Červen 2013

Díl další: Hříbek volá

6. června 2013 v 13:21 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Příjemné, vlahé jarní odpoledne, sedím na zahradě, nohy zuté z pantoflí nechávám spočinout na čerstvě posečeném trávníku, svou prořídlou a místy již prošedivělou kštičku napospas vánku, oči přimhouřené v ústřety paprskům, jež hladí mou znavenou tvář. Tu a tam ke svým retům přikládám sklenici s vychlazeným pivem a vychutnávám ten rezavý dar boží. Má mysl je v režimu off-line, jen tak sedím a snažím se nikým nerušen co nejvíce pojmout všemi smysly ten nádherný jarní podvečer.
"Cililink - cililink, cililink - cililink..." z líného oddávání se krásnému dni mě zpět na zem vrací řinčení telefonu. Nejprve nad tím mávnu rukou a snažím se ten zvuk ignorovat. Jenže čím víc se bráním, tím více mě to zvonění ruší. Zvedám se z lavičky, po paměti sahám pod zahradní stůl a beru mobil do ruky: ´Hříbek! Co asi chce? Vždyť jsme spolu mluvili v pátek!´
Mačkám zelené tlačítko a vítám ho z vesela: "Ano, náčelníku! Slyšíme se?"
Aniž bych dokončil otazník, ozvalo se: "Kurva, Bohušku, to mi nebudeš věřit, co se mi stalo!" a na Hříbkově hlase bylo znát, že má zase v oběhu přiměřené množství rozveselovače.
"Bohušku, kurva, já si dávám tu tvoji slivovičku, co jsi mi dovezl, víš?", pokračuje ten vzrušený hlas.
"Vím, náčelníku, vím", naprosto bezpečně rozeznávám náčelníkův hlas promlouvající ke mně z jiné dimenze.
"Jak to můžeš vědět, kurva?", ptá se náčelník překvapivě překvapeně.
"Voní to až sem", směju se.
"Bohušku, to mi neuvěříš, co se mi stalo", opakuje se Hříbek a přidává na důraze.
Aniž by počkal na můj dotaz, co že se mu tedy přihodilo, pokračoval: "Bohušku, víš, jak jsem se měl vystěhovat od té svojí nastávající ex? Tak hned v sobotu ráno jsem tam jel a to nebudeš věřit, co se mi stalo!", slyším již po třetí, ale prozatím v tónu nejvyšší důležitosti.
"No, tak co se teda stalo, náčelníku?", přerušuju vzrušený výklad a ukolébán odpoledním lenošením předstírám maximální zájem.
"Víš, Bohumile, švagr je piča." - ´výživná informace´, myslím si - ale nechávám Hříbka pokračovat. "Oni mi všechny věci vytahali v pytlích na půdu, tak jsem tam musel jak šulin navrch lézt a zase je tahat dolů.", nadechuje se Hříbek, aby mohl vyprávění přidat na dramatičnosti, "No a ten kokot švagr má na půdě v podlaze díru. No a ten kokot ji přikryl plátem polystyrenu."
´To ne!´, říkám si v duchu a už si představuju milého náčelníka, jak propadává stropem a začíná mi poškubávat koutek.
"No a co myslíš, Bohušu, že se kurva stalo? Víš, co se kurva stalo?", pokračuje, "já piča jsem to nevěděl, Bohumile! Já kokot starý jsem na ten polystyren normálně vlezl, pičo!"
Pokoušel se o mně výbuch smíchu, ale zatím jsem odolal.
"No a já starý těžký kokot, Bohumilku, já starý kokot jsem tím zkurveným stropem normálně proletěl!"
...vybuchuju.
"Čemu se směješ, ty pičo, já jsem se mohl zabít!" vyčítavě na mně Hříbek. Znáte ale ty situace, když se opravdu nechete smát, ale ono to samo...
"Bohušku, kurva, jsi normální? Nesměj se mi jak kokot, vole! Já jsem tím stropem normálně prohučel skrz a zůstal jsem viset na loktech! Vole, já jsem tam visel, nikde nikdo, nohama jsem kopal jak kokot a nikdo mi nepřišel pomoct, vole!"
Při představě, jak můj milý náčelník visí dírou v podlaze, vzpírá se na loktech a kope při tom nožičkama, jsem úplně regulerně vybuchnul.
"Kurva, Bohušu, nesměj se jak debil, vole, to není sranda!", přilíval náčelník oleje do ohně.
Neodpovídám, nemůžu, řehtám se jak vůl...
"Bohušku, kurva....", už se Hříbek řehní taky, "Bohušku, ty vole, já jsem si u toho ale vykloubil rameno, vole! Tři chlapi mně tahali ven! No skončil jsem ve špitále, vole!", útržkovitě popisuje situaci Hříbek a já se pořád, ač nechtíc, dusím smíchem.
"Bohušku, vole, ve špitále mi to dva felčaři patnáct minut nahazovali a nenahodili", to už mi ale zabylo Hříbka líto a trošku jsem zvážněl.
"No nakonec muselo nastoupit šláfnkomando, Bohušku! Víš, co to je šláfnkomando, Bohušku?", na chvíli přeruší své překotné vyprávění Hříbek.
"No šláfn je spánek a komando je komando, ne, náčelníku?" odpovídám zatím netušíc, co za komando muselo nastoupit.
"No to je ten pičus s tou maskou jak běhá po špitále a uspává lidi" (anesteziolog), dozvídám se a podruhé vybuchuju tentokrát již s obavou o své spodní prádlo, protože takového jadrného popopisu by se asi, chudák MUDr., nenadál...
V koutcích očí se mi od smíchu z célého toho vyprávění začínají tvořit slzy a Hříbek, tentokrát už vážně, pokračuje: "Ty vole, Bohušu, já mám i naprasklou tu kloubní jamku, tak mám ruku zafačovanou a nosím ji na tom šátku jak nějaký kokot, vole."
Je mi Hříbka líto, tak už se nesměju.
"Bohušku, vole, zaplaťpánbů, že to je levá. Umíš si představit, že by to byla pravá, vole? Jak bych jezdil autem?? No schválně, vole, sedni si do auta a dej si pravou ruku za záda, vole - co uděláš, vole? Uděláš hovno, maximálně si tak stáhneš okýnko a to je všecko!", lituje se náčelník, jenž se nyní živí jako obchodní zástupce a řízení auta je jeho denním chlebem.
"Náčelníku, ale kdybyste měl Porsche, tak i nastartujete, Porsche má spínačku vlevo" a znovu se křením jak jelito.
"Bohušu, kurva, až tě uvidím, tak tě normálně zabiju!"

Pak jsme si ještě chvíli povídali, teda já jsem povídal, Hříbek začínal mumlat, protože to zvíře tu slivku popíjelo i během telefonování. Pak se rozloučili a slíbili si v co nejbližší době návštěvu. Takže to vypadá, že tento příběh jen tak neskončí....