygienické potřeby.

Dva dny před Silvestrem vletěl do skladu Škamry a volá: "Ty vole, Bohůšu, máme průser! Máme málo skleniček na silvestrovskou večeři! Na Vánoce tady bylo míň vojáků než bude na Silvestra a víc skleniček nahoře nemáme. Máš klíče od skladu s porcelánem??" "Tyyy vole, tak to asi ne, ty má Hřibajs!" odpovídám. "Co včíl?", ptám se. Škamry chvíli přemýšlí a pak navrhuje: "Tak jedem k Hříbkovi, stejně máš hovno co dělat!" "Jak jako k Hříbkovi?", ptají se mé hlasivky nechápavě, jimž dal povel po čtyři dny poctivě alkoholem vymývaný mozek. Byl jsem tak dodělaný, že jsem měl pocit, jako bych se toho rozhovoru ani sám neúčastnil. "No mám tu auto, tak jedem. Na bráně to domluvím!", křikl ještě Škamry a letěl na barák pro klíče od auta.

A tak se jelo. V tu chvíli mě ani moc nenapadlo, že když se jede k Hříbkovi, nevěstí to nic dobrého. Ale nepředbíhejme. Dorazíme na místo, každý z nás už dobře věděl, kde Hříbek bydlí. Jeho domek se nacházel ve vesničce na rakouských hranicích asi patnáct kilometrů od Mikulova. Nejlíp to ale věděl Kocůr, ten pravidelně Hříbka vozíval jeho Žigulíkem ožralého z práce domů. Dokonce se mu i přihodilo, že než z auta vylovil a ke dveřím domu přitáhnul vínem paralyzovaného náčelníka, stihla je paní Hříbková oba zmlátit koštětem tak, že se nešťastný Kocour musel dát na úprk takovým způsobem, že po něm zůstaly v Březí jen mračna dýmu a dvě dlouhé černé čáry na asfaltu. Ještě než ale stihnul naskočit do Žigula, křičela na něj Hříbková, že zavolá policajty, že jim krade Ladu.

Zaboucháme na dveře od verandy a paní Hříbková, když viděla uniformy jen štěkla: "Je na zahradě". A tak jsme průjezdem prošli do zahrady, kde Hříbek zrovinka udil masíčko! "Aaaaaaaaaaale, Bohumilci, kde se tady berete?? Zrovna udím, za chvíli to bude!", vítal nás dobře (nejspíš rumem) naladěný Hříbek. "Náčelníku, protřeboval bych klíče od talířků. Máme málo skleniček na silvestrovskou večeři." Klíče jsem dostal a nějakou dobu jsme jen tak klábosili a že už pojedeme. Hříbek byl ale proti: "Bohušku, pojď, musím ti ukázat Me-e-u! Tos ještě neviděl!" Stále ještě pod mírným vlivem prožitků dní minulých čumím na náčelníka tak trochu jako debil. "Co to?", ptám se. "No Me-e-u, moji kozu, to jsi ještě neviděl!" Čumím pořád stejně nechápavě, ale to už mě bere Hříbek za paži a kamsi mě táhne: "Kurva, Bohušu, nečum na mě jak piča a pojď!"
Dávat koze tak blbé jméno, jako je Me-e-a, by mě snad nikdy nenapadlo. A zarazilo mě to i u Hříbka. Ikdyž vlastně fantazie asi moc neměl, když si za hlasem Angela Kellyho nedokázal představit chlapa.
Stojíme ve chlívku a mi pořád nic nedochází. Hříbek se však shýbá ke svým chlévovým přezůvkám a z pravé holínky vytahuje půllitr fernetu. A zas ten jeho nejšťastnější ksicht... 'A kuuuurva!¨, prožene se mi hlavou, ale to už mi náčelník drží u huby lahev a její obsah vtéká hluboko kamsi do mých útrob a najednou už mi není špatně, nebolí mě hlava, nemám kocovinu, vše je najednou zase nějak krásnější a veselejší.... ....jen já jsem opět našrot, protože půllitr padnul během desíti minut.



---------------------------------------------------------------
Z oslav Silvestra si pamatuju jen to, že jsem od osmi večera do desíti u telky sám vypil půllitr vodky, která už po týdnu nakládání se v lihu stejně neúčinkovala a půlnoc jsem sladce prospal.
-----------------------------------------------------------------

Po Novém roce se vrátil náčelník do práce svěží, spokojený a odpočatý, ale okamžitě po jeho příchodu bylo už od vrat slyšet jeho křik: "Kurva, Bohumilci, co se tady dělo?! Co to je tady, kurva, za smrad?!" Sklad byl totiž kompletně kontaminovaný zápachem z cigaretového dýmu, z alkoholu vstřebaného, zvráceného i rozlitého a to ještě chudák netušil, že v ledničce pořád visí ten bůček, který jsme měli vydat už před týdnem.

Díl 28. Veselé Vianoce, část 1.

2. srpna 2012 v 12:21 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Za pobyt na Libavé jsem byl od rotmistra Hříbka odměněn opušťákem. Tedy spíš takovým zvláštním opuštěním posádky - od soboty do pondělí. Hříbek mi to seskládal z vycházek do rána a pak zas od rána a naopak, aniž by k tomu měl kompetenci. To on uměl.
Dokonce v létě, když jsem měl odjet domů na devítidenní dovolenou, "pozapomněl" pomocník výkonného praporčíka naší roty svobodník Pavelka, křestním jménem Hajzlšmejd, zanést tuto skutečnost do rozkazu, takže už to vypadalo, že na dovolenou neodjedu a celé léto strávím v kasárnách a tak mi milý Hříbek v jedné ze svých nesčetných agónií napsal do vycházkové knížky vycházky od rána do večera a od večera do rána v délce trvání devíti dnů v kuse, vlastnoručně mi to podepsal a orazil štemplem armádní kuchyně VÚ 3866 a tak jsem nakonec na dovču odjel, aniž by vyšla v rozkaze. Když jsem se z dovolené pak vrátil, nechtěl mi věřit, že autorem tohoto odsouzeníhodného opovržení vojenskými předpisy byl on. Takže jsem byl vlastně devět dní doma na svévolném opuštění posádky, za což by byla basa jak prase, jen se na to nikdy nepřišlo. Ještě jednou Vám touto cestou, pane Hříbku, děkuji, ušetřil jste mi devět dní dovolené.

A nyní se už opravdu vše připravovalo na Vánoce. Dokonce i Mikulov se zahalil do bílého poprašku a na atmosféře i na náladě všech bylo znát, že se blíží svátky klidu a dočasně složených zbraní. Major Paravan si svým hlubokým basem po chodbách skladu prozpěvoval koledy ve svém rodném jazyce, major Macula se od sentimentu snad ještě více nadnášel, než u něj bylo obvyklé a i Ivanka z kanceláře nám toho nádobí nechávala na mytí víc, abychom snad němeli čas v tom předvánočním těšení šikanovat si našeho kamaráda Toníčka.

Těsně před Vánoci si nechal na kuchařské šatně nastoupit major Paravan všechny kuchaře i s křečkem Olinou v plechovce od bramborové kaše, kterého Cihy jednou opomenul asi čtrnáct dní nakrmit, takže ztratil tak 80% tělesné váhy. Ale přežil.
"Kto z vás zůstává na Vánoce v kasárnách?", zahlučel Pary. Asi osm nás zvedlo ruce. "Vy zůstaňte tady, zbytek do kuchyně!", zavelel. "Takže, kluci, já viem, jak to tady chodí, viem, že Vianoce v kasárnách stojí za hovno. Tak mi napíšte seznam, co všechno na svátky potřebujete, já vám to kúpim. Samozrejme za vaše prachy." "Jak to myslíte, náčelníku?", ptal se Paravana Svóza. "No máte tu chlast? Nemáte. Tak si napište, co chcete, já vám to dovezu autem až do kuchyně!", mrkl šibalsky MAJOR Paravan a odešel. Hleděli jsme jak opaření a nechtěli věřit tomu, co jsme právě slyšeli. "Ty vole, to je paráda!", halekal Škamry a už se sháněl po papíru, aby jakožto starší kuchař, ikdyž hluboce degradován, sepsal seznam tekutých pamlsků na oslavu svátků.

O dva dny později navečer se ozvalo bouchání na vrata. "Kdo to je tak pozdě?", ptá se mě otráveně Kocour a jde otevřit. "Ty vole, Pary!", volá vylekaně od vrat. "Co tady, kurva, chce tak pozdě?", odpovídám překvapeně, ale to už z venku slyším Paravanův hlas: "No tak pojďte, Bohoušci, zboží přijelo!" Úplně jsme zapomněli, že měla přijít spěšná zásilka z lihovaru! To už Kocour z oranžové stodvacítky vynáší třetí basu piva a za ním Pary s velikou nákupní taškou plnou půllitrových lahví s nejrůznějšími dobrotami. Všechno pečlivě ukládáme do skrýše v lednici a všichni víme, že teď už Ježíšek může opravdu začít!

Než se Hříbek odebral na zaslouženou dovolenou, měl se vrátit až v lednu, dal nám pokyny, co je třeba udělat a ať v žádném případě nezapomeneme vydat bůček, co visí v lednici, už je prý jeho nejvyšší čas. Na vše samozřejmě přikyvujeme, ale my s Kocourem se nejvíc těšíme na poněkud netradiční Vánoce (bez rodiny) a Tonda se už vidí doma v Karviné s kaprem a salátem na talíři.

Byl tu štědrý den a dévéťáka měl Macula. Štědrovečerní tabule v jídelně nachystaná, řízky a filé nasmažené a do výdeje večeří zbývala ještě půlhodina. "Jdeme si zapálit", rozhodl Škamry. Na schodišti nás ale zastavil Macula: "Kam idětě?" "Kouřit, pane Majore, máme hotovo a máme ještě chvilku čas", hlásí spokojeně Škamry. "Pojďtě so mnou do extrovny", obrátil naše kroky Macula. A tak jsme šli do extrovny, kterou měl k dispozici vždy dévéťák, jenž se stravoval v záklaďácké kuchyni. "Sednitě si.", nabídnul nám místo kolem stolu druhý proviantní náčelník Macula a pokračoval. "Kluci, já viem, že Vianoce v kasárnách stojí za hovno, tak mám pro vás pržekvapení!", zamrkal na nás jako největší lišák a jeho knír, jenž mu z pod nosu vyrůstal téměř vodorovně, se významně ještě víc napřímil. Pak zalovil ve svém důstojnickém kabátě a.............. ...........a vylovil půllitr rumu a celý tál blahem: "Tak šťastné a veselé" a dál na nás pomrkával, jako na své děti, kterým koupil stavebnici Merkur z pod pultu. Všichni ve spolek jsme mu přáli ten neutuchající pocit štěstí z dobrého skutku, ale zároveň nám všem hlavou proběhlo: ´To je blbec...´ Kdyby chudák Macula tušil, jaký arzenál chlastu na nás čeká ve skladu, jímž nás zásobil jeho kolega Paravan, možná by se hluboce zastyděl. Nebo by nás spíš postřílel služební bambitkou. Zde ale nastala názorná ukázka rozdílného přístupu k práci dvou proviantních náčelníků, přičemž radost z vykonaného díla měli oba zhruba stejnou...