Listopad 2013

Pohádka o dobrosrdečném Bohouškovi v daleké zemi

26. listopadu 2013 v 20:15 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Bohoušek byl upovídaný a veselý chlapec ze skromných poměrů. S novým zaměstnáním, které před nedávnem získal, přišla i nová výzva - služební cesta do Švýcar. Bohoušek nikdy nikam necestoval, jen coby malý hoch s rodiči na rekreaci do Východního Německa, jinak se ne a ne hnout z rodného kraje. O to těžší pro něj bylo odloučení od nejbližších.

Přišel den s obrovským D s tak velkým, že se Bohouškovi zdálo skoro nepřekonatelné, tak obtížné pro něj bylo opustit ženu, děti, rodnou hroudu a odjet na dlouhé dva týdny tam, kde to neznal a kde nikoho neznal. Naskládal věci do kufru služební Octavie, seznámil se s kolegou, s nímž měl oněch čtrnáct dní trávit a vyrazili na cestu.

Netřeba popisovat, jak se po celých tisíc kilometrů Bohouškovi svíralo steskem srdce, jak si nedokázal představit tak dlouhou dobu v cizím prostředí. Jenomže než bys vyslovil Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz, byli v zemi krav, sýrů, čokolády a čtyřjazyčného národa.

První dva dny byl Bohoušek jako vyměněný - moc nemluvil, nejedl. Dopadl na něj splín z nastálé situace: výměna zaměstnání po dlouhých osmnácti letech, manželka těsně před porodem a on v neznámé zemi s neznámými lidmi. Navíc i na školení nabyl pocitu, že je tam omylem, že tam vůbec nepatří, protože ty kvanta informací se mu nedařilo vstřebat a některým věcem nerozuměl vůbec. Stupňující se depresi se neúspěšně pokoušel léčit každovečerním vysvobozováním velkopopovických Kozlů z plechovek.

Prví pracovní týden však utekl a než bys řekl Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz, byl tady pátek. S novým kolegou se Bohoušek seznámil při večerních posezeních v hotelovém pokoji číslo 12, takže komunikace již nevázla a že byl ten pátek, dohodli se ti dva, že posedí o něco déle. Piva měli dost, tak co by ne.
Jak si tak povídali, čas běžel a najednou každý z nich svíral v ruce posledního z Kozlů. Nálada byla výborná, bylo škoda končit v nejlepším. I dohodli se, že zajdou na hotelový bar, ikdyž je Švýcarsko vyhlášenou svojí drahotou, projednou se snad nic nestane.

Kolegové se proto převlékli z domácích úborů a ani ne za deset minut se s povznešenou náladou sešli na chodbě. Bar byl jen o patro níže, v přízemí za recepcí. V baru seděl jen jeden zoufalý pán s lahví vína, zřejmě se nedočkal. U pultu si další, asi stopadesátikilový samotář koledoval o žlučníkový záchvat, když s boulema za ušima v půl jedenácté večer přežvýkával cordon blue s obrovskou porcí hranolek.

Pánové usedli k prázndému stolku a už k nim cupitala jedna ze servírek. Bohouškův kolega znalý jazyka domorodců objednal pro každého pivo a navrch na ochutnávku jakýsi tradiční švýcarský likér, který mu doporučila ta slečna. Ehm, tedy slečna.... Byla to sice mladá dívka, ale Bohoušek nabyl přesvědčení, že prababička oné slečny musela pracovat v Sachsenhausenu jako dozorce a ten strnulý výraz se u nich dědil z generace na generaci.
Po vypití piva a oné pochutiny, jenž vypadala jako griotka, smrděla jako režná a chutnala jako fernet extra hořký, se Bouhoušek znechucen nakyslým výrazem oné zástupkyně něžnějšího pohlaví osmělil a rodným jazykem Wiliama Shakespeara ji pobídnul, aby se usmívala. To však neměl dělat. Slečna tou samou řečí, avšak s dialektem pojídače žab odsekla, že ona se usmívá vždy a začala se "usmívat" asi jako když Bohoušek zakáže své dceři Terezce televizi.
Druhá ze servírek nejspíš chtěla celou situaci zachránit a pokusila se o milý úsměv z poza pípy, jenže pánbíček jí dal do vínku nejspíš více rozumu, protože krása vyšla na jinou. Ze strachu o sebe samého raději Bohoušek předstíral neúspěšné skrývání homosexuality, jenom ať už se raději neusmívá....

Pivo střídalo pivo, kolegové se slušně bavili, až Bohoušek zjistil, že si povídá sám, jeho kolega v sedě usnul. Nu což, je třeba zvednout kotvy a odebrat se do brlohu. Potichu, aby kolegu neprobudil, odebral se Bohoušek k baru, aby kolega neprotestoval a nechal si vše zaplatit. Jenomže vypitá piva, likér a únava z proběhlého týdne udělaly své a když si slečna, ta, co tvrdila, že se usmívá, řekla o 30 Franků, vytáhnul padesátku a výše jmenovanými faktory ovlivněn zapomenuvší na kurz 1:22 (Frank ku Koruně České) řekl, že je to dobré a že mockrát děkuje!
Již při odchodu na pokoj si Bohoušek uvědomil, jaké katastrofy se dopustil! Stvoření příjemnému jak uher na zadnici za pivo bledé jako vodou naředěný Birell a chutnající jak ledvinama přefiltrovaná vincentka, za likér, ze kterého ho celý druhý den bolela hlava jak střep a za to, jak se tvářila, nechal čtyři sta korun zpropitného!
Inu co, člověk v životě ztratí víc, než čtyři kila, ale kdyby si je ta Edeltraude přitroublá alespoň zasloužila...

Jen si dej čočku, snyku

14. listopadu 2013 v 21:40 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Byl krásný den. Byl to opravdu krásný den - sluníčko zpívalo a ptáčci svítili, léto pomaloučku předávalo svoji vládu podzimu, listí hrálo všemi barvami, vzduch krásně voněl a vše bylo tak pozitivní. Navíc když jsem toho dne mohl z práce odejít o tři hodiny dříve, bylo vše ještě krásnější.

Spěchal jsem domů, protože jsem musel zajet s manželkou k lékaři na kontrolu a pak ještě s dcerkou k zubaři vytrhnout jeden neposlušný zoubek, který ji už přecejen natrápil víc než dost.
Mezi návštěvou manželčina lékaře a dceřiny zubařky byla půlhodina volná a proto jsem neodolal a k obědu si doma naložil pěknou porcičku vynikající čočky na kyselo s dvěmi vajíčky na měkko a dvěma pořádnými krajíci čerstvého chleba, kterých by byl hoden i kanadský dřevorubec. No porcičku, spíš jsem se obstojně přežral, ale ta čočka byla opravdu vynikající. Vy-ni-ka-jí-cí!

Odfukuju a ztěžka se soukám do auta, abych malou odvezl k zubařce a cestou se ji snažím konejšit, trhání zubu se dost bála. Za chvíli jsme byli na místě a tak rychle, jako uběhla cesta, přišli jsme i na řadu. Já sám návštěvy zubaře nesnáším, navíc dentistu máme celá rodina společného, takže jsem v očích lékařky i sestry nevypadal příliš důvěryhodně, když jsem se dceři snažil v ordinaci dodat odvahy, když sám omdlévám, sotva se mnou začne křeslo stoupat vzhůru.
Mléčný zub se však dlouho nebránil a za chvíli už sedáme do auta a míříme k domovu. těším se, jak si s rodinkou užiju krásné odpoledne.

Po příjezdu domů svlékám, tedy odhazuji, svršky a letmým pohledem zavadím o kartičku na komodě v obýváku. "Jeeeežiš, dneska mám rehabilitaci....", vzpomenu si a tím se ruší všechny mé plány na odpoledne strávané s rodinou na zahradě.
V půl čtvrté na sebe hážu tepláky, mikinu a loučím se s osádkou gauče před televizí. Sedám do auta a cítím mírný tlak. "To nic", nepřikládám tomu pražádný důraz.

V čekárně na středisku chvíli čekám, ale pak si mě do parády bere zkušená fyzioterapeutka. doposud jsem se svým bolavým hrbem chodil jen na elektorléčbu, "to zas bude pohodička", myslím si a těším se na příjemných patnáct minut na lehátku, které si zpříjemňuju hraním her na mobilu. "Taaak, dneska máme masáže", vítá mě ta dobrá žena a je na ní vidět, jak se těší na to, jak mě bude mučit.
"Tady si odložte", praví chladně mučitelka. "Jako všechno?", ptám se vyděšeně, od přírody jsem stydlín. "Trenky si můžete nechat", ale ani tato odpověď mě nenadchla, naposledy jsem před cizí ženou stál ve spodním prádle snad na střední v hodině tělocviku.

Ležím na břiše na lehátku, otvorem v něm je vidět důmyslná konstrukce, tak přemýšlím, jak ty mechanismy fungují a přitom si masáž začínám docela užívat. Bylo to opravdu příjemné, velmi příjemné. Ikdyž jsem občas ucítil bodavou bolest v namožených křížích, blaženě jsem si užíval té péče. Ovšem jen do té doby, než jsem pocítil známý luštěninový tlak v břiše. "Ty krávo, to snad ne!", bleskne mi hlavou a na čele vyrážejí první krůpěje. Pro jistotu stahuju uvolněné půlky a snažím se myšlenky nasměrovat jinam. "Jo, to dám, tohle přece musím vydržet", přemítám.
"Tak a teď si lehneme na záda a trošku si zacvičíme", oznamuje mučitelnice. "Hmm, tak to bude asi prdel", myslím si, ale pořád se snažím mít vše pod kontrolou. Nicméně tlak neustupuje. Otáčím se na záda a raději se nesnažím myslet na nic, jen se modlím, aby nedošlo ke katastrofě.
Paní drezérka mi předvedla prvních pár cviků, které nebyly nijak náročné, ale v mé situaci bylo obrovským problémem třeba jen mrknout.
Zatínám svaly, tajím dech a snažím se splnit vše, co je po mě požadováno, přitom přemýšlím, jak z této šlamastyky ven bez ztráty kytičky. Nicméně tlak narůstá, ta mrcha čočka ví vždycky přesně, kdy má začít účinkovat...
"Taaaaak a teď si natáhněte nohy a zkuste střídavě přitahovat kolena až k bradě" "Taaaaak, to je můj konec", napadá mě a už se vidím, jak rezignovaně s tričkem, teplákama a mikinou v jedné ruce a teniskama v ruce druhé opouštím v trenýrkách středisko. "Dýchejte, dýchejte. Vy vůbec nedýcháte!", kárá mě ta žena. Dal bych za to všechno nerostné bohatství na Zemi, kdyby na pár okamžiků zmizela ze světa a já mohl ulevit své bolesti. "Já moc dýchat nemůžu, hrozně mě bolí ty kříže", lžu.

Nevím jak jsem ty hrozné muka přežil, aniž bych sám sebe zostudil a na několik hodin učinil lékařské středisko nepoužitelným, nicméně jsem na sebe v rychlosti naházel svršky, na stolíku poadl svou kartičku s rozpisem následujících rehabilitací, v čekárně boty a uháněl pryč, než se stane neštěstí! Když jsem pospíchal k autu, byl jsem už tak nafouklý, že na mě přestávala působit gravitační síla a já hopsal jak ti dva Amíci na Měsíci.
Když jsem naskočil do auta a bouchnul dveřma, přišla obrovská úleva. V tu chvíli mě přestaly bolet kříže, břicho, přestal jsem proklínat čočku a čerstvý chleba, stáhnul jsem okýnka a zase jsem miloval ten nádherný podzimní den.

Ej, jak jsme plesali!

8. listopadu 2013 v 11:05 | Asmo |  Fšelijaké kraviny
Tak jako každý pátek od října do dubna, opět jsme se se švagrem vypravili do tělocvičny místního Sokola, kde si s bývalými fotbalisty chodíváme běháním za balónem uhánět žízeň. Jak my říkáme: "Idem na zumbu." Tento každotýdenní svátek jsme si ovšem vylepšili a udělali tak, aby nás bavil ještě více - my tu žízeň chodíme hasit nejen po fotbálku, ale už i před ním! Vždycky vyjdeme o něco dříve, a někdy jedno, někdy i dvě stihneme ještě před zumbou v občerstvovací stanici přímo ve sklepení Sokolovny. Tentokrát ale ve vzduchu viselo obtížně definovatelné cosi, co nám napovídalo, že dneska ta zumba bude trošku jinak.

Byl krásný únorový mrazivý podvečer a my jsme vyrazili. Museli jsme trošku přidat do kroku, až se nám kouřilo od úst, hub a dokonce i z celých hlav, jak jsme se v tom mrazíku kvaltovali. Ale ty naše dvě jsme stihli! Ikdyž to druhé zazděné panáčkem destilátu vypité nadvakrát.
Přesně v půl osmé jsme vstoupili do šatny, kde už se vzduchem nesla vůně Alpy i Francovky a jiných masážních a rozehřívacích prostředků a přes vzájemné hecování bývalých sportovců s bývalými sportovními postavami se linula vůně i jiného povzbuzovače - toho zakázaného. Zkrátka nějaký blb zcela neuváženě přinesl okoštovat sklizeň z vlastního sadu zkomprimovanou do půllitrové lahve. A tož co bychom si nedali, že jo....

Fotbálek, tedy zumba, probíhala dle zvyklostí, jen jsme se díky požitému odbourávači nesmělosti trochu více potili, ale nic z toho zvláštního čehosi visícího ve vzduchu se zatím nechtělo projevit. Kluci se tak jako vždy popichovali a povzbuzovali pokřiky jako "Neumíš nic, píííp!", "píííp, příště si vem sukňu, vole, pak už ty jesle nedostaneš!" a "Arnošte, esy už nemožeš, tak možeš it dom, nam to vadit nebude....".
Jako vždy jsme hráli proti mladým Sokolíkům - dorostencům místního TJ, kteří nás teda slušně proháněli, ale na zkušenější borce neměli - on dobře mířený bodyček na hrazení tělocvičny jim vždycky napoví, že ze starého vola vola dělat nebude a že jesle tam a zpátky už je trošku silné kafe.... Napříště mládežník raději balón odehraje aniž by se pokoušel o kličku, natožpak o zesměšnění staršího nemehla.

Tehdá to skončilo 37: 33 nebo 42: 7, to už se přesně nepamatuju, ale nikdo se nezranil, nikomu nic neupadlo a tak jsme na sebe šli pokřikovat pro změnu do sprch. Ani tady se nic vážného nestalo, nikdo neuklouznul na mýdle a nikdo už neopláchl správce proudem ledové vody, jako posledně, když nám přišel do sprch zavřít větračky.
No a protože nám manželky říkávaly, že s roztaženými póry se hned nemá jít na mráz, stavujeme se cestou na to obligátní jedno k Proskovi do tepla. Nebo že by to s těma pórama neříkaly manželky, ale maminky...? To je jedno. Prostě chodíváme lapnout na ty naše ulítané řitě na pivo, abychom rozebrali právě odehrané utkání, zhodnotili výkony a pokusili se vymyslet vítěznou taktiku na následující pátek, což se tedy zatím ještě nepovedlo. No a když máme zhodnoceno, rozebráno, odhlasovány návrhy nových signálů, povídáme si o vaření, pletení a domácích pracech, jak se na chlapy sluší.

Jelikož je i pan vrchní jenom člověk, i on by se rád dostal do hajan v rozumný čas, vždycky nám dá taktně zhasnutím celého lokálu najevo, že už bychom mohli jít... A tak jsme šli.
Vykračujeme si promrzlým městečkem, před námi se rozkládá romantický výjev decentním světlem nasvícené hradní věže na kopci před námi a jak už to tak někdy pokaždé bývá, chlapům se po pivu nechce moc domů. Tentorkát byla naše nálada ještě o něco povznešenější než obvykle díky ochutnávce zkapalněného ovoce před zumbou i po ní ještě před sprchováním a tak na sebe geniální nápad nenechal dlouho čekat!
"Ty vole, dneska je v opeře ples, ne?", říkám švárovi. "Kde?" "No v obecní, vole" ,šibalsky pomrkávám a dodávám: "Teplákový, takže uniformy máme!" "No jo, ale jak se tam chceš dostat, ještě nepouštějí zadarmo, je málo hodin", přemýšlí švagřík, ale i na něm je vidět, že je rozhodnut jít si zaplesat, protože se ještě nestalo, aby švagr zkazil nějakou kravinu!

A tak jsme místo pokorného slalomu domů odbočili do kopce k náměstí a už stojíme před dveřmi místního domu kultury. Vstoupíme dovnitř a ihned se nás ujímá čiperný penzista: "Kampak, pánové?" "No plesat, pane, plesat jdeme" , odpovídám a hrneme se dovnitř. "A lístky máme?" , udeřil na nás stařík. Nemeškal jsem ani vteřinu a s ledovým ksichtem mu odpovídám: "My jsme kouzelníci, za deset minut máme vystupovat." Švagr zblednul a snažil se udržet smích. Milý stařešina nemeškal, chytil mě za loket a já v údivu, že nás nevede směrem na mráz, nýbrž opačným - k šatnám už zadržuju výbuch smíchu také. "Mládenci, tady si odložte a můžete se jít připravit, pořadatelé se o vás postarají." Vůbec mu nevadilo, že na tento Teplákový ples nebyl žádný iluzionista ani podobný kejklíř přizván.

A tak jsme se jali veseliti, na plese byla spousta kamarádů a známých a tak pivo střídalo pivo, odměrka odměrku až se nám celý ten ples začal pomalu ztrácet v mlze. Všem těm kamarádům jsme se chlubili, jakouže to lstí jsme se dostali dovnitř, až se nějakému volovi ten nápad natolik zalíbil, až ho ve své alkoholem dezorientované mysli začal považovat za skutečnost a za pomocí pořadatalské služby se nás snažil přivést na pódium. Inu, kdo si z pořadatele prdelky dělá, sám musí jít čarovat...

A tak stálo milého švagra nemalé úsilí pořadateli vysvětlit, že už nejsme ani tak moc kouzelníci, ale jako spíš kontrola z okresního sboru požární ochrany a že jsme se přišli mrknout na hydranty a hasičáky. I to ovšem nebylo přijato jako žert s tím, že máme chvilinku počkat, že se hned vrátí. Mysleli jsme, že na nás nejspíš přivede strážníka , ale on za chvíli přiklusal, v každé ruce panáka slivovice a ujišťoval nás, že všechny hasičáky jsou určitě v naprostém pořádku....

Domů jsem se dostali v pořádku v časných popůlnočních hodinách, bez ztrát, bez újmy na zdraví a ani přední náhon jsme nemuseli zapojovat. Slíbili jsme si, že způsob prožití toho večera zůstane našim tajemstvím, manželky by jistě neměly radost. Tajemství však zůstalo tajemstvím pouze do následujícího rána, kdy jsem se po probuzení rozpomenul a začal se smát na celé kolo. No musel jsem s pravdou ven...