Listopad 2014

Příběh následující - příběh poslední

29. listopadu 2014 v 21:11 | Asmo |  Vzpomínky vojenské
Rok se s rokem sešel a po loňském fiasku, které jsem radši ani nezpísmenkoval, se podařilo naplánovat akci vskutku velkolepou! Během uplynulého roku se mi totiž povedlo sehnat kontakty na další kluky, jenž s námi vládli vařečce v mikulovském zeleném Hiltonu.

Akce se měla odehrát na obecním koupališti vesničky Koštín, na místě nanejvýš strategickém, jelikož tam mí rodiče vlastní chatu, praporčík Hříbek v civilu nyní bydlel osm kilometrů od tama a všichni přizvaní to měli maximálně sto kilometrů daleko, což při cenách ropy na tokijské burze a kurzu koruny ke kuvajtskému dukátu neměl býti pro nikoho problém...

I navrhnul jsem termín, slovo dalo slovo, vše se domluvilo, ale.... ...no prostě první termín - začátek července roku dvoutisícíhočtrnáctého nevyhovoval úplně všem, tak byla akce odpískána. Několik dní jsem posečkal a s nepatrnou skepsí se pokusil nadnést termín nový. Opravdu jsem nevěřil, že se to ještě povede, ale dvacátý šestý červenec roku nula čtrnáct se zdál být vyhovující většině a účast přislíbila osmička bývalých kuchtíků, což se oproti loňskému setkání v sestavě Hříbek, Kocúr a já, dalo považovat za zázrak!
Loni se to opravdu moc nepovedlo, Kocůr během posezení znaven degustací všeho možného usnul, Hříbek ve stavu podroušeném nabyl pocitu, že ještě (nebo opět) spadáme pod jeho velení, a jal se nás jebati jako za našeho působení v zeleném, což mu musel rozmluvit až hospodský kravatou umotanou ze své námořnické paže kol Hříbkova chřtánu. Navíc nebylo možno Hříbka po ukončení akce a následném odvozu mým vozem řízeným Kocúrovou spanilou ženou do jeho nynějšího bydliště cca ve dvě ráno přesvědčit o tom, že je již doma a půl hodiny jsme ho nemohli dostat z vozu. Naštěstí se pak umoudřil a uvěřil. Nicméně se vydal úplně jiným směrem, než se nacházelo jeho obydlí, tak jsem se musel i přes svou motorickou nestabilitu způsobenou už ani nevím čím vším vystoupit z auta a pokusit se ho nasměrovat k domovu. "Jééé, Bohušu, kde ty se tady , kurva, bereš..?" To byla jeho poslední slova. Tedy - možná že pak ještě dále promlouval, ale to už jsem se s hbitostí lachtana na dálnici ztratil v šeru, bouchnul za sebou dveřma a nechal podpraporčíka napospas. No co, vždyť byl po dlouha léta pro takovéto situace dobře trénovaný..

Ale vraťme se k červenci nula čtrnáct. Jak jsem již psal, účast přislíbila celá osmička natěšených borců a další dva se podařili sehnat Škamrymu - úžasné! Tak jsem objednal chatu, kde měli kuchtíci složit své hlavy, objednal jsem u hospodského, jenž loni Hříbkovi rozmlouval, že Kocůr a já již nejsme jeho podřízenými, guláš a pro sichr i bečku piva, kdyby měli chuť kuchtíci nasávat i po zavírací hodině. Později jsem se však dozvěděl, že na koupališti se toho večera má konat hodová zábava, která se většinou protáhne až do kuropění...

Těšil jsem se jak malý kluk a zároveň obával dalšího fiaska. Den D se blížil a účast na setkání slíbilo nakonec jen sedm kluků, zbytek dělal mrtvé brouky a nezvedal telefon, což mě opravdu dost mrzí.

Dvacátý šestý červenec dvatisícečtrnáct - historický milník. Od rána jsem se těšil a obával zároveň, přecejen jsem byl již několikrát nemile překvapen tím, že jsem byl na poslední chvíli odmítnut.
Telefon. Zvoní mi telefon a na displeji svítí: "Radek Š." "Jooo!!", říkám si a zvedám:
"No čau, tak co, mám dorazit? Fičím od Uherského Hradiště."
"No čau! Jasan, val, val!", usmívám se do telefonu, jakoby mě Radek viděl.
"Musíš z Hradiště směrem na Brno a ve Střílkách doprava a až dojedeš do Koštína, zavolej. Buď pro tebe přijedu nebo tě navedu."´No paráda, Raďa přijede, sám nebudu´, myslím si!
Bylo těsně po poledni a Radek mě už prozváněl, že je na místě, že vše v pořádku našel....

Do čtvrté odpolední zbývala ještě spousta času a jak jsme byli s Radkem domluveni, dali jsme si vyjížďku na kolech po okolních lesích. Na třetí jsem ale měl být v Kroměříži na vlakáči, slíbil jsem, že vyzvednu Svózu a Patrika - ty dva jsem neviděl celých osmnáct let!
Tak jsme přiletěli z lesa, dali sprchu a Radek, aby se sám na chatě nenudil, skočil se mnou do auta a jelo se do Kroměříže pro kluky. Teď už jsem opravdu věřil, že to dopadne dobře a že se všichni sejdeme.

Přijedem k vlakovému, ale kluci nikde. Tasím z kapsy mobil, vytáčím Svózu - nic.. ´Do prdele, oni nepřijeli...´, říkám si. Vytáčím Patrika, ten to bere hned. "No čaaaaau, tygře! Tak kde jste??", ptám se. "Ty, Svóza měl ještě trošku žížeň, tak jsme tady kousek od vlakáče v nějaké hospodě, já ti jdu naproti" Než Paťa položí telefon, upozorňuji ho, že jsem toho dne nějak moc poobědval, proto jsem o třicet kilo těžší než když mě před osmnácti lety viděl naposled. A taky že mi trošku opadala srst na hlavě a zešedivěla.. To už na mě ale Paťa mává s telefonem v ruce asi sto metrů od nás na chodníku.
Patrik se nezměnil vůbec, Svóza taky ne, jen přibral asi patnáct deka. Vrhám se na kluky, objímám je, plácáme se po zádech, radost opravdu neskutečná! Kluci poznali i Radka, ikdyž s náma v Mikulově nevařil, dělal řidiče a byl na vedlejším pokoji. Jenže Raďova výhoda oproti všem byla v tom, že mu bylo zhůry dáno a za tu dobu, co náš odchod do civilu dosáhl plnoletosti, zestárnul asi o jen čtrnáct dní. Nechápu...
Kluci na zahrádce měli čerstvě rozpité pivo. Paťa první, Svóza třetí. Z hospůdky se vynořil pinglík a než jsme mu s Radkem stihli odpovědět, že si opravdu nic nedáme, že pospícháme jinam, stihnul Svóza dopít třetí a objednat si čtvrté. "Kurva, Svózo, nedivoč, dneska bude odpoledne dlouhé až do rána!", varuju ho zvesela. Mezitím Svóza to čtvrté exnul, prázdné sklo vrátil pinglovi na plato a objednal si páté. Patrik pil druhé a neměl jsem pocit, že by mu nechutnalo.
"Kluci, nebojte, já piju těch dvacet až pětadvacet a jsem v klidu", upozorňuje nás Svóza - nejslušnější kluk z našeho pokoje. Možná z celé roty. "Však už jsem měl teď čtyři ve vlaku.", vysvětluje naprosto střízliv. ´Tak to si dělá kozy´, myslím si, nic neříkám a křením se jak budík.

Když se mi podařilo Svózu přesvědčit, že cesta z Kroměříže do Koštína nebude trvat více než dvacet minut, dal si říct a poslušně zaplatil a šlo se k autu. Měl jsem velikou radost, že zase kluky vidím a těšil se na večer.

Přijedeme na místo a Svóza už se sháněl po zdroji blahodárné zrzavé tekutiny. Ani ho moc nezajímala chata, ve které se měl ubytovat.
Došli jsme do hospůdky na místním koupališti, usadili se na lavičkách pod přístřeškem a pan hospodský, předem informován o sympóziu mikulovských kuchtíků, už nosil na stůl. Netrvalo dlouho a ve dveřích z hospody k přístřešku se objevil Laďa a s ním Škamry! Ten kluk nezestárnul ani o týden!! S Laďou jsme se do té doby vídávali několikrát do roka, ale Škamry byl z těch, které jsem celých osmnáct let neviděl! A poznal bych ho i potmě v tunelu! On byl opravud pořád stejný! V tu chvíli jsem věděl, že se sraz podařil a spokojeně si objednal další pvo.

Byly čtyři hodiny pryč a pořád nám chyběl pozlacený hřeb odpoledne - Hříbek. Měl volat už v 15.45, že ho mám vyzvednout u autobusu, ale neozval se...
Jenže netrvalo dlouho a náš nejjasnější náčelník na mě od dveří volal: "Ty hňupe, Bohumile, tebe já zabiju! Meine nééérrrrvy! Neměl jsi mě vyzvednout u autobusu?? Zabiju tě, vole, a pak tě ožeru!" , hulákal Hříbek podpírající se holí. Ta hůl, to byla proti loňsku novinka, ale na jeho chůzi bylo znát, že má opravdu potíž s koleny.
"Náčelníku, a neměl jste mi náááááhodou tak trochu zavolat, že už jste v Koštíně??", křením se na ten pitoreskní přírodní útvar.
"Aha, já su kokot, Bohumile. Zapomněl jsem ti zavolat.... No ale stejně tě pak asi zabiju. Plazil jsem se sem až ze zastávky! Málem jsi mě měl v tom vedru na svědomí!", zase se chechtá jak předávkovaná ježibaba.
Jen jsem v tu chvíli musel všem s lítostí oznámit, že mé odtržené siamské dvojče Kocúr nepřijede, skolila ho nějaká viróza, kterou si přivezl z další ze svých dobrodružných dovolených.

A tak jsme seděli, pili, povídali si, hospodský Pavel nás pohostil svým vynikajícím gulášem a blížil se večer.
Svóza zase posunul laťku mého chápání o kousek dál, protože v podvečer měl v sobě asi šestnáct piv a úplně normálně komunikoval, přiopilý Hříbek komunikoval taky úplně normálně - tedy tak, jak jsme byli zvyklí - všechny nás oslovoval chvíli "Bohumile", pak nám všem říkal "Škamry" a nakonec zjistil, že když nám všem bude říkat "pičo", že tím taky nic nepokazí...

No, a měla začít hodová zábava. My jsme se však domluvili, že hned zkraje na zábavu nepůjdeme a že se přesuneme do jiné občerstvovny. Přechodná stanice našeho působení byla jen stopadesát metrů vzdálená, tudíž přesun zvládl i Hříbek podpírán holí z titanem vyztuženého bambusu.
V onom pohostinném zařízení toho léta brigádničil můj bratr se svojí přítelkyní, dopředu jsem je varoval, že se toho dne asi nachodí více než byli zvyklí. Nelhal jsem jim... Kluci pili statečně, ale nikdo nejevil známky únavy nebo přespřílišné opilosti. Vynikající atmosféra letního podvečera okořeněná, dovolím si říci, velmi vzácným setkáním dělala své a všichni do jednoho jsme se skvěle bavili.

A zase mi v kapse hrčí telefon - pan Záboj! Tybrďo! Na Marťase jsem málem zapomněl! Byl to ten klučina z mého vyprávění, co Indiánovi udělal na jeho drzém ksichtě válečné malování, které ale nešlo asi čtrnáct dní smýt....
S Marťou jsme v kontaktu už delší čas, takže vím, že hned po vojně měl nehodu a od té doby si vozí prdel na vozíčku, lenoch... On je neskutečný optimista, bojovník, blázen, zvíře! Kdysi mi říkal, že kdyby jen tušil, kolik díky své nehodě pozná parádních lidí a jak je vlastně ten život na "kriplkáře", jak on vozíku říká, parádní, že by se s ní už narodil. Marťas je živel, skvělý člověk, kterého asi nevykolejí vůbec nic. Nakažlivý optimista, věčný vtipálek, který nebere nic vážně a pořád se všemu řehní, kterého mám fakt strašně rád!
"No kurva kde jste??", ptá se mě v telefonu a zase se řehní. Vysvětlil jsem mu cestu a byl si stoprocentně jistý, že nás najde, ikdyž musel jet po silničkách, o kterých ví málokterá mapa, ale on se se svoují vyřídilkou neztratí nikde.
Neuběhlo pět minut a na travnatém prostranství před Bumbálkou, jak se oné útulně pro žíznivé muže říká, parkuje velké černé kombi a v něm vysmátý Záboj. Nacvičeným tahem vytáhnul ze zadních sedadel vozík, rozložil ho, nachystal si ho pod zadek a už se hrnul k nám ke stolu před Bumbálkou. Ikdyž nebyl s námi na pokoji, ani na rotě, kluci si ho z přijímače pamatovali a přivítali ho se stejnou pompou, jako svého.
A proto, že Marťas je pozorný a slušně vychovaný a pochází z pomezí Valašska a Slovácka, nikdy mi nezapomene dovézt vzorek své slivovice. Když mi ho předával, upozornil jsem ho, že tu lahev raději schovám, ta by mohla být vzhledem k množství tou dobou vypitých piv ultimativní. Milá lahev se tedy poroučela do lednice za výčepem v Bumbálce. Věděl jsem, že pod dozorem mého bratra se jí nic nestane a že pokud nedám svolení, nikdy ji nevytáhne.
Bylo to správné rozhodnutí, protože každý měl v sobě už asi sedm či osm piv (Svóza se blížil dvacítce), ta slivovice by nás pobila.
Hříbkovu zraku ovšem neunikla a směle se dotazoval: "Bohumilku, a co že nám to tady kolega přivezl, co?" a lišácky pomrkával. Raději jsem dělal, že neslyším.

Než jsem se ale přivítal s Marťasem, přišel na Bumbálku můj otec na svá obligátní dvě piva a protože věděl, že pořádám setkání, sednul si na moje místo u stolu na posezení mezi ostatní kluky, kteří ho krom Radka do té doby ještě neznali.
"Hele, šéfe, tady si nesedéte, tadyk je to naše. My tady máme akci.", ihned ho odehnal Škamry, ale to už se s taťkou řehníme a všem přísedícím ho představuju.

Ještě se nějakou dobu veselíme, pořizujeme společné fotky, vzpomínáme a při tom se řehtáme tak, že přehlušujeme všechny ostatní stoly na Bumbálce. Pak ale někoho napadlo, že je ten pravý okamžik zaplatit a jít se podívat na hodovou zábavu. Nápad to asi nebyl úplně nejlepší, protože vesnická zábava má své nepsané regule, všichni se na ní znají a popíjením všeho možného tmelí sousedské vztahy. A takovou idylku jim toho večera měla překazit tlupa nevycválaných alkoholiků, jejichž mravy v onu noční hodinu byly podobny móresům nájezdných rytířů s právem první noci.

Tak jsme se rozloučili se Zábojem, jenž se odebral směr domov, zaplatili a šli ke koupališti. Byla krásná letní noc, cvrčci šmidlali na ty své housličky jako o závod, obloha plná hvězd, vlahý vánek ochlazoval naše pivem oteklé tváře. Na Svózovi při jeho dvacetidvou vypitých pivech byla patrná lehká opilost a Hříbek se celou cestu vyptával: "Bohumile, a to tam tu láhev jako necháme?" Opět jsem předstíral hluchotu, protože to by byla apokalypsa.

Všichni ve skvělé náladě proplouváme branou, platíme vstupné a jdeme se veselit. To už jsme se ale rozdělili na skupinky a každý juchal po svém. Ono se ani moc nedalo veseliti se houfně protože jednak byly všechny lavičky plně obsazeny a druhak kapela přehlušila úplně všechny, takže jsme si při pokusech o konverzaci málem museli křičet do uší.
Stojíme s Laďou, popíjíme pivo z kelímků a sledujeme ten mumraj. Vtom vidíme, jak Hříbek, jako říjný jelen táhne si svou laňku k tanečnímu parketu a bez hole, kterou za celý večer ani na okamžik neodložil! Ta ženština za ním málem vlála, jak Hříbek chvátal, asi aby mu ji nikdo neuzmul. Chvíli jsme se dívali a divili, jaký je Hříbek tancmajstr, jak válí valčík a pak začali hrát jakýsi pop či co a to jsme teprv valili bulvy. Hříbek mrskal rukama jakoby naváděl pilota na letadlovou loď a divožena kolem něho poskakovala jak šaman v transu. Kreace nevídané, leč velmi zábavné. Vůbec jsme netušili, jakou má Hříbek po tolika pivech výdrž a po jeho chromém koleni ani památky.

V tu chvíli se přimotal Svóza podpírán Patrikem, že už asi půjdou spát. Patrik byl unavený a Svóza po přiznaných dvaceti pěti pivech taktéž.
Kapela si dala na okamžik pauzu a to byla voda na mlýn našich dvou nestárnoucích plejbojů Škamryho a Radka. Okamžitě se jali pěnice a odvedli ji k občerstvovacímu okénku a snažili se jí vykecat díru do hlavy. A že byli oba ve formě! Pěvkyně málem nestihla nastoupit na pódium k další produkci, jak do ní kluci hučeli. A po tom, co všechno do ní nalili, bych se vůbec nedivil, že by zapomněla všechny texty...
Jenže okamžiku, kdy si kapela udělala přestávku, využil Hříbek. Veškeré své oběživo, co měl po kapsách, již proměnil v jásot a proto, že on neměl nikdy dost, přikradl se jako zkušená lasička k pultíku tvořenému obrovským dřevěným sudem, kde kapela měla své občerstvení, a všechno jim vypil! Ten neřád do sebe opravdu v mžiku naházel všechny kelímky se zbytky piva i tvrdým alkoholem a zalil to exnutím zbytku vína v lahvi, která nejspíš patřila pěvkyni.
S Laďou jsme na to nevěřícně hleděli a řehnili se jak koně.

Mezitím začala hrát kapela a téměř všichni se zvedli z laviček a zaplnili taneční parket. Včetně Škamryho s Radkem, kteří okupovali prostor hned před zpěvačkou a tančili jako naposled.
Jenže to, co se Hříbkovi podařilo ukořistit kapele, bylo zřejmě málo na to, aby ho to alespoň na chvíli vyřadilo z provozu. Tentokrát využil toho, že naopak celá vesnice tancovala a tak obcházel lavičky a kde v tu chvíli nikdo neseděl, Hříbek jednal. Vše, co mu přišlo pod ruku, vypil. Mezi lavičkami se pohyboval jako hladový kočkodan a obracel do sebe jeden kelímek za druhým, až prostě vypil úplně vše! Vůbec nerozumím tomu, že si ho nikdo nevšimnul. S Laďou jsme ho pozorovali, řehtali se a v duchu mu snad i drželi palce, aby ho nikdo nenačapal. Pevně věřím tomu, že kdyby ho někdo zpozoroval, asi by ho celá vesnice i s kapelou hnala až na dva kilometry vzdálenou autobusouvou zastávku...



Ráno mě budí křik mých dětí a smích manžleky, když viděla, v jakém stavu jsem přišel. Kraťasy, ve kterých jsem večer juchal, byly pořád na mě. Tričko, které bylo nejen mnou asi tak desetkrát polito nejen pivem, jevilo jen známky pokusu o svlečení - zpoloviny bylo sevlečeno, z druhé poloviny bylo stále ještě na mě.
Bylo mi divně, ale byl čas jít zkontrolovat kluky, jejichž chata se nacházela hned na vedlejším pozemku.

Nějaký pohyb kolem jejich chaty jsem zaznamenal, takže ikdyž bylo teprve devět ráno, neváhal jsem a šel za nimi. Ten pohyb, to byl Patrik, jediný střízlivý a pak Radek a Škamry, kteří ještě nestihli jít spát...
S klukama jsme se přivítali a pak že nahlédnu na zbytek do chaty. Ovšem první, co jsem měl možnost vidět, byla z hluboka oddechující tělesná schránka Hříbkova na gauči v přízemí. Vypadal jak uhynuvší kapustňák. To jen přikrývka nadzdvihována v pravidelných desetisekundových intervalech jeho chrápáním říkala, že kapustňák ještě žije.

Když se všichni probrali, tedy probrali... ...otevřeli oči, šlo se znovu na koupaliště. Jen kapustňák ještě doumírával.
Bylo nádherné letní ráno, na obloze ani mráček, tak jsme využili nabídky hospodského, provozovatele koupaliště a mého přítele v jedné osobě a šli se osvěžit do bazénu. Jen Svóza se šel osvěžit k výčepu.
Když jsme se ještě znavení předešlou nocí doplížili od bazénu pod přístřešek, pod kterým celý náš dýchánek začal, seděl tam už Hříbek pořád ještě stejně opilý jako večer a Svóza, který se napravoval již třetím pivem.

Poseděli jsme do oběda, aby Škamry, jak říkal, vyčóchnul, ti, co neřídili, si dali ještě pivo, jen Svóza s Hříbkem stihli každý po šesti nebo sedmi kusech a přišlo loučení.
Všichni zúčastnění se shodli, že to byla akce nadmíru velkolepá, jen Hříbek ve své přikrmené opici konstatoval, že jsme se chovali jak zvěř a tak že se voják rozhodně nechová a že nás nechá všechny zavřít, až se z toho posereme.

Z té akce jsem si odnesl malé ponaučení: setkání s klukama po tolika letech bylo tak skvělé, že příští léto si ho rozhodně zopakujeme a doufám, že v ještě hojnějším počtu!