Leden 2017

Díl 3. Jak jsem hledal lásku

20. ledna 2017 v 16:01 | Asmo |  Pátý kotec odspoda
Uplynula nějaká doba, co jsem přebýval v exilu, stres i panika z naprosto běžných věcí odezněly a já jsem začal pociťovat, že by to něco chtělo. Manželka mi pořád chyběla, ale tam už cesta nevedla, tedy alespoň dle jejich slov. No a proto, že jsem stále ještě mládenec v plné síle, rozhodl jsem se, že bych se opět mohl vypravit k jižnímu pólu některé z dam.

Ono se to ale lehce řekne, jenomže hůře provádí. Připadal jsem si jako v šestnácti, kdy jsem nesmělými krůčky postupoval za svým cílem. Prostě jsem nevěděl jak na to. Zvažoval jsem spoustu variant, jak ulovit nějaký fešný protějšek, který by nejen bezchybně odkroutil noční směnu na mém sofa, ale dokázal i vlastnoručně připravený pokrm naservírovat, prachovkou se ohánět, zbavit mě té nepříjemnosti se zabarveným prádlem a taky by mohla mačkat pětku ve výtahu, protože pořád jezdím někam jinam….

První varianta, kterou jsem s lítostí zavrhnul, bylo po vzoru našich předků obejít bary, vybrat si tu nejkrásnější a nejpraktičtější samičku (klidně i z nepřátelského kmene), mlasknout ji kyjem po hlavě a za vlasy odtáhnout do své jeskyně. Jenomže tohle by mi dnes asi neprošlo. Ono by to možná na dotyčnou po procitnutí mohlo působit jako romantika, ale není to galantní a já galantní jsem.

Dalším způsobem, jak ulovit samičku, byla možnost jít někam, kde se lidé baví. Jenomže lidé se většinou baví tancem. Alespoň při seznamování. Nebo se také baví popíjením alkoholu, to bych zvládl, v tom jsem dobrý, jenže takto se většinou baví a poznávají jen pánové a já potřebuju dámu. Takže zpět k bodu 1 - tanci. Tak zde bych pouze podotknul, že tanec je pro mě polem neoraným, byť jsem v sedmnácti letech úspěšně absolvoval taneční, jenže tam jsem docházel jak cikán do školy. Můj pohyb v rytmu jakékoliv hudby by se dal připodobnit útrpnému a nekoordinovanému zmítání do pasti lapené divoké zvěři. Takže svým uměleckým ztvárněním pohybu bych dámy spíše odháněl, než vábil. Navíc poslední dobou moc mezi lidi nechodím.


Jenom teď v pátek se mi přihodilo dobrodružství, kdy jsem mezi lidi zašel a bez kterého bych se jistě obešel. Byli jsme s kamarády po každotýdenním halovém fotbálku starých blbců doplnit ztracenou energii ve své oblíbené občerstvovně. Nu a službu opět měla mladá servírka, sic příjemná a milá, nicméně toužící po mém objetí až příliš vehementně, a to se trošku pere s mým egem lovce. Já nechci být unesen, znásilněn a vyplivnut, já chci dobývat, získávat, pokořit, zkrotit… Musím podotknout, že ona slečna je prostorově dosti výrazná, výraznější než já... Toho večera ale milá servírka zvolila nesmlouvavou taktiku, kdy se rozhodla mě opít a vykonat výše vyřčené. I zůstali jsme v pohostinství nakonec poslední tři: servírka, můj podnapilý kamarád a podnapilý já. O půlnoci, když se zavíralo, servírka zavolala taxi, že pojede domů a že mě ráda odveze do vedlejšího města. Kamarád bydlel nedaleko, takže snad došel. Cítil jsem ve vzduchu nějakou boudu, nicméně jsem si počkal, co se z toho vyvine. A jak jsem se obával, servírka, byť to měla oklikou, zavelela řidiči, aby odvezl nejprve mě a pak až odveze ji. I přes deset vypitých piv mě můj pud sebezáchovy varoval a udělal dobře, protože bych vám nyní asi již nepsal. Když se taxikář blížil k sídlišti a servírka se již ve skrytu duše mlsně olizovala nad snadným soustíčkem a těšila se, jak si u mě doma na mně zgustne, řekl jsem: "Prosím, zastavte, není mi dobře" a kočí strachujíc se ze znečištění interiéru svého vypelichaného vozu zastavil, vtom jsem mu podal stokorunu a statečně zmizel v přítmí mezi domy. Byl jsem si vědom, že můj úprk není ladný jako sprint jamajského rychlíka, kryl jsem se za brašnou se zpocenými trenýrkami a dresem, abych byl méně viditelný, případně lépe odrazil útok chtivé samice. Nebezpečí jsem úspěšně zažehnal a hned napoprvé se mi podařilo výtahem dojet opět až do sedmého patra. Nevadí, hlavně že jsem přežil.

Jediným možným způsobem, jak se seznámit a příliš se neztrapnit, byla tedy některá z internetových seznamek. Co některá, pro zvýšení možnosti úspěchu obsadím úplně všechny seznamky a pak už se mi budou dámy samy vrhat kolem krku! Nejdřív jsem si s blokem a tužkou u počítače dělal sociologický průzkum, zjišťoval, jak se inzerát sepisuje, dělal si poznámky, prohlížel fota jednotlivých uchazeček o moji bezpečnou náruč a pohodlnou pohovku. Prostě jsem to pojal vědecky. Sledoval jsem požadavky seznámení chtivých dam, zkoušel se v nich najít (marně) a vyhodnocoval své možnosti úspěšného poblouznění mé vyvolené. Můj inzerát musí mít šmrnc, musí zaujmout, musí být vtipný, upřímný, hlavně nesmí nic nalhávat. Poté jsem ještě pečlivě pročetl inzeráty natěšených mládenců vábících samičky do svých slovních pastí, okouknul jejich fígle a taktiky, vše pečlivě poznamenal a jal se vytvořit velkolepé dílo s naprosto věcnými a neprůstřelnými fakty, kterým žádná neodolá. Na vážkách jsem byl ještě trošku z fotek mladíků, protože proteiny vyhoněné bicepsy, břišní i hýžďové svaly, nagelované kštice, potetované paže, piercingy na všech možných i nemožných místech… Žádné z těchto lákadel jsem věru nevlastnil. Přece jen jsem tatík třech dětí a jak se říká, že po každém dítěti naberete deset kilo, tak přesně takový jsem. Proto jsem volil cestu nejmenšího odporu a rozhodl se do svého inzerátu nejdříve fotografii nevkládat. Ať si zájemkyně nejprve přijdou na to, jak překrásný jsem uvnitř a až dojde na lámání chleba, zbytek ukecám…

Po týdenním průzkumu, sledování inzerce, studování vlastních poznámek, několika probdělých nocích, kdy jsem kul pikle, vymýšlel, upravoval a předělával, jsem se rozhodl sepsat svůj první vlastní seznamovací inzerát. Jak jsem již předznamenal na začátku, člověk by měl co nejméně lhát, aby při případném setkání nedošlo k nedorozumění, tedy spíše k trapasu jak prase… A tak jsem na všechny možné seznamky napsal inzerát se zněním: "Středně mladý, velmi úspěšný muž žijící těsně nad propastí nouze s malým dluhem ve finančním ústavu nevalné pověsti (čímž jsem chtěl dotyčné naznačit, že tato společnost možná zkrachuje dříve, než stihnu dluh doplatit), rozveden, otec několika potomků, majitel postaršího vozu prémiové značky (ehm…), žijící v pronajatém bytě v nádherné lokalitě (ehm…) s láskou k dětem, přírodě, těšící se pevnému zdraví - při poslední návštěvě ortopedie před třemi lety mi byla potvrzena hybnost kyčlí a ramen bez obtíží, skolióza beze změn. Jsem ochoten prostřednictvím mailu zaslat můj naskenovaný graf z EKG. Moje postava by se dala charakterizovat jako bývalá sportovní." a proto, že jsem chtěl inzerátu dodat jiskru a vtip, dopsal jsem: "P.S. Čert má pytel na zlobivé děti, já mám ale pytel plný hodných dětí. Těším se na vaše odpovědi."

Po několikadenním čekání na odpověď, kdy jsem se denně patnáctkrát přihlašoval do všech seznamek, na kterých jsem byl registrován, abych zjistil, že se zase nikdo neozval, uznal jsem, že základem inzerátu je fotografie, ta přece prodává zboží. A tak jsem se pomocí mobilu vyfotografoval v koupelně z umakartu u zašlého zrcadla tak, jako jsem to viděl u jiných a sladce se usmál. Ten úsměv byl ale možná až příliš sladký, protože jediná odpověď, která mi přišla, byla od nějakého Ládi ze sdružení dobrovolných hasičů obce Polehy a jestli si nechci něco rozmyslet…

Vidím to tak, že nakonec asi zazvoním u paní s bišonkem, jestli nechce vynést smetí, nebo nakoupit, nebo tak něco…

Díl 2. Jak jsem se učil být praktický

17. ledna 2017 v 17:15 | Asmo |  Pátý kotec odspoda
Ještě, než jsem se do bytu nastěhoval, bylo potřeba ho drobně přizpůsobit, takzvaně zobyvatelnit. V obýváku byla sedačka, která byla ještě před dvěma lety jako nová. Dnes nevypadala příliš vábně, takže se za vydatné pomoci mých rodičů vyčistila a nabídla k prodeji za bakšiš. Dále kuchyňská linka, ještě původní, ta byla na věky zakonzervovaná mastnotou, prskanci od sporáku a jinými již žijícími nečistotami. Bylo jednodušší koupit linku novou a starou vyhodit než se pokoušet ji umýt. Stěny bytu byly špinavé, některá světla nefunkční, mikrovlnka jak po výbuchu patnácti vajíček, atakdále atakdále…

Jako první opustila byt sedací souprava, to šlo poměrně rychle. Na inzerát se ozvala spousta lidí, a ještě měli tendenci se přeplácet. Jako první se ale ozval nějaký česko slovensky mluvící pán (byla to taková ta menšinová čeština), a tak jsem mu ji podržel. To odpoledne, kdy měl přijet, jsem neměl moc času, jenže pán byl trošku popleta a nejdřív dojel do vedlejšího města a volal mi, že už je na místě. Nakonec se mi podařilo po telefonu nejen zjistit, kde že vlastně je, ale i navést tam, kde jsem se chystal bydlet. Přišel i se dvěma pomocníky, protože jsem dopředu avizoval, že mám bolavé záda a že nic nikam neponesu. Pánové se činili a sedačku se jim malým výtahem podařilo natřikrát odstěhovat. Když se rozhlíželi po bytě, chtěli koupit polovinu jeho vybavení i s tou zahnojenou mikrovlnkou, ale to jsem ještě netušil, že ani ta se mi nepovede umýt a že poletí do odpadu, jinak bych ji za tři kila pustil, že jo. Ještě jsem chtěl využít svého obchodního talentu a za litr jim střelit rozvrzané letiště, které v bytě ponechal poslední podnájemník s tím, že ho mám vyhodit. Málem ho vzali, ale letiště nemělo matrace, a to prý by byla veliká investice. Nu což, hlavně že ta sedačka zmizela a mohl se začít chystat obývák…

Když byl byt připraven k mému zabrání a měl jsem v něm všech pět švestek, musel jsem se začít učit žít osamoceně. Ono, co si budeme nalhávat, praktický jsem asi jak gumové kladívko, většinu záležitostí okolo domácnosti bravurně zvládala manželka, já jsem jen pracoval, rozmazloval děti a sebe. No abych nepřeháněl, občas jsem uvařil, umyl nádobí. Co se ale týkalo třeba praní prádla, o tom jsem netušil vůbec nic. Věděl jsem, že někde v domě máme pračku, jenomže mě vždy zajímala jen první operace procesu praní prádla a tím bylo jeho hození do koše, o zbytku jsem neměl ani tušení. A tak bylo potřeba projít velmi stresující procedurou - začít si s pračkou tykat. Tak jsem nalil dva panáky slivovice a šel se s ní do kuchyně seznámit. Napoprvé to nedopadlo nejhůř, pračka panáka nechtěla, tak jsem je slupnul oba. A to, že se musí při praní zapnout voda a zavřít buben, už vím taky a taky už umím přebarvit bílé ponožky na šedo. Šedé ponožky jsou taky krásné, a navíc už voní.

Taktéž trpím fóbií z nakupování. Tedy nakupovat jsem uměl hezky, ale jen tím způsobem, že jsem lenivým tempem s vozíkem objel osmkrát celé Tesco, přičemž mi žena do vozíku kladla vše potřebné a po zaplacení jsem to naskládal do tašek. Jenomže to bylo jako ve škole - nedával jsem pozor, očumoval jsem drahé polovičky ostatních mých kolegů tlačících vozík, a tak dodnes nevím, kde mají Masox a kde jar. Pivo? Jo, to vím…
A tak mě hlad donutil navštívit některou z blízkých prodejen. Vybral jsem si nedaleký Penny market, jednak protože byl blízko a taky proto, že mi tam nehrozilo zabloudění. Už ve dveřích se mě ale zmocnila jakási hysterie, která mě paralyzovala natolik, že jsem místo piva a rohlíků koupil toaletní papír a něco ve žlutém sáčku, z čehož se nakonec vyklubalo Pedigree. No co, aspoň budu mít pěknou srst.

Napříště jsem své stavy paniky již ne zcela přesvědčivě maskoval křečovitým úsměvem, pravý koutek mi ale pořád padal a úplně všem na prodejně jsem říkal "dobrý den". Některým i třikrát. Celkovému fiasku z nákupu jsem ale předešel sepsáním seznamu na papírek. Tentokrát jsem žádnou položku nepopletl, jen se mi z pětimístného seznamu podařilo dvě věci zanechat na prodejně na příště. Když jsem vyšel z marketu, stres ze mě spadnul a zhluboka jsem vydechnul, jako bych přežil pobyt v plynové komoře. Za to jsem se ještě u kóje na nákupní vozíky musel odměnit jedním Kozlíkem v plechovce. Psssccssssssssttt…. Aaaach… Vždycky jsem říkal, že na prvním pivu by měl být namalovaný červený kříž, protože to blaho by měli doktoři předepisovat jako lék….

Už jsem se tak nějak sžil s pocitem, že unylé obyvatelstvo mého domu bylo obohaceno o společnost mé persóny, naučil jsem se mačkat tlačítko na pračce, vpouštět do ní vodu, a dokonce i zavírat buben před zaklapnutím horního víka, ba co víc, zjistil jsem, že když černé trenky nebudu prát s bílými ponožkami, ty zůstanou po vyprání stále bílé a budou vonět, aniž by zešedly. Naučil jsem se i vybírat schránku. Tuto činnost jsem si osvojil poměrně rychle poté, co mi nějaký dobytek do ní nacpal asi šedesát kilo letáků a nešly vyndat. Proto neopomínám vybírat každý zhruba třetí až patnáctý den. Co mi ale dělalo starosti, byl výtah. Obsluhovat jsem ho uměl již z minula, kdysi jsme bydleli ve vysokém domě v posledním poschodí, a tak jízda výtahem byla dennodenní nutností. Nicméně jsem na sobě zpozoroval, že jsem v malém městě za posledních šest let života pozbyl všech návyků. Ještě občas totiž mívám pocit, že přechod pro chodce je úplně všude, a navíc vždy připraven pro můj přesun na druhý břeh. Ono to tak vlastně i je, jen někdy musím druhou polovinu vozovky doběhnout povzbuzován klaksony… Ale vraťme se k výtahu. Přivolat si ho umím, to je v pohodě. Jenže když nastoupím, zmocní se mě jakási úzkost a v moji mysli vyvstane asi deset tisíc otázek začínajících "Co když….". A v této polopanice mačkám tlačítko a stoupám vzhůru. Za posledních několik výjezdů do domovského pátého patra se v převážné většině stalo, že jsem dojel jinam. Jenomže dnes žijí lidé ve větší anonymitě než kdysi a proto nemají ani jmenovky na dveřích (včetně mě), takže už dvakrát jsem se pokoušel dostat do cizího bytu. Naštěstí jsem si pak našel rozpoznávací znamení - já mám na dveřích ještě bezpečnostní zámek, takže teď už aspoň poznám, že jsem opět vyjel do špatného patra.


Zrovinka minulý týden na mě vyšel úklid na patře. U předsedkyně družstva jsem se předem informoval, co a jak udělat, abych úklid neošidil. Zamést patro, schody, podestu, ještě jedny schody, pak to vše vytřít, to je brnkačka. A jednou za tři měsíce umýt okno v mezipatře, to zvládnu. Tu neděli jsem u sebe měl děti, tak jsem určil tu nejstarší, aby bděla a šel zametat. Z mého bytu se neozývaly žádné podezřelé zvuky, tudíž děti byly buď hodné, nebo ta nejstarší těm dvěma menším zalepila křičidla pevnostní lepící páskou, kterou jsem ponechal bez dozoru v kuchyni. A tak jsem si dal na úklidu záležet - jak se říká: nové koště dobře mete, musel jsem se uvést co nejlépe.

Když bylo zameteno i vytřeno, říkal jsem si, že by nebylo od věci přetřít i výtah, včera v něm bylo našlapáno od sněhu. Tak jsem si ho přivolal, nastoupil s tím, že jen přetřu podlahu a vystoupím. Přesně tak to bylo, jenom jsem zase vystoupil v jiném patře. Sotva jsem totiž nastoupil a předklonil se, zacvakly za mnou dveře a už jsem fičel do přízemí. Nu a tam se dveře znovu otevřely a jak se ukázalo, svou sedací částí jsem se zrovna usmíval na tu protivnou paní s bišonkem, co si mě přivolala a vracela se z venčení.
"Sem se všichni nevejdeme", štěkla po mě, čímž mi dala rezolutně najevo, že nahoru pojede ona a bišonek. Tak jsem já, kýbl a hadr opustili klec výtahu a vydali se do pátého patra pěšky. A) už jsem si nespletl patro, B) na příští zimu asi budu mít krásné teplé bílé rukavice…

Díl 1. Tož zatím tak

13. ledna 2017 v 16:30 | Asmo |  Pátý kotec odspoda
Předem vás upozorňuji, že následující řádky nebudou příjemným čtením. Pokud tedy máte, dejte si dávku antidepresiv, které vám zbyly po neurotické babičce, nebo si alespoň uvařte kýbl meduňkového čaje a modlete se, že to zvládnete bez úhony.
Anebo se na to vyprdněte a pojďme na to...

Je mi čtyřicet a stojím na startu nového života - jsem jako novorozenec, taky mám holou prdel a taky vůbec netuším, co bude dál. S ženou nám to poslední rok skřípalo, tak jsem si po její zralé úvaze zabalil věci a vyklidil pole. Naštěstí bráchovi vypověděl smlouvu podnájemník, takže bydlení pro mě se našlo poměrně rychle.

Jenomže po letech bydlení v baráku se zahradou a věčně se pod nohami motajícím psem a dětmi způsobujícími nepřetržitý povyk, je bydlení v bytě na nevzhledném sídlišti vystavěném v dobách vrcholu minulého režimu nemalým šokem. Navíc úplně osamoceně. Všude ticho, v místnostech ozvěna, nikde žádný pohyb. Poněkud depresivní. Panelák - typická králíkárna - v bytě žádné omítky, jen holý panel. Ale mohlo být hůř - ani moc nechybělo a z toho, jak se vše seběhlo, jsem mohl mít bydlení se zdmi polstrovanými… Také jsem velmi okouzlen jádrem z umakartu. Ale Xindl zpíval, že retro jde zas do módy, tak na to jádro třeba ještě sbalím nějakou pěknou bábovku. Jak jsem ale psal, mohlo být hůř a opravdu si upřímně vážím toho, že mám kde bydlet, mám soukromí, teplo, světlo a voda taky teče.

Největším rozdílem mezi bydlením v domě a v bytě je to, že když bydlíte v domě, vytáčejí vás sousedi venku. Třeba když si pan Vávra v sobotu odpoledne usmyslel, že na své cirkulárce s výkonem jeden kilowatt do večera nařeže osm kubíků bukového dřeva. Nebo když žena pověsila prádlo na zahradu, jelikož sluníčko hřálo a větřík pofukoval, jenomže pofukoval směrem od zahrady pana Komenského, který si právě dělal ohýnek z předčasně opadaného listí z jeho hrušky, kterou mu nejspíš napadla zmutovaná šarka. Nejnevyzpytatelnějším narušitelem vašeho poklidně plynoucího života v rodinném domě může být i sousedovic chlupatý miláček. Třeba když se kocour Pepíček paní Ch. naučil odkládat zbytky strávené potravy po celé naší zahradě. To je pak mají na obuvi nejen vaše děti a žena, ale i vy. Jenomže si pak zalezete do příbytku a máte od blbců a záškodníků klid.

V bytě je to naopak. Venku vás nakrkne tak sousedka, která vás vidí přicházet ke vchodu, ale záměrně vám nepodrží dveře a pak ještě ujede výtahem, jinak moc konfliktů kolem domu nehrozí. Pomineme-li sem tam nějaké psí hovnisko na veřejné zeleni, jenže vy po ni chodit nemusíte a nemusíte ji ani udržovat sekačkou. A mohl bych vám vyprávět, co dokáže sekačka bez sběrného koše s psím hovinkem… Přenesme se však do nitra panelového domu z osmdesátých let a zjistíte, že ta depresivní samota a ticho jsou stavy jen chvilkové a velmi relativní. To, že má byt plastová okna neznamená, že bude ticho. Ano, z venku žádné zvuky do obydlí nepronikají, jenomže lomoz produkuje sám dům - uvnitř. Že je slyšet povrzávající výtah přes papírové dveře od bytu by se možná dalo strávit, navíc v noci, když se snažím usnout, i ostatní obyvatelé domu mají stejný cíl, proto se výtah zase tolik nepohybuje. Pozoruhodným systémem je však centrální odsávání zápachu, to je docela vtipně řešeno - takzvaně kolektivně - zde je jasná socialistická idea. Zapnete odsávání na digestoři a v té dané stoupačce doma hučí odsávání úplně všem. To, že všem sepne odsávání naráz, by ani nevadilo, ale ten kravál.. Navíc je odsávání vyvedeno i v koupelně a v místnosti, kde se nachází trůn. A proto, že má dům sedm pater a potřebu spouštět odsávání mají lidé na střídačku téměř neustále, hluk z tohoto důmyslného zařízení máte doma furt. Co je ale zajímavé, když odsávání mlčí a vy sundáte z jeho vstupu filtr, abyste ho vyčistili, najednou zjistíte, že slyšíte hlasy. Ano, jsem v duševně vypjaté situaci, byl jsem zvyklý na milou ženu po svém boku, psa, děti a odloučení od nejbližších mě psychicky unavuje, ale že bych musel slyšet hlasy… Jak jsem posléze zjistil, ty hlasy pocházejí od sousedů ve stejné stoupačce a při nastražení boltce je poměrně srozumitelné, o čem že si povídají. Toto silně zavání praktikami STB. Mám teď dost volného času, takže kdyby někdo za úplatu potřeboval informace na moje sousedy, můžeme se dohodnout…

Taktéž paní, bydlící o patro níž, ve mně vzbuzuje neklid. Ne že by byla hlučná, chraň bůh, ale vždy, když mě potká, pozoruje mě s takovým zaujetím, jako bych ji připomínal sériového vraha z pořadu Federální kriminální ústředna pátrá. Asi ji naznačím, že by se mi docela šikly teplé rukavice, přičemž bych dlouze a se zalíbením sledoval jejího bišonka.
Dalším původcem zvuku, který mě rušil nebývale, byl můj soused bydlící nade mnou. Jednoho rána se totiž rozhodl zahájit technoparty přímo ve svém bytě, kdy souvislé DUM - DUM - DUM přehlušovalo naši televizi a moje tříletá dcerka, kterou jsem si na noc vypůjčil, říkala: "Tatínku, vypni ty zvuky, neslyším Krtečka."

Tak jsem si umyl si zuby, natáhl kraťasy, pak triko mého šestiletého syna, aby se pod ním pěkně rýsovaly svaly a šel se o patro výš seznámit. Po třech minutách souvislého klepání na dveře soused v pauze mezi tím houkáním, duněním a kvílením zpozoroval, že se chystám na audienci a otevřel. Slušně jsem pozdravil a nabídnul mu dvě možnosti: buď ať tu hrůzu ihned ztlumí, nebo ať mi přehraje i něco z mého playlistu a podával jsem mu papír formátu A3 se seznamem svých oblíbených songů. Čučel na mě, s prominutím, jak šulin z rozervaných tepláků, ale klid byl téměř okamžitě….


Nemyslím si, že bych své sousedy mou přítomností nějakým způsobem stihl popudit, nicméně jsem vytvořil bezpečnostní opatření pro vlastní ochranu v podobě zakoupení pánských bot velikosti 52 v naší tržnici, jejich následného přilepení chemoprenem vedle své rohožky přede dveřmi a samolepícím štítkem na dveřích s nápisem POZOR, NERUDNÝ BLB!