Díl předposlední - Hříbek

21. května 2013 v 12:41 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Uběhlo dlouhých sedmnáct let. No jo, už je to opravdu tolik let, co jsem se loučil s Hříbkem, Wondrem, Parym, Maculou a jinými. Nicméně za celé ty roky jsem nezapomněl a teď, co jsem své Vzpomínky vojenské dopsal a všechny ty zážitky nejen sobě oživil, začalo mi vrtat hlavou, jak se asi má náš nejvyšší správce skladu proviantního jenž je už léta srovnán se zemí, rotmistr Hříbek.

Pátrání jsem rozjel na internetu, ten ví všechno, jenže o milém Hříbkovi nikde ani zmínka. Zkoušel jsem do vyhledávačů zadávat všelijaké kombinace od čísla útvaru, pak kombinace Hříbkova jména s různými hodnostmi pro případ, že byl za ty roky povýšen nebo naopak degradován, ale pořád nic. Zkoušel jsem i sociální sítě, kde jsem doufal, že narazím na jeho děti, jenž bych poznal podle místa bydliště, ale tam jsem taky nepochodil.
Protože jsem si pamatoval Hříbkovo tehdejší bydliště i číslo domu, našel jsem si katastrální mapu té obce a v ní onen dům, jenže ten byl již psán na jiného majitele, čímž jsem zjistil, že se Hříbek někam odstěhoval. Nejspíš do vinného sklepa nebo přímo do lihovaru, aby to neměl daleko k prameni... Vzhledem k Hříbkově životosprávě z časů mého zelenění jsem se však obával toho, že už se neshledáme.

Nevěděl jsem si rady, jak pokračovat v pátrání, proto jsem "na drzo" s prosbou napsal paní místostarostce obce, kde dříve bydlíval. Byla to malinká vesnička přímo na rakouských hranicích, kde se museli znát úplně všichni, i proto jsem vsadil na tuto kartu. Asi čtyři dni jsem čekal a už vlastně ani nečekal, až přišla odpověď s tím, že se Hříbek před časem z obce odstěhoval, nicméně hodná paní místostarostka mi dala telefonní číslo přímo na Hříbka, že byli dlouhá léta kamarádi! Při čtení toho e-mailu jsem zůstal jako opařený - ´ty vole, já mám číslo na Hříbka!!!´, radoval jsem se v duchu!
Jenže teď přišlo dilema, bude si mě Hříbek pamatovat? , bude na mě vzpomínat tak v dobrém jako já na něho (ikdyž jsem měl chuť ho kolikrát roztrhnout jak hada)? , bude mít vůbec zájem byť jen o jeden telefonát? Zvažoval jsem pro a proti, přehrával si v hlavě snad všechny možné kombinace situací, které by mohly nastat a proto pokaždé, když jsem vzal do ruky telefon, raději jsem ho s pícháním v útrobách odložil a snažil se vše znovu a co nejlépe vyhodnotit. Je to přecejen spousta let a kdo ví, jestli na mě fakt bude Hříbek zvědavý....

Byla sobota odpoledne a právě jsem se vrátil z výletu na motorce, otevřel si pivo a hrál si s dětmi na zahradě. Na motorce jsem byl zkontrolovat rodiče na jižní Moravě na jejich chatě. A proto, že byla sobota, otevřel jsem si další pivo a pak ještě další. A hlavou mi pořád vrtal Hříbek. ´Mám mu volat nebo ne..?´ Po chvíli popadnu telefon, vytáčím číslo, chvíli čekám a: píp-píp-píp - obsazeno. S úlevou odkládám telefon, přitom jsem ale dál v napětí. Po pěti minutách znovu vytáčím: píp-píp-píp, ta samá písnička... ´Do prdele, kam furt volá??´, bleskne mi hlavou a v tu chvíli je jasné, že se mu musím dovolat, chci ho znovu aspoň slyšet!

Po asi desíti minutách zabzučí vibrace mého mobilu a rozezní se cililililink, cilililink, cilililink - na displeji svítí HŘÍBEK! ´No ty vole, Hřibajs mi volá, juchůůůů!´, raduju se a telefon mu típám, přecejen jsem nejdříve volal já jemu. Znovu vytáčím jeho číslo a slyším ten kdysi známý hlas. Ten hlas, co neuměl mluvit nikdy jinak než sprostě, ten hlas, co po nás kolikrát křičel a dával nám rozkazy, ten hlas, který se mi tolik zaryl do paměti.... ..."prosím!", ozvalo se ze sluchátka štěknutí.
"Dobrý den, tady Kaňa. Prosím Vás, je to pan Hříbek?", ptám se trochu ustrašeně.
"No jo, jsem Hříbek a kdo mi volá??", znovu po mě vybafne. To mi však vůbec nevadí, od něj jsem ani nic jiného nečekal...
"Kaňa, pane Hříbek, Kaňa se jmenuju. Víte, já nevím, jestli si mě pamatujete, nejspíš si mě budete pamatovat ve dvojici s Kocourkem - Kaňa, Kocourek - my jsme pod Váma sloužili v Mikulově.", koktám.
Ve sluchátku hrobové ticho. Nekonečné hrobové ticho a pak: "Já tomu nevěřím!", ozvalo se jakoby smutně.
"Ano, náčelníku, jsem to já, Kaňa" a vyprávím do sluchátka příběh, jak jsem pátral, až jsem našel.
"Kurva, Kaňo, já nevím, co na to říct, já jsem to vůbec nečekal, že by si na mě někdo vzpomenul!" a je trošku znát, jak se Hříbkovi nejspíš dojetím zachvěl hlas.
"Kaňo, já tomu nemůžu uvěřit! To není možné!", opakoval překvapený Hříbek a já jsem byl v tu chvíli opravdu moc rád, že jsem zavolal a nevzdal to před cílem.
"Kaňo, tys mi spravil náladu na půl roku dopředu! Já mám pocit, že mi volá anděl!" a z Hříbkova hlasu byla znát jeho obrovská radost a taky to, že svému dávnému způsobu života nezůstává nic dlužen ani dnes... To mi ale vůbec nevadilo byl jsem rád, že ho slyším.
"Kurva, Kaňo, ale já jsem vám neříkal jménama, že ne? Vy jste měli nějaké přezdívky, že?"
"No jo, náčelníku, říkal jste nám Bohumil číslo jedna a Bohumil číslo dvě" a sám se směju, protože jen vyslovení té přezdívky ve mě vzbudilo další a další vzpomínky.
"Kurva, já jsem to měl vychytané, Kaňo. Já jsem zařval: Bohuuuušuuuu a přiběhli jste všichni..." a zase se chechtá jako ten Hříbek, kterého si tak moc rád pamatuju.

Povídali jsme si asi ještě dvacet minut a řekli si toho opravdu hodně. Dozvěděl jsem se, proč Hříbek odešel z místa bydliště, také mi vyprávěl o své malé dcerce z nového vztahu a já jemu o své ženě a dětech, ale pořád jsem z něho nemohl dostat, kde že dnes bydlí a co dělá. Z předchozího hovoru jsem vydedukoval, že v armádě už nepracuje. Ptal jsem se ho asi třikrát, ale neodpověděl. Ani ne snad proto, že by nechtěl, ale tak trošku přes své momentální rozpoložení a tak trošku z důvodu nakupení myšlenek a vzpomínek ze sebe chrlil páté přes deváté. Bylo znát, že toho chce říct opravdu moc a hlavně bylo cítit, že jsem mu udělal velikou radost!

"Kurva, Bohušu, a co ten druhý Bohumilek, jak se má?", zjišťoval pak Hříbek.
"Kocůr, náčelníku?", odpovídám otázkou a pokračuju: "Kocůr bydlí asi dva kilometry ode mě a pořád se stýkáme. Před třema týdnama se mu narodil syn, náčelníku!"
"Kurva, fakt, Bohušu? Kocůr má syna?" a zase ten smích ježibaby.. "Kurva a je to jeho?", dodává a škodolibě se zachechtá...
"Jo, no, náčelníku, Kocůr má fakt kluka!", opakuju se.
"Ty vole, víš co, Bohušu? Víš co my mu vyvedem? Pošli mi na něho číslo, já mu zavolám a pogratuluju k narození syna", trošku si šlape na jazyk Hříbek, ale jeden telefonát Kocůrovi ještě určitě zvládne, myslím si.
"Tak mi to, Bohušu, pošli a já ti pak ještě zavolám!"
"Tak zatím, náčelníku" a se smíchem pokládám telefon. Nastávající situace slibovala velkou zábavu...

Za deset minut: "cililililink, cilililink, cilililink" - KOCŮR! Zvedám sluchátko a : "Čau, Kocůrku, co se děje?", ptám se na oko překvapeně. Na druhém konci "drátu" úplně vykolejený Kocůr: "Ty vole, to mi nebudeš věřit, kdo mi volal!"
Propadám ve výbuch smíchu, aniž by musel Kocůr pokračovat. konečně jsem ho jednou dostal, ikdyž s pomocí, ale konečně jsem i já nachytal Kocůra!

Pak se znovu ozval Hříbek, dle hlasu jsem usoudil, že mu na tachometru naskočila další promile, asi musel zapít to překvapení, ale v tu chvíli mi to bylo fuk! Konečně jsem z něj dostal, že bydlí ve Střílkách, což je nicotných osm kilometrů od chaty mých rodičů a protože mám v plánu příští víkend strávit se svou rodinou na chatě, dohodl jsem se s Hříbkem, že ho navštívím. A mám pro něj ještě překvapení, přijede i Kocůr.
Když si ale vzpomenu na Individuální Notorická Cvičení - INC, která jsme s Hříbkem v Mikulově absolvovali, nevím, jestli se mám na ten víkend vůbec těšit... Každopádně pokud si z té návštěvy zapamatuju alespoň něco, jsem odhodlán napsat reportáž.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jiří Kašpar Jiří Kašpar | 25. května 2013 v 18:41 | Reagovat

Úžasné, gratuluji! Po přečtení vašich vzpomínek jsm přemýšlel právě nad osudem takové osobnosti, jakým byl hříbek. Asi nejvíce by mne zajímalo, jak se dokázal srovnat s odchodem z vojny. Podle popisu nevypadal na člověka schopného "běžné" práce.

2 Asmo Asmo | 26. května 2013 v 19:19 | Reagovat

[1]:Díky! No, nejspíš jsem pana Hříbka nepopsal úplně dokonale, poněvadž je to člověk schopný a s velikým přehledem! Můžu potvrdit, že se poměrně úspěšně prosadil v naprosto odlišném oboru než je armáda a profi kuchyně a evidentně se mu daří! ;-)

3 Jiří Kašpar Jiří Kašpar | 27. května 2013 v 0:14 | Reagovat

To jsem upřímně překvapen. Doposud jsem ho považoval za notorického alkoholika neschopného se prosadit v moderní společnosti. :-) Moc se těším na poslední díl.

4 Asmo Asmo | 27. května 2013 v 5:52 | Reagovat

Notorický alkoholik....   ...zas až tak ne... :-) Sice si vypil rád, ale ne denně. To, co jsem ve svých vzpomínkách popisoval, by tomu snad nasvědčovalo, jenže to byl jen výňatek toho nejveselejšího, co jsme zažili a při těch příležitostech byl střízliv jen málokdo. Jinak byl Hříbek normálním člověkem, vtipálkem, otcem a vojákem na plný úvazek ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama