Prosinec 2012

Odvrácená strana šťastných a veselých - ta ještě veselejší

29. prosince 2012 v 22:35 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Každý průměrně prachobyčejný občan našeho státečku má rád Vánoce - svátky míru, klidu, porozumění. Ikdyž tyto svátky provází shon, stres, nervozita, je zajímavé, že jen málokdo si je nechá ujít... Do poslední chvíle, dokud není kapr na talíři, všechny sužuje nervozita mísená s panikou v prvním stádiu. Včetně mě. Krásné svátky. Zajímavé, že ještě nikoho nenapadlo pořádat tento chaos jen s každým přestupným rokem, myslím, že několik lidiček by si přinemenším oddechlo.

Po všem tom honěním se za jasným cílem opakujícím se s bezpečnou pravidelností každému spadne ze srdce balvan větší než symbol těchto svátků - stromeček. Dětem pohasnou jiskřičky v očích, vysněné se stalo skutečností, dospělí konečně poleví v honbě za nashromažďováním co největšího obnosu pro obšťastnění bližních a přichází doba stagnace, dočasného uspokojení.
Děti mají prázdniny, jejich rodiče dovolenou, jenže tatam je doba, kdy pojem Vánoce evokoval představu zasněžených strání, sněhuláků, zamrzlých rybníků. V našich zeměpisných šířkách o Vánocích povětšinou prší, je bláto, nevlídno. Děti se nudí, dospělí, doufající ve změnu počasí k lepšímu, okupují odpočinkové plochy svých domácností a dojídají salát, kapra, sladkosti a vše to, co bylo před svátky nakoupeno s obavami, že toho bude málo.
S lenošním, povalováním se a přejídáním jdou ruku v ruce také návštěvy, protože o Vánocích přece mají být všichni pohromadě. S tím je ovšem spojená degustace všech možných destilovaných pozdních i ranných sběrů a to vše je příčinou, že po třech dnech se jednomu udělá zle. Ano, i mi takto bývá. Plné břicho, žádný pohyb, metabolismus se snaží ze všech sil, leč nečekané útoky nestačí odrážet. Nafouklé břicho neví, kterým únikovým východem by se zbavilo přetlaku, spálené chuťové buňky z pálenek strýců, švagrů a babiček způsobily, že všechna jídla chutnají jako rozmělněný polystyren a všechny další destiláty jako zimní směs do ostřikovačů pančovaná kyselinou sírovou. Nevybitá energie z válení se na gauči způsobuje nespavost, člověk si najednou s takovou spoustou volna neví rady a začíná přemýšlet o tom, jestli by třeba v práci nebylo líp.

Silvestr přeletí, že si ho jeden málem ani nezapamatuje a je čas jít znovu do práce. V člověku se mísí deprese s výčitkami, proč si neužil volných dní lépe a příště, příště že si ty svátky užije určitě lépe!
Zdraví, štěstí a pohodu do roku 2013 vinšuju a šťastné a veselejší příští Vánoce! :-)

Subjektivní vnímání plynutí času na základě stáří jedince :-)

18. prosince 2012 v 11:12 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
V poslední době zjišťuju, že se mi život nějak zrychluje. Za chvíli budou Vánoce, ale já si přesně pamatuju, jak jsme jeli pro stromeček - ne loni, ale už před dvěma roky... V pondělí ráno se vzbudím celý rozlámaný, do práce se nechce, ale než rozlepím oči, je tu středa a než se pořádně rozhlídnu, je pátek. Paráda, víkend, udělám doma spoustu práce a ještě si i dosyta odpočinu. Jenže než vymyslím, co že to doma udělám, už je čas odpočívat a najednou další pondělní ráno!

Čím to, že to všechno tak strašně letí? Když jsem byl mladý, dva měsíce prázdnin pro mě byly nekonečně dlouhé, dnes léto přeletí, že se málem ani nestihnu vykoupat - buď mi to nedovolí práce, nebo nevyjde počasí. Týdenní dovolená jakoby ani nebyla, sotva vybalíme věci, už se chystáme k odjezdu, přitom v nějakých sedmnácti letech se během prázdninového týdne odehrálo tolik událostí, že by vydaly na román.

Když jsem měl rukovat na vojnu, byl pro mě následující rok nepředstavitelně dlouhým časovým úsekem. Dnes, když mi někdo řekne, že mě to a to čeká za rok, pomalu se už hrozím, protože rok je setsakramentsky krátká doba - blbých dvanáct výplat... Ale tímto směrem se mé zamyšlení ubírat nemá.

Mám pocit, že člověk,když něco plánuje do budoucna nebo očekává nějakou událost, podvědomě porovnává následující čas, jenž má do události vypršet, s dobou, jak dlouho je živ. Zkrátka stále pro svou vlastní představu o časových úsecích srovnává a kalkuluje - podvědomě. Proto mé osmileté dceři Terezce připadá nekonečné, až jí příští rok uděláme nový pokojíček, rok je pro ni osmina jejího života - tedy poměrně velká část, kdežto pro mě je to poměrná část daleko menší a proto vím, že se do toho budu muset co nevidět pustit.

Sotva uběhnou Vánoce, malé děti jsou smutné, že další svátky s dárkama a pohádkama budou AŽ za rok, kdežto my dospělí se začínáme pomalinku děsit, protože další Vánoce jsou UŽ za rok! Malé dítě vnímá týdenní chození do školy jako nekonečné, jen středa je v nedohledném budoucnu, pro nás středně staré letí ne den za dnem, ale týden za týdnem.
Když vidím, že dcerce je už osm, malému dva, nestačím se divit, co jsem vlastně těch devět let od zplození první ratolesti dělal a kde jsem celou tu dobu byl.. Zážitků, které by stály za zapamatování, je jen pár a na fotkách jen vidím, jak jsem rok od roku jiný, až z toho všeho málem panikařím.

Ještě mi není čtyřicet, ale pokud se opravdu vnímání času odehrává dle mé teorie, nechi vidět, jak ten život poletí, až mi bude šedesát!

P.S. Ono to stejně vyzní jako klišé, ikdyž nechci, ale aspoň já se snažím, když už ne každý den, tak alespoň dva tři dny v tom uspěchaném týdnu si užít tak, jakoby byly poslední. Fak to totiž letí...